Interkom: Pušky, mikroby a ocel

Ke konci poslední doby ledové, někdy před deseti tisíci lety, byly všechny obyvatelné kontinenty osídleny pravěkými lidmi. Ze začátku stály všechny společnosti na stejné startovní čáře a svorně se mlátily po hlavách pazourky. Potom se v okolí Středozemního moře vylíhly první civilizace, bronz, písmo a už to jelo. Evropané neváhali, využili výhody a kolonizovali Ameriku, Afriku, Asii a Austrálii. Historie tento fakt zaznamenává, nevysvětluje však proč. Proč to nebylo naopak a Austrálci naopak neobsadili Evropu? No jasně, říkáte si. Evropané měli zbraně, lodě, písmo, námořní navigaci, a tak to ostatním napráskali. Jenže proč byly tyto technologie vynalezeny ve středomořském regionu a ne v předkolumbovské Americe?

Vkrádá se myšlenka, že bílí Evropané vděčí za svůj úspěch lepší genetické výbavě. To vypadá na první pohled rozumně, ale při bližším zkoumání to zavání rasismem. V době politického opatrnictví jsou podobné proklamace známkou špatného vkusu. Navíc existuje i jiné, pravděpodobnější vysvětlení směru světové historie.

Jared Diamond sepsal na téma „co poskytlo bílé rase výhodu?“ pozoruhodnou studii nazvanou Guns, Germs, and Steel (Pušky, mikroby a ocel). Přestože si byl vědom, že je nesnadné zkoumat historii lidských společností před vznikem psaných záznamů, měl jako evoluční biolog a expert v molekulární biologii, lingvistice a historii, jedinečné předpoklady se tohoto úkolu zhostit. Nejenže pro své hypotézy shromáždil přesvědčivé argumenty, ale dovedl je i čtivě podat. Za to byl Diamond odměněn zájmem čtenářů i Pulitzerovou cenou.

Diamond tvrdí, že historie je jako cibule, a chová se podle toho. Loupe slupku po slupce a hledá základy, na kterých stojí naše technologická civilizace. Když je nachází, odkrývá další vrstvu a hledá na jaké půdě tyto základy stojí. Dává do souvislostí původ písma, zdroje vojenské síly, domestikace plodin a zvířat, zrod prvních společností, a pak vytáhne paleolontologický krumpáč a zarývá se ještě hlouběji.

Jarred Diamond popularizuje, ale nezapře při tom návyky z třiceti let publikování ve vědeckých časopisech. Když hovoří o radiouhlíkové metodě, napřed důkladně probere jak celá metoda funguje, její spolehlivost, upozorní na možné zdroje chyb a odkud se isotop C14 v organickém materiálu vlastně bere. Když probírá hypotézy stěhování národů, připouští i jiná vysvětlení migrace, ale svůj názor podporuje argumenty a citacemi z odborných pramenů, které podrobně analyzuje.

Kniha začíná historickou epizodu rozvrácení říše Inků španělským dobrodruhem Fraciskem Pizarrem. Příběh posloužil Diamondovi jako chirurgický nástroj k postupné amputaci historických vrstev. 168 vojáků ve službách španělského krále v hlubokém vnitrozemí neznámého kontinentu zajalo inckého imperátora Atahuallpu. V obklíčení desetitisícové armády vymohli největší výkupné v historii lidstva, pobrali zlato, Inku odpravili a beztrestně se stáhli zpět k pobřeží.

Z citovaných pramenů (sepsaných účastníky výpravy) vyplývá, že Španělé si byli vědomi vojensky beznadějné situace a byli vystrašení do morku kostí. Dokázali však využít koní, pušek, diplomacie, a zrady. Tedy výhod, které jim dala rozvinutá civilizace. Kromě toho hrál ve prospěch Španělů ještě jeden důležitý faktor. První běloši dovlekli do Ameriky mikroby, proti kterým byli imunní. Ne tak indiáni. V Pizarrově době byla epidemie na postupu, domorodé obyvatelstvo hynulo po statisících a po náhlé smrti předchozího vládce byla říše Inků byla rozdělena v bratrovražedných bojích.

Vznik společností byl podmíněn usedlým způsobem života. Kmeny sběračů a pastevců se změnily v usedlé zemědělce a začali hromadit majetek. Tento přechod je podmíněn domestikací plodin. Diamond uvádí několik hypotéz, jak ke spontánní domestikaci došlo. Zde nachází první výhodu Evropanů. Studiem travin, prapředků obilnin, dospěl k názoru, že středomoří a hlavně blízký východ jsou nejbohatší na vhodné druhy. Podle velikosti trávních semen a jejich počtu usuzuje, že z celkového množství padesáti šesti kandidátů domestikace jich ve středomoří roste třicet tři. Mezi nimi i ty nejlepší, které nakonec domestikovány byly. Plodiny umožnily obživu farmářům, následoval populační vzestup, hierarchické rozdělení společnosti, hromadění bohatství a moci, obchod a to vše si vyžádalo vznik písma.

Protože domestikace plodin je tisíciletý a obtížný proces, podařilo se to jen v několika částech světa. Odtud se potom plodiny rozšířily do dalších oblastí a společnosti si tak plodiny „vyměňovaly“. Je dokázáno, že v Evropě a Asii byl jídelníček nejbohatší a k domestikaci došlo nejdříve. Tedy žádná rasová nadřazenost, nýbrž přírodní podmínky. Protože se Euroasie rozpíná na přibližně stejné severní šířce, byla výměna plodin jednodušší, než třeba v Americe, kde změny klimatických pásem ztížily, nebo zcela zamezily rozšíření domestikovaných plodin ze Severní do Jižní Ameriky a naopak.

Podobně to bylo i se zvířaty. Diamond probírá vhodné kandidáty k domestikaci podle užitkové váhy masa, nebo jiných schopností, jako třeba schopnosti tahu. Evropa a Asie na tom byly nejlépe. Výsledek - nejvíce domestikovaných zvířat. Afrika má zdánlivě hodně vhodných kandidátů, přesto Afričani dopadli bídně. Zebra byla pro domestikaci příliš zarputilá. Koně byli importováni až v moderních časech. Ostatně, na domestikaci zebry si vylámala zuby i věda dvacátého století. Do kategorie nevhodných kandidátů patří i sloni, které se podařilo zkrotit, nikoliv však domestikovat. Základním předpokladem vhodného kandidáta totiž je, aby se dobře množil v zajetí.

Nejhůře dopadli Austrálci, kteří vybili a snědli všechna hospodářsky vhodná zvířata desítky tisíc let před naším letopočtem, a tak neměli z čeho vybírat.

Kromě zřejmých výhod měla domestikace zvířat i nepříjemný vedlejší účinek. Došlo k přenosu zvířecích mikrobů na člověka a vzniku prvních epidemií. (Kachnám vděčíme za chřipku, kravám za spalničky, tuberkulózu a neštovice.) Po tisíciletích soužití jsme se stali částečně imunní a to nám paradoxně pomohlo ve výbojích. Kolonizace Ameriky nemusela být tak snadná, kdyby devadesát procent indiánů nevymřelo ještě předtím, než bílý muž vkročil na Velké pláně.

Sečteno a podtrženo: V pomyslné historické hitparádě se nejlépe umístili Evropané. Získali nejbohatší jídelníček a arzenál smrtících mikrobů. Domestikace koně znamenala zvrat ve válečnictví. Kůň se stal základem starověké vojenské moci a zůstal jím až do první světové války. Běloši získali rozhodující náskok již před tisíciletími, a to opět díky přírodním předpokladům, nikoliv pro své výjimečné geny.

Díky rozvinuté společnosti bylo v Evropě vynalezeno i nejstarší písmo. Písmo je tak komplexní idea, že vzniklo zcela nezávisle jen v Mezopotámii (Sumer), v Egyptě a v Mayské říši ve Střední Americe. Vznik čínského písma je pravděpodobně původní, mohl však být inspirován zprávami z Evropy a teprve pak „nezávisle vyvinut“. O originalitě Egyptského písma existují oprávněné pochyby. Inspirace Sumery je opět pravděpodobná. Všechna ostatní písma byla vyvinuta se znalostí konceptu a mnohem později.

Diamond upozorňuje, že během tisíce let moderní historie měli velkou šanci i Číňané. Přišli o ni, když místo expanze budovali izolovanou super centralizovanou říši. Místo aby obeplul Afriku a kolonizoval Evropu, zakázal císař ediktem námořní výpravy. Kdyby neučinil toto sporné rozhodnutí, mohli jsme mít dnes šikmé oči.

I v mořeplavbě měli Evropané přirozené výhody, stačí se podívat na členité pobřeží. Do Afriky vedla nejrychlejší cesta přes moře. Další zajímavou hypotézu uvádí Diamond v souvislosti s Vikingy. V desátém století a později kolonizovali pobřeží Islandu, Grónska, a znali i New Founland a pravděpodobně pobřeží Kanady. K osídlení Ameriky byl jen krok. Pak přišla klimatická změna, takzvaná malá doba ledová, která kulminovala okolo roku 1400. Původně zelené Grónsko vymrzlo a k výpadu do Ameriky se nebylo odkud odrazit.

Druhá část knihy probírá kontinent po kontinentu pravěkou historii osídlování, první kosterní nálezy a vývoj prvotních společností a civilizací. Nejzajímavější se mi zdála kapitola o Africe, protože jsem o ní věděl nejméně. Přišel jsem o iluzi, že v černé Africe žili pouze černoši.

Množství údajů, které Diamond shromažďuje, je imponující. Přestože jsem měl dojem, že vzdělaný čtenář řadu uvedených faktů zná, každý si pro sebe něco najde. Lingvistika, archeologie, antropologie, chemie, historie: duševní potravy co hrdlo ráčí. Je znát, že se Diamond na sepsání knihy připravoval dvacet let. Věrný svému stylu se drží zásady, že opakování je matka moudrosti. Na konci každé kapitoly je shrnutí, které jako by z oka vypadlo vysokoškolským skriptům. Uvádí i bohatý rejstřík citované literatury.