Interkom: KVĚTINY PRO ALGERNONA

Potrhlé dětské veršovánky, nursery rhymes, jsou stejně pevnou součástí anglické slovesné kultury jako Shakespeare nebo Bible. Ba možná pevnější, protože je zná opravdu každý. Jaký div, že houfně prolezly i literaturou fantastickou. Každého nás v této souvislosti ihned napadne Carollova Alenka, v níž je kromě umělých nonsensových básniček potroušen i nespočet skutečných anonymních veršovánek a jejich citací. Především v Alence za zrcadlem, která je celá ovlivněna veršovánkou o karetních královnách (The Queen of Hearts / made some tarts). Do kategorie nursery rhymes ale patří i Valihrach či Hupity Dupity, jak chcete: prostě cvalík Humpty Dumpty, kterého nemohla ze zídky dostat celá královská kavalérie a infantérie (All the king's horses and all the king's man). Rovněž tak Tydliták a Tydlitek (Tweedledum and Tweedledee), kteří svedli rvačku o řehtačku: tady náhoda pomohla bez práce vyřešit rým battle / rattle. A nesmíme zapomenout na slavné heraldické verše o lvovi s jednorožcem, kteří se prali o korunu.

My se však chceme zmínit především o několika zajímavých výskytech nursery rhymes v SF a F, o kterých se tak všeobecně neví. Tady se nabízí především název proslulé povídky R. Heinleina And He Built A Crooked House (česky někdy jako ...a postavil si domeček, jindy Domek jako klícka) o domě ve tvaru teseraktu, který se propadne do čtvrtého rozměru. Jde o pozměněnou citaci veršovánky, v níž se slovo „crooked“ (doslova „pokřivený“, pro větší údernost řekněme „paťatý“) vyskytuje neustále dokola: There was a crooked man / and he walked a crooked mile / He found a crooked sixpence / against a crooked stile / He bought a crooked cat / which caught a crooked mouse /And they all lived together in a little crooked house.

Víc vás možná překvapí, že nursery rhymes se protlačily dokonce i do Tolkienova díla. Rodilý Brit by možná našel příkladů víc, já vím o jednom: jde o pasáž ze žertovné písničky, kterou Frodo s tak velkým úspěchem a s tak nepěkným koncem zpívá v Máselníkově hospodě v Hůrce. Kráva Měsíc přeskočí... vzpomínáte? Tak tohle je naše anonymní potrhlá veršovánka: Hey diddle diddle / The cat and the fiddle / The cow jumped over the Moon (...) and the dish ran away with the spoon.

Z dětských veršovánek, v tomto případě limericků, pochází i jméno působiště Batmanova - Gotham. Jen si poslechněte: Three wise man of Gotham / went to see in a bowl / and if the bowl had been stronger / My song would have been longer. Mně to připadá větší sranda než to věčné poletování po střechách a boj se zločinem. Nechci ovšem tvrdit, že žádný Gotham neexistuje, a až tak podrobnou mapu Británie nemám. Nicméně je jistě pravděpodobnější, že tvůrce Batmana znal tuhle rýmovačku, než její vzor, který tipuju tak na nějakou zapadlou vísku v Kentu.

Co se týče Tří slepých myšek, ty pocházejí ze sborníku Thomase Ravenscrofta Deuteromelia z roku 1609. Nicméně proces vzniku nursery rhymes je kontinuální a neustal ani v době moderní. Důkazem - a zároveň závěrem našeho krátkého exkurzu - budiž veršovánka, která reagovala na hrdelní proces v USA roku 1890. Tehdy nezletilá Elisabeth Bordenová zamordovala otce i nevlastní matku. A co z toho udělal neznámý umělec?

Růže pro Algernon jsou neslýchaně exploatovaným textem. Existují jako povídka, jako román, jako divadelní scénář a jako scénář filmový. A protože povídka vyšla a román vyšel a divadlo se hraje a film běží i česky, znamená to čtyři interpretace i v našem rodném jazyce. A ta nejúplnější, románová, z nich vznikala nejpozději.

Proto to jediné, co jsem před překladem mohl udělat, bylo odpojit se dokonale od ostatních verzí: nejít do Celetné na divadlo, nepustit si Charlyho, nepřečíst si povídku, jak kdysi vyšla v překladu Oldřicha Černého v antologii Vlak do pekla. Přece se nenechám ovlivňovat cizími řešeními: pokud přesto dojde ke shodě, asi to tak být muselo.

