Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Ehm, tak jsem tuhle konečně viděl kultovní film Matrix. K recenzím Romana Paulíka a Karla Theina z minulého čísla Interkomu vlastně skoro nemám co dodat, ale přece jen.

       Matrix ani z mého hlediska nebyl úplně špatný film. Kdepak, ledacos mě na něm docela i bavilo, třeba takové ty popletené dickovské hříčky s mnohovrstevnou realitou. Nostalgicky zasněný úsměv ve mně vyvolala například pohádková scéna, ve které se Neo rozhoduje, zda bude nadále vnímat „skutečnost“ pomocí modré nebo červené pilulky (i když, popravdě řečeno, reálné pilulky tohoto typu mají zřídka podobné kýčovité barvy – většinou jsou banálně bílé). Viděl jsem v tom filmu spoustu zajímavých obrázků, něco prefabrikovaných zloduchů se smolně černými brýlemi (snad aby v tom věčném přítmí lépe viděli), jakož i pár sympatických dobroduchů povinně tmavé pleti (ti bílí mě příliš nezaujali).

       Proč jsem ale musel skoro polovinu filmu zírat na nějaké kung-fu a podobné mlácení prázdné slámy? Vysvětlí mi to někdo? Co když mě to nebaví a přijde mi to většinou spíš legrační? Btw, copak už jsem na světě jediný, koho tyhle věci moc neberou?

       Vybavuje se mi srovnání se slavným Blade Runnerem. Taky to nebyla vyložená selanka, ale pokud si vzpomínám, mlácení, střílení i jiné neurvalosti tam pořád ještě sloužily spíš k řešení problémů než k prezentaci nesporného bojového mistrovství. Jak se zdá, SF kinematografie se za těch sedmnáct let kamsi posunula a v současnosti stačí říznou kung-fu mlátičku obratně zahalit do kyberpunkového oparu, aby vzniklo upřímně adorované veledílo. Obávám se, že je to přesně tak, jak jsem se obával už před dvaceti lety: práh vnímání, tato neobyčejně křehká a citlivá záležitost, se pomalu ale jistě zvyšuje. A to prostě přes všechny chytré a mužné řeči lidí kolem Rigor Mortis a dalších apologetů násilí není dobře, nýbrž špatně. Jestli dovolíte ještě jedno chemicko-pilulkové odbočení – filmy jako Matrix mi připadají jako kokainová křeč autorů, kteří nevědí kudy kam, zatímco cestu k vyjádření skutečných moderních úzkostí vidím spíše v slunně halucinační sebeironii takové Truman Show.

       Aby bylo jasno, nebojím se, že by Matrix, Total Recall či jiné krvavé SF filmy udělaly z mých dětí vrahy a delikventy. Jen mi je prostě líto, že je pro ně standard „dobré“ sci-fi zábavy nastaven. tak jak je dnes nastaven.

       Jak to vypadá, pokud se budu příště chtít hříčkami s pojmem realita opravdu hezky pobavit, nebudu už utrácet spoustu desetikorun za kultovní SF trháky, ale pustím si v telce svého oblíbeného Červeného trpaslíka. Každý druhý díl tohoto báječného seriálu se totiž téhle krásné a složité problematice nějak věnuje a nebere se přitom aspoň tak zoufale vážně. A navíc – mám to zadarmo, jak říká Přemek Podlaha.