Interkom: Hornblower v sukních a v kosmu

Věnováno C. S. Foresterovi s poděkováním za hodiny zábavy, roky inspirace a celoživotní obdiv - tak zní dedikace, která čtenáře udeří do očí, sotva příjemně tlustý paperback s „kosmickou“ obálkou otevře. Ačkoli britský spisovatel C. S. Forester a jeho kapitán Hornblower posloužili za vzor celé plejádě autorů sci-fi, především je třeba jmenovat postavu komandéra Seaforta spisovatele Davida Feintucha, jehož ságu začalo vydávat nakladatelství Talpress, a nelze ani vynechat kultovní TV seriál Star Trek, jehož postavy neoddiskutovatelně z Foresterova schematu vycházejí, takže Wonda McIntyre, autorka nejkvalitnějších předloh pro „startrekovské“ filmy, si neodpustila malý literární žertík, když do textu „Zpěvu z neznáma“ vložila větu, v níž se kapitán Kirk přiznává, že ztratil kosmickou loď Lydie Sutherland, což je kombinace názvu fregaty a řadové lodi, jimž velel Foresterův kapitán Hornblower, nikdy se žádný z těchto autorů k odkazu a inspiraci tímto britským klasikem námořních příběhů nepřihlásil tak přímo a veřejně jako David Weber.

Tím si na sebe upletl bič, neboť nutí čtenáře, který Forestera četl, aby neúprosně srovnával. Na rozdíl od Feintucha, s jehož hrdinou se chronologicky seznamujeme od doby, kdy jako kadet svou kