Logo rubriky
5-6/2000
  Recenze (další) (174)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Fantastika jakožto otázka vtipu

Přestože sbírka Radka Haly Kalhotky na rozloučenou (157 s., Praha, prosinec 1999, nakladatelství Luděk Kovář - Gumruch DTP, člen Svazu českých knihkupců a nakladatelů, hlásá hrdě tiráž) je prohlašována za čerstvý vítr v naší detektivce, nakladatel se nezpronevěřil své tradici (Dosedělova Krvavá hostina a Slavického Fatální válka) a kniha není, jak říká John Clute, jehož žargonem jsem poslední dobou při studiu ZR laskavě zapůjčené Encyclopedia of SF nějak načichl, bez žánrové zajímavosti. Zkrátka, ze sedmi povídek v jedné vystupují upíři, v další obří klíšťata uprchlá z laboratoře, jedna se odehrává v absurdně přešvihnutém městě, vedle nějž je Aylettovo Studio zločinu vzorem spořádanosti, a konečně jedna je pastiš na Sherlocka Holmese, o autorově metapomrkávání na čtenáře mezi řádky děje jiných ani nemluvě.
       Upřímně řečeno, první dojem jsem měl dost nevalný; nevkus titulu, dost odfláknutého obrázku Milana Fibigera (malovával pro Ikarii, a ne špatně - škoda ho) na přebalu a fotografie třiatřicetiletého autora v černých džínech a bezrukávém tričkonátělníku téže barvy s obličejem zpola zakrytým máničkovským hárem na záložce ve spojení s prvním prolistováním, jež kromě reklamy na cimbálovou muziku Réva („Na křídlech tónů, barev a fantazie zveme vás na vyhlídkový let po českých horách, kopcích a stráních, do kouzelného světa lásky, vína a svobody. Během jednoho večera se můžete potkat s mistry Bachem, Mozartem, Beethovenem, Straussem a Dvořákem v příjemné společnosti Glenna Millera, The Beatles a Pink Floyd, s moravskou verbuňk chasou a divokou tlupou cikánských hudebníků“), v níž se autor živí coby kontrabasista, odhalilo, že přebalové ujištění „sedm povídek spojuje lehká nadsázka, hravá erotika a černočerný humor“ nelže, mě vedl k dojmu, že před sebou mám jakýsi hybrid Doseděla („v knize... najdete i horory a thrillery“) a Slavického. A víte co? Ona to vlastně není špatná charakteristika, jenže... jaksi v pozitivním smyslu (koneckonců, vždyť i na Dosedělovi prý se dají najít jisté chvályhodné rysy, ač v syrové podobě).
       Předně, Hala má nepopiratelný vypravěčský talent - málem jsem v pokušení říci od Pánaboha. Jistě, to není všechno - a Hala také je až příliš unesený lehkostí, s jakou se mu píše, vlastní vtipností, oblíbenými tématy, postupy (o té hravé erotice radši pomlčet), typy hrdinů (mladý kumštýř, který má hluboko do kapsy, ale široké srdce a tak si z ničeho nedělá hlavu), nápoji (fernet je psán s velkým F a skloňován životně) či hudbou (kniha je věnována Motörhead, „jejichž syrový, dravý a přímočarý rock'n'roll mi už přes dvacet let spolehlivě dobíjí baterky“ a v každé druhé povídce hraje pár kousků ze 70.let), ale stejně, otrlý čtenář, zvyklý dávat si Cenu Karla Čapka a workshop k svačině, málem proti své vůli jihne a na tvář se mu vkrádá úsměv, když narazí na text, který není ani upachtěný, ani klopýtavý, ale naopak spřádaný s chutí a jistotou (ideálním příkladem budiž ironie v zachycení opileckou žárlivostí a rozhádaností prosycené atmosféry v nacpaném autě v první půli Konce prázdnin; druhá polovina, kde se havarovavší v bouři ukryjí do temného domu a klíšťata se dají do díla, může naopak sloužit za ukázku Halových slabin). Je škoda, že Hala před lety narazil na vyhlášení soutěže o nejlepší detektivku a ne CKČ či Ikara; po jedné by jeho povídky byly vítaným zpestřením a bezpochyby by při rozdílení cen nevyšly naprázdno, zatímco takto v autorské sbírce je to přece jen troochu moc líčení, jak se kráska sotva spatřivši hrdinu vrhá do jeho náruče, najednou.
       Budiž poznamenáno, že když jsem řekl vypravěč, nemyslel jsem to samozřejmě ve smyslu donutilovském, nýbrž literárním; Hala ví, co psaný text vyžaduje, a umí to, ač všelijaké formální výstřelky opět jen ukazují na nadměrnou bujnost. Takřka jediným problémem je pár nevychytaných moravismů (odkud Hala je, kniha jmenovitě neříká, ale ve výčtu jeho devatera řemesel, jež by nezahanbilo amerického autora, se hovoří o Otrokovicích, Barumu, tel./fax na Révu ma předčíslí Zlína, který se také v povídkách opakovaně vyskytuje stejně jako tamější trolejbusy - ty nejvýrazněji jako nástroje honičky ve výše zmíněné frašce Smrtonosný trolejbus), z nichž nejvíc tluče do očí „lozit“.
       Zprvu jsem plánoval si stěžovat, že kvůli té snadnosti vyprávění jako takového Hala zanedbává fabulaci, ale to by nebylo úplně fér, i když bohužel právě žánrové povídky jsou nejjednodušší (marná sláva, Hala prostě není typ na poctivý vážný horor, on má tu českou tendenci ze všeho si utahovat) a nejdůmyslnější zápletku mají detektivky. Případ květovaných trenýrek je ještě snad až překomplikovaný, ovšem jeho řešení klasického problému „milenec v posteli, manžel za dveřmi“ je pamětihodné; Červená Karkulka se také při důkladném zkoumání zdá mít jasnější a logičtější páteř než na první pohled, jenomže je utopená ve znevažujícím zpracování; ovšem Perníkova (sic) chaloupka, závěrečný a nejdelší kousek v knížce, atmosférou se blížící spíš onomu na záložce slibovanému thrilleru, je ve své absurdní spletitosti rozkošná.
       Obavám se, že distribuce knihy nebude nejlepší - ba abych pravdu řekl, nevybavuji si, že bych ji v SF speciálkách viděl (vydal-li jí nakladatel skutečně 2000 ks, nevím, jak se jich bude zbavovat), ale lze ji objednat na ludek.kovar@idioma.cz za 98 Kč (taktéž poštou, adresu jsem zapomněl, ale je i v předchozích publikacích nakladatelství).
Jan Vaněk jr.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK