Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Výběr zajímavých událostí z výročních červenců se zřetelem na sci-fi, tentokrát z astronomie

       „Pozoroval jsem, že nejvyšší planeta je trojitá.“ Tak zní rozluštění anagramatického zápisu Galileova pozorování Saturna z července 1610 (nejvyšší zde znamená nejvzdálenější tehdy známou planetu). Saturn se v Galileově dalekohledu jevil jako kotouč, kterého se z obou stran dotýkají dva menší. Galileo usoudil (podobně jako předtím u Jupitera), že jde o „sluhy“ (tak říkal měsícům). Jsou sice trochu velcí a nepohybují se, ale budiž. Jaké však bylo jeho překvapení po dvou letech, když na známém místě spatřil jen samotnou planetu! A což teprve za další rok - sluhové se znovu ukázali, avšak ve zcela jiné podobě (jako „uši“). Konec dohadům učiní za 45 let „holandský Newton“ Christiaan Huygens (narozen 1629, zemřel v červenci 1695 v Haagu). Ten, kromě jiného (vynalezl například kyvadlové a pružinové hodiny), svým vlastnoručně vyrobeným sedmimetrovým dalekohledem identifikoval Saturnovy sluhy alias uši coby prstenec (a změnu tvaru vysvětlil natáčením soustavy Saturn - prstenec vzhledem k pozemskému pozorovateli). Huygens také mj. vydal (posmrtně) knihu, v níž popisuje obydlené světy podobné Zemi.

       Počátkem července 1770 kometa zvaná Lexellova míjí naši planetu ve vzdálenosti pouze šestkrát větší, než je ze Země na Měsíc. Dostává se tak nejblíž ze všech dosud pozorovaných komet. Ještě blíž se dostalo jen pár planetek (ta z roku 1991 na vzdálenost 170 000 km, tj. míň než polovinu vzdálenosti Země - Měsíc. Lexellova kometa byla ještě koncem 70. let 18. století vymrštěna gravitací Jupitera daleko na okraj sluneční soustavy a její další návrat se očekává až okolo roku 2060.

       Profesionální astronom Alan Hale a stavební inženýr Thomas Bopp, oba z USA, objevují v červenci 1995 nezávisle na sobě nedprůměrně velkou a aktivní kometu. Přísluním ve vzdálenosti 137 milionů km (0,91 distance Země - Slunce) prošla kometa Hale-Bopp 1. apríla 1997 a stala se ozdobou tehdejší noční oblohy. Vrátí se za jeden až dva tisíce let.

       

       Už nejstarší kroniky zmiňovaly přelet jasných meteorů nebo vzácněji i pád kamene z nebe. Největší myslitel antiky Aristoteles celkem správně usoudil, že meteory jsou jevy atmosférické, nikoli nebeské. Jeho epigoni tento názor později rozšířili o již nepravdivý dovětek, že meteory vůbec nesouvisejí s vesmírem. Případné padající kameny prý pocházejí ze Země, odkud byly vymrštěny například bleskem či sopečným výbuchem. V červenci 1790 však ve francouzském Barbotanu prší doslova kamenný déšť... Následuje na 300 dopisů očitých svědků, ale nejbližší centrum tehdejší vzdělanosti - pařížská Akademie věd, rozhoduje takto: „Kameny z nebe padat nemohou, a proto nepadají.“ Nezviklal ji ani petrohradský Němec Ernst Chladni, který si nechal ze Sibiře přivézt sedmimetrákový železný meteorit, rozborem prokázal jeho odlišnost od všech známých pozemských rud i nerostů a roku 1794 vydal pojednání s tvrzením, že meteority jsou kosmického původu a meteory jsou v této souvislosti světelné efekty při průletu meteoritů atmosférou. Pojednání se setká s odporem, ba opovržením, teprve po dalším velkém „kamenobití“ roku 1803 se učení mužové francouzští chytí za (jistě galsky výrazné) nosy.