Růže pro Algernon stavějí před překladatele dva zásadní problémy. Za prvé - jak si poradit s deformacemi psaného textu v Charlieho podání. Za druhé - jak vyřešit tu děsivou křivku, po níž se písemný projev hrdiny v průběhu děje a experimentu s jeho intelektem posouvá. To druhé lze řešit výhradně intuitivně: přirozeně si můžete usmyslet, že v určité fázi přestanete dělat ty či ony chyby, třeba nejdřív morfologické, pak pravopisné, pak v interpunkci, pak ve slovosledu, pak ve skladbě a nakonec ve volbě slov (plus totéž na konci opačně a desetkrát rychleji). Nicméně nikdo a nic na světě vám neřekne, na jakém místě co nasadit. Tady nezbývá než spoléhat, že přece jen máte cosi jako jazykový vkus. Tak jsem to také provedl, takže není mnoho o čem mluvit.

Systémovější, a tudíž popsatelnější řešení si vyžadoval problém první. Angličtina evidentně nabízí úplně jiné metody destrukce psaného textu částečným analfabetem (id est Charliem Gordonem), než čeština. Příčinou samozřejmě je, že v angličtině je nesrovnatelně větší propast mezi psaným zápisem a výsledným zvukem. Naopak čeština je tuším po slovinštině druhým nejfonetičtějším jazykem světa. To, že Charlie by věci psal, jak je slyší, a ne podle kodifikace, by při mechanickém převzetí nutně znamenalo, že deformací v češtině zbude oproti originálu tak desetina (vadná i/y, zkomolená přejatá slova, žádná interpunkce). A to nebylo lze připustit.

Proto jsem se musel uchýlit k několika fíglům, které úbytek deformací nahradily. Předně jsem vycházel z toho, že na medvědí ránu je třeba přiložit medvědí chlupy. Jestliže kámen úrazu je v písemném záznamu, je třeba vymyslet zcela originální českou deformaci: tu jsem objevil ve změkčených hláskách. Dovodil jsem si, že Charlie by jejich dobrodiní neovládal, ale zároveň jsem usoudil, že je v jeho moci pochopit funkci háčku nad písmeny. Z toho vznikly deformace typu „mňe“ „ťech“, „11 dolarú tejdňe“ a tak dále a dále a dále a dále, které myslím vhodně zaplnily tu masu kiksů, aby se přiblížila originálu. Dalším trikem, který mě přirozeně musel napadnout, bylo logické nesprávné dělení slov podle kadence řeči. Například „sišel“ místo „jsi šel“, „igdiš“ místo „i když“, „sekerími“ místo „se kterými“. A co je přirozenějšího, než psát „súctou Váž Charlie Gordon“: jak vidíte, je to dokonale fonetické (fonetičtější než slovinština), a to i v kadenci řeči. Dělení slov ale poskytlo i způsob, jak se vymotat ze znetvořených cizích slov. Na Keyesovo „compushishens“ místo „compositions“ jsem použil „kompo sice“. Co je pro retardovaného přirozenější než tápat ve složitých přejatých slovech po kmeni, který zná? Totéž platí pro mnoho dalších přejatých slov, třeba „apsloventi“ (absolventi), „retradovaný (retardovaný), „lapyrink“ (labyrint). „motlivace“ (motivace).

Když si to zpětně rovnám v hlavě, vypadá to děsně přeplácaně. Vtip je v tom, že začátek se přeplácat prostě musí, a taky přeplácaný jak v originálu, tak v překladu je, protože právě jen z chybami přeplácaného textu můžete rozjet parabolu zlepšování dost působivě. Postupně z té houště ubíráte již naznačeným způsobem, ale také v návaznosti na děj: padne-li zmínka o tom, že Charlie už získal eidetickou paměť a přečetl si knihu o pravopisu, je třeba okamžitě přestat dělat jakékoli chyby oproti kodifikaci a omezit se jen na chyby ve stylu a volbě slov.

Pak přijde hlavní část knihy, kdy si můžete vydechnout, protože jde o text s ničím víc než obvyklými překladatelskými nástrahami. Snad jen s tou výjimkou, že na začátku této hlavní části jsem se přece jen snažil psát za Charlieho jakožto čerstvého génia trochu přepjatěji a mírně šroubovaněji: připadalo mi, že se bude opájet získanou slovní zásobou a používat kdeco.

Závěr knihy je o tomtéž a zároveň o něčem úplně jiném než začátek. Stačí maličkost: nasadit stejný lauf, jako na začátku, ale obráceně a podstatně rychleji. Vlastně nestačí, rozhodně nestačí. Je třeba přidat ještě něco: Charlie je zase na svém IQ 75 a podle toho píše. Nicméně vyšel z celé té štrapáce obohacený morálně a v životní zkušenosti, a to se musí odrazit i ve stylu. Řešení je naštěstí prosté: je jednoduše třeba se vyvarovat podobných šaškáren jako na začátku a dělat z chyb jen ty mechanické a nevtipné. Šprýmovné chyby by Charliemu podrazily nohy, a to by byla škoda, protože Charlie v posledních řádcích zasadí i přes svůj opět zdevastovaný intelekt takovou morální ránu, že se až jednomu protočí panenky.

A teď ke srovnání se starším překladem. Začnu tím, že Černého překlad je velice dobrý. Našel jsem v něm v podstatě jen dvě větší chyby. Předně když se tu tvrdí, že profesor Nemur se „zajímá o křeslo psychologie v Princetonu“, je třeba říct, že „chair“ je tu katedra: zajímá se o místo vedoucího katedry. Druhý problém najdeme hned na prvním řádku: Keyes: „progris riport“. Černý: „vívojová správa“. Podaný: „pracovňý hlášeňí“. Ovšem „progress report“ je ustálené slovní spojení, které vlastně znamená „hlášení pracovníka o tom, jaký udělal pokrok (či s panem Kaplanem řečeno, jak pokrokává). O žádnou vývojovou zprávu nejde - nicméně počítám i s možností, že Černý toto řešení zvolil schválně, protože tak to jde snáze zkomolit.

Jinak odlišnost zvolených řešení, co se chyb a deformací týče, vlastně plyne z rozsahu díla. Černý nadělal deformací méně, protože na kratším rozsahu povídky se není potřeba tolik rozmáchnout. V některých volbách se rozcházíme, například mám dojem, že retardovaný člověk by nepoužíval kroužkované ů, a také že by psal sice chybně, ale rádoby spisovně, tedy nikoli obecně česky („voni“, koncové „-ej“ atd.). Nicméně každopádně jde o překlad nápaditý a pěkný. Legrační je, že jsme se výrazněji sešli prakticky v jednom jediném místě: u Rorschachova testu. Tady má Keyes hříčku „raw shock test“ (vlastně „syrový šokový test“). Jak pan Černý, tak já jsme z toho udělali „grošákův test“.

Abych mohl po nějakém vysvětlení vůbec začít pátrat, musím myslím z metodologického hlediska nejprve prokázat, že zadání otázky odpovídá realitě. První část tvrzení je evidentní: scifisté opravdu milují RpA. Podívejte se na výsledky všemožných anket. Se druhou částí je to složitější, ale myslím, že i tu jde obhájit. Samozřejmě ne v tom základním, protož ono neffovské „něco je jinak“ je tu splněno. Ve všem ostatním ovšem RpA opravdu pro SF netypické jsou. Zabývají se dějovým a osobním mikrokosmem, nikoli celospolečenskými důsledky. Jsou hanebně neakční a dialogy a líčení v nich nad dějem převažují přímo drtivě. Nenabízejí dohromady žádné řešení - scifistický zvyk, že na posledních stranách je třeba systematicky zporážet všechny kuželky, které jsme si v ději nastavěli, je to pominut až urážlivě. Tak proč, ptám se znovu, proč je scifisté tolik milují?

Projděte si libovolné scifistické recenze: zjistíte, že scifisté až okázale pohrdají sentimentální literaturou. Koneckonců já do jisté míry taky. Snažím se ale být objektivní, a tudíž musím konstatovat, že nevidím valného rozdílu mezi opravdu blbou dobrodružnou knihou a opravdu blbou červenou knihovnou. Egon ten rozdíl jistě vidí a bezpochyby by byl s to mi jej smysluplně doložit. Nicméně považujme přinejmenším za jisté, že sentiment je koneckonců jen zdegenerovaná verze citu. A cit je základem krásného písemnictví. Modernisté a avantgardníci by se mnou jistě nesouhlasili a ruče a za pomoci sémiologicko literárně teoretické hantýrky tak složité, že bych nerozuměl ani desetině, by mi dokázali, že mnohem lepší než city je řekněme dvacetistránkový popis ochmýření na nožičce mouchy (mimochodem, nedělám si srandu, volně cituji teoretika nového románu Alaina Robe-Grilleta). Já jsem ovšem staromódní páprda se zcela nespolečenským sklonem ke klasické románové stavbě, a tak si to můžu dovolit. A rovněž jsem profláknutý intoš, a tak si můžu dovolit říkat scifistům, že SF je zatraceně citově chladná. Základem literatury je, že to, co se s postavou děje, něco také postavě dělá. Nějak ji uvnitř mění. Už na vás někdo někdy namířil nabitou zbraň? Po takovém zážitku nikdy nejste jako předtím. Ve SF se tisíckrát horší štrapáce dějí co stránku, ale hrdinové z toho vyjdou většinou čistí jako lilium. Proč? Pro-to-že jsou ze-dře-va, odpovídám citátem z písně Jiřího Suchého. Charlie Gordon určitě ze dřeva není a ostatní parta z RpA také ne. Charlie je uzlíček citů, který všechno prožívá dokonale na plný plyn.

Prostota by se ve SF taky mohla prodávat místo šafránu. Svatým obrázkem scifistovým je monumentální sága z vymyšleného světa, dvě stě postav minimum, chronologie, tři dodatky, slovníček, mapa, to vše nejlépe v pěti dílech a více. Herbertova Duna. Simmonsův Endymion. Asimovova Nadace. Tím rozhodně nechci říct, že scifista nic jiného nebere a neuznává, mluvím o tom, co statisticky převládá jako uznávané vrcholy žánru. Ostřejší srovnání než s RpA snad ani najít nelze. Jedna hlavní postava, dvě tři další výraznější, pak pár statistů. Děj se dá shrnout třemi větami. Bože na nebesích, vždyť koneckonců i morální a intelektuální vyznění se dá shrnout třemi větami! I onen nezbytný krok mimo realitu, vynález metody zlepšování duševních schopností, je tu nahozen s odzbrojující povrchností, což jindy scifisté nepromíjejí.

Ztotožnitelnost je jediný výraz, který asi musím trochu vysvětlit. Zároveň díky tomu dospěji k tomu, co podle mého názoru je na RpA nejpřínosnějšího. Keyesův román nabízí myslím naprosto neohraničenou možnost vcítit se do hrdiny, identifikovat se s ním. Snad je to právě tím, že Charlie je svým způsobem slabá, nevnucující se osobnost; Charlie génius ovšem osobnost je, ale má sám se sebou příliš starostí, než aby se projevoval nějak idyosynkreticky a tím nám byl sympatický nebo antipatický. Můžeme tedy křišťálově čistě vnímat jeho problém. To ve většině knih chybí. I Paul Muad'dib může člověku lézt na nervy. Ba když někdo nemá dost smyslu pro humor a zdravé plebejství, můžou mu i Bilbo s Frodem připadat jako otravní záprtci; no proč tam nejsou radši pořádní urostlí elfové!? Charlie nám na nervy lézt prostě nemůže, protože Charlie, to jsme my, a sám sobě člověk na nervy neleze, i když kdekdo tvrdí opak.

Ba, jak milujeme ten svůj intelekt! Je nám nejdražší na světě. Nekecejte, že mamička a vlast, blbost, vlastní intelekt, ten milujeme ze všeho nejvíc. Dostali jsme ho, ani nevíme jak, rozjížděl se jako blesk, a nakonec to s ním půjde s kopce. A čerta záleží na tom, že o tom nerozhodl profesor Strauss, ale jiná sviňa, která se zove život. RpA jsou jen zmenšeninou toho nevyhnutelného schématu, fraktálním zlomkem, kapkou, v níž jsou zachovány vlastnosti celého moře. Budeme dál žít, neuronky budou pěkně odumírat, mladší se nám budou nenápadně smát, jak si zapomínáme brýle a meleme už podruhé za hodinu o stejné věci. Náš intelekt, tu nejcennější věc na světě, čeká sešup potrubím do... prostě dolů. Sešup možná ne tak strmý a dramatický jako u Charlieho. Ale sešup.

Ta idiotská, školometská myšlenka, že literatura nás má vnitřně obohacovat, zkrátka u RpA platí až bolestně. Můžeme si vymyslet horu interpretací a výkladů. Jedno ale zůstává jisté: Charlie z té houpačky intelektu vyšel jako zralejší, morálnější bytost. Dívá se na nás skrz to svoje matné sklo, poulí oči, točí si na prstě čímsi lesklým a ptá se nás: já to svedl. Dokážete to taky?

KVĚTINY PRO ALGERNONA

„Nursery rhymes“ v anglických literárních textech se zvláštním ohledem na SF

DANIEL KEYES - růže PRO ALGERNON: něco málo o překladu a něco víc o knize samotné