Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Když jsem se zásobami probíral, zjistil jsem, že posudků je přes dvacet normostran. Rozděluji je tedy do tří pokračování. Kdyby se čirou náhodou některý jiný nakladatel čtoucí Interkom pro knihu nadchl a vydal ji, budu nadšen, kdyby si jen čtenáři-nenakladatelé rozšířili obzory o dobrých a česky nevydaných titulech, budu spokojen.

       Sestavil Dennis Etchinson. Nakladatelství Underwood-Miller. Novato, Kalifornie, a Lancaster, Pennsylvánie, 1990, cca 760 stran originálu.

       The Complete Masters of Darkness je úplné vydání tří antologií z let 1985, 1987 a 1990, přičemž třetí z nich vyšla v tomto souhrnném svazku jako první vydání, současně se samostatnou paperbackovou edicí. Vládci temnot, Vládci temnot II. i III. jsou antologie typu „author's choice“, to jest takové, kde jednotliví autoři jsou sice antologistou osloveni, ale konkrétní povídku, kterou považují za svou - pro daný účel či téma - nejlepší, už vybírají sami. Což je mimochodem výborné opatření proti recenzentům, kteří vždy za zařazení těch povídek, které se jim nelíbí (a neexistuje antologie, kde by se někomu povídky líbily všechny), spílají sestaviteli. Tady nemohou, protože by museli spílat autorovi. A to ne autorovi lecjakému, protože obsah všech dílů Vládců temnot vypadá jako nejhutnější možný výtažek z encyklopedie současných autorů hororu - a což je neuvěřitelné a příjemné, od dílu k dílu vůbec neslábne. Navíc se tu kromě osvědčených hvězd hororu (King, Bloch, Bradbury, Herbert, Strieber, Lumley, Barker, Koontz atd.) objevují k dobru věci a často i autoři jinak patřící spíš k SF či fantasy (Haldeman, Dozois, Knight, Martin, Tanith Lee, Vance, Williamson, Sprague de Camp...) a hosté z hlavního proudu (např. Oatesová, Russell). Je až s podivem, jak málo z povídek už vyšlo česky.

       To, že povídky vybírali autoři sami, poněkud určilo jejich charakter: jde v mírné většině o kousky literárnější, jemnější, rafinovanější, originálnější, méně obcující s vlkodlaky a upíry a o to více s hrůzami všedního dne. Příkladem budiž King, který ze všech svých příšerami oplývajících dílek vybral ze sbírky Night Shift Ženu v pokoji, realistický příběh o umírání na rakovinu a o tom, co to dělá s lidmi okolo, inspirovaný jeho vlastní zkušeností. Je ovšem třeba říct dvě věci: že tím sbírka není o nic méně hrůzná, spíš naopak - a že i milovníci příšerek si přijdou na své, i když jejich oblíbená duševní potrava nepřevažuje.

       Autorský výběr nijak antologiím neubral na pestrosti. Jsou tu vyslovené mrazivé legrace (Martinova skvělá Opičí léčba o prazvláštní léčbě otylosti pomocí za krkem pevně usazené opice, která tlouštíkovi sežere všechno jídlo, než ho stačí donést k ústům), drsné scifárny (Williamsonova Veselice, kde roboti terorizují děti ve skautských táborech a vraždí je před dosažením dospělosti, aby nemohly škodit světu, jako to dospělí dělali předtím), chladné detektivky s šílenou pointou ve stylu Roalda Dahla (Effingerovo Sviť, sviť, kde je jako vražedná zbraň použito hejno světlušek), příběhy využívající temných šamanských a vúdúistických praktik (Blochovo skvělé Zvíře na pouti nebo Haldemanovo Armadža das, kde cikánská kletba zničí civilizaci, nebo Brennanova Zombique), pochmurné vize budoucnosti (Mathesonův Tanec mrtvých či Oatesové Rodina), klasické kousky čerpající z černé magie (Caveho Po pohřbu či Chetwynd-Hayesův Doppelgänger), ale i „obyčejné“ hrůzy typu Psycho, které vyvádí porouchaný lidský mozek (Nolanův Sobotní stín) a dokonce i dvě básně (vražda na překladateli: akrostichický sonet, jehož první písmena skládají tajenku DRSIGMUNDFREUD).

       Z některých literárnějších povídek (třeba McKennův Casey Agonistes nebo Grantova Zahrada černorudých růží) bude asi klasický hororový fanda trochu na větvi, ale aspoň si rozšíří obzory - a opravdu drtivou většinu tvoří to, čemu filmoví kritici Ikarie nepříliš kulturně, ale o to výstižněji říkají „těžká pecka“.

       Za každou povídkou následuje autorův komentář se zdůvodněním, proč byla vybrána právě tahle. Komentáře jsou vtipné, zajímavé a až na výjimky nikdy tak dlouhé, aby rušily. A dokonce i autor únavných conanovských pokračování Karl Edward Wagner, od kterého bych dobrovolně nečetl řádku, přispěl naprosto vynikajícím kouskem: povídka Ani zvíře, ani člověk byla napsána jako hříčka pro Světovou konvenci fantasy v Chicagu 1983 a líčí prostředí autorů a fanoušků SF a jejich conů s tak jedovatou důkladností, že každý scifista musí slastně zachrochtat. Etchisonovy úvody k jednotlivým dílům jsou krátké, živé a neunavují. Knihu pak doplňují kratičké biografické poznámky o jednotlivých autorech, které by bylo pro české vydání asi třeba nechat upravit, protože zachycují stav jejich díla i života v letech původních vydání.

       I když hororové antologie na našem knižním trhu nejsou nedostatkovým zbožím, troufám si vidět vydání Vládců temnot velmi příznivě. Přirozeně nikoli jako omnibusovou edici, ale pěkně samostatně. Pokud bude obálka vypadat řádně hrůzyplně a řvát do širého okolí velkými písmeny něco jako že „D. ETCHISON VYBRAL NEJLEPŠÍ AUTORY - NEJLEPŠÍ AUTOŘI VYBRALI NEJLEPŠÍ POVÍDKY!“, pak nebudu mít o osud Vládců temnot na pultech žádného strachu.

       Praha 4. 8. 1997

       Abacus, Londýn 1993, 312 str.

Skotský autor Iain Banks již knižně vydal skoro desítku děl (to, že přesto je stále označován za „mladého“ a „slibného“, moc pěkně ilustruje rozdíl v literárním řemesle mezi námi a anglosaskými zeměmi - u nás je autor deseti knih automaticky celebrita). Svou přízeň víceméně rovným dílem dělí mezi science-fiction a thrillery (či politické thrillery). Jeho román Spoluvina patří do posledně jmenované kategorie.

       Cameron Colley pracuje ve velkém edinburském deníku a jeho úkolem je vyčmuchávat různé nešvary, skandály a zneužití moci. Je typem levicového intelektuála, ale naivní nadšení pro tisk jako korektiv zla v konzumní společnosti už dávno vystřídal cynismus, se kterým svou práci odvádí. Hodně kouří, občas si dopřeje i drogu a je manicky propadlý sofistikovaným počítačovým hrám.

       Jakýsi tajemný zdroj mu poskytuje informace o údajném skandálu s transferem zbraní do arabského světa, do něhož jsou zapleteny vládní špičky. Nakonec ale vyjde najevo, že účelem toho všeho bylo dostat jej na odlehlá místa, do osamělých telefonních budek, kde bude čekat na informátorovo zavolání, a zbavit jej tak alibi. Přesně v těch dobách totiž dochází k brutálním vraždám a přepadením, jejichž oběťmi jsou vždy exponenti zkaženosti západního světa - velkoobchodníci se zbraněmi, zkorumpovaní státní úředníci, distributoři sadistické pornografie a podobně. Pro policii není nic prostšího než předpokládat, že Colley podlehl vlastnímu levicovému nadšení a vzal spravedlnost do svých rukou. On sám ale časem přijde na to, že za celou věcí musí být někdo z jeho důvěrných přátel. Měl jich dost - a vždy byl mezi nimi se svými liberálními názory sám. Oni se se systémem integrovali, vydělávali majetky, zapojovali se do konzervativní politiky, byli částí establishmentu. Zdá se, že jeden z nich se teď zbláznil, přešel na výrazně protirežimní pozice, a to velmi brutálním způsobem a ještě k tomu tak, že na Colleyho nastražil dost drastickou past. Jenže - který? Colley na to ovšem přijít musí, protože jinak obvinění zůstane na něm.

       Prozrazovat rozuzlení je nejen nežádoucí, ale i technicky nemožné, protože bych musel líčit všechny ostatní postavy dramatu a jejich vztahy. Nicméně postačí říct, že právě naznačená otázka spoluviny či podílu člověka na tom, že kvůli hrabivosti a touze po moci všichni táhneme káru civilizace k pravděpodobně ne moc pěkným koncům, ačkoli naše technické zdroje již dávno dosáhly úrovně, nad níž jsme teoreticky schopni udělat za Země vcelku snesitelné místo k bydlení pro všechny, je myšlenkovou páteří románu.

       Banks je jako autor velmi obratný a inventivní, a to jak v rovině myšlenkové, tak stylové. Například uplatnil velmi prostý, ale působivý nápad: rovina vyprávění hrdiny, Colleyho, je vedena v ichformě, ale úseky líčící činnost neznámého vraha (mstitele?) jsou psány v osobě druhé („Jdeš“ kamsi a „uděláš“ cosi), což při příšerné brutalitě jeho činů je rovněž tak příšerně působivé. Navíc vztahy mezi figurami obratně fixuje a převádí na symbolickou úroveň občasnými úryvky děje z jejich společného dětství, v němž jsou vlastně jejich budoucí dramatické osudy zakódovány.

       Banksův román je jedním z nejlepších politických thrillerů, které jsem kdy četl, knihou, která má ono pověstné „něco navíc“, co dovede bez papírového moralizování, ale o to účinněji udělat z obecně sebekonzumněji charakterizovaného žánru literaturu.

       Ballantine (Del Rey) Books, New York/Toronto, září 1997, orig. 420 stran.

Já jsem o tom na rozdíl od svých zasíťovaných kamarádů přirozeně neměl ponětí, ale prý si to už povídají vrabci na Internetu: Terry Brooks se na stará čtyřicetiletá kolena zbláznil a po všech svých standardních bichlovitých fantasy cyklech napsal horor. A aby na tom nebylo dosti, dobrý horor. Nuže: po přečtení mohu potvrdit, že netoví ptáčci štěbetají správně.

       Jak to přijde, že po čtrnácti buclatých fantasy, které započaly v roce 1977 Shannarovým mečem napíše autor velmi osobní a mystický příběh z tuctového městečka na americkém Středozápadě, to věru nevím. Ale vím, že se dobře stalo.

       Ostatně výraz „horor“ je opravdu jen pomocná škatulka, protože Brooks si hutně vypomohl i rekvizitami fantasy - naštěstí ku prospěchu příběhu. Ten se odehrává v zaprášeném illinoiském městečku Hopewell, kde je právě dost dusná atmosféra. Čtvrtina lidí pracuje v ocelárnách - a tam začala stávka, měsíce se nepracuje, vyjednává se, naštvaní odboráři hlídají pece, aby si tam vedení nevozilo dělníky odjinud, prostě celoměstská deprese jedna radost. Na okraji města a zároveň na okraji Sinnissipské rezervace a parku žije s prarodiči 14letá Nest Freemarková. Ta je dědičkou po šest generací žen předávané magie spojené s přírodou rezervace. Její matka před lety záhadně zahynula, otec není znám, prarodiče jí toho moc neřeknou. Přátelí se s lesními bytostmi (skřítkem Pickem, sovou Danielem a obrovským vlku podobným psem Stínem /tak bych doporučil přeložit jméno Wraith, protože přesnější překlady „Přelud“ ři „Přízrak“ jsou koktavé a nehodí se do dialogů/), jiná magická stvoření (hlavně záhadní hltači /v orig. feeders/) jsou nepřáteli jejími i všeho živého.

       Za této situace přijíždějí do městečka dvě další podivné bytosti, tentokrát v lidské podobě. Vyjasňuje se, že rovnováha světa je tvořena bojem mezi Slovem a Prázdnem (World, Void). John Ross je Rytířem Slova, toulá se po světě s pronásleduje démony, služebníky Prázdna. Za svou magickou moc platí tím, že kdykoli usne, prožívá děsivě živé scény tragické budoucnosti, která nastane, pokud při svém poslání zklame a démoni přemohou jeho i celý svět. Démoni ovšem nejsou žádné ordinérní hororové obludy, ale inkarnace zla, které jen vskrytu podněcují všechno zlé v lidech. Zlem se pak živí hltači, bytosti, které jsou všude a vynořují se, když jim nárůst zla v lidech dodává sílu.

       Jak děj postupuje vpřed, začíná být jasné, že boj se neodehraje mezi Rossem a démonem, kterého přijel do Hopewellu najít, ale hlavně o duši dívky Nest. Ross ve snech vidí kataklyzmatickou budoucnost, ve které se lidé stali otroky, hlídají je v koncentrácích „kdysilidé“, tedy ti, kdo se dali démony zkazit, a z nich nejhorší je právě žena, která kdysi byla čistou bytostí a jmenovala se Nest Freemarková.

       Kolem její čistoty a nevinnosti (ovšem ve smyslu morálním, nikoli sexuálním) se tedy odehraje boj - jedna z tuctů drobných šarvátek zla a dobra, jejichž součet rozhodne o osudu světa. Do hry postupně vstupují další faktory, například domorodá magie posledního Indiána z kmene Sinnissippiů, který byl na dvou turnusech ve Vietnamu a v tamní hrůze se v něm probudily šamanské schopnosti jeho předků, nebo vražedná bytost, maentwrog, kterého kdysi uvěznili v nejstarším dubu v rezervaci a který se teď démonovým přičiněním hrozí osvobodit, ale i skutky stávkujících dělníků, kteří se dali zkazit démonovým našeptáváním a chystají pumový útok na ocelárnu.

       Čím dál víc se v rychlém ději vyjasňuje, kdo je kdo a na které straně bude stát - ale i v tomto smyslu má autor pro finále schováno nejedno (a jedno velké) překvapení. Síť skutků všech postav dramatu se proplétá a míří rychle k rozuzlení. A zároveň s tím se Nest postupně dozvídá stále víc o své minulosti, o záhadě svého zrození a podstatě své magie. Kdybych se nestyděl toho, jak uměle a intelektuálsky to zní, napsal bych, že v podstatě jde o iniciační příběh, rituál přechodu k dospělosti, kde v sázce je Nestina duše - a s ní (symbolicky či skutečně, jak je libo) i celý svět.

       Každopádně jde o jednu z těch nepochopitelně vydařených knih, které by hollywoodský scenárista ani nemusel moc mrzačit a proškrtávat, protože pro jeho povrchnost je tu jasný a čistý příběh s přesně definovanými „zlými hochy“ a „hodnými hochy“, ale které současně osloví a až do dušičky zasáhnou kohokoli, kdo hledá a umí nacházet skryté významy.

       Musím říct, že je to od Brookse velmi neočekávané - a snad i tím působivější. Ale ať tak či onak, příběh je to vynikající a každopádně by se měl vydat.

       Praha 1. 11. 1997

       L. Sprague de Camp a Fletcher Pratt: The Complete Compleat Enchanter - L. Sprague de Camp a Christopher Stasheff: The Enchanter Reborn - L. Sprague de Camp a Christopher Stasheff: The Exotic Enchanter

       Humoristická fantasy; 3 knihy, různá vydání.

       Šok pro všechny, kdo si myslí, že humoristická fantasy je hit poslední dekády. Už v letech 1945 - 1952 totiž vycházel ve slavném časopise Unknown cyklus povídek, jejichž hrdina, americký psycholog Harold Shea, se dostává do mytologických světů (např. světa severských, irských nebo řeckých bájí) a tam prožívá různá dobrodružství okořeněná tím, že jeho umění jako zaklínače či čaroděje má jisté nedostatky. Tyto povídky shromažďuje první sbírka (Kompletní Nedokonalý zaklínač). Po mnoha letech se Sprague de Camp k této postavě vrátil. Vybral si nové spoluautory, mezi nimiž vyniká českým čtenářům již známý autor Ch. Stasheff - a tak vznikly dvě další sbírky příběhů nazvané Zaklínač znovuzrozený a Exotický zaklínač.

       Scifistické nakladatelství bez řady humoristické fantasy je dneska už málem společensky nemožné - a tohle je způsob, jak to elegantně zařídit. Doporučuji koupit práva a vydat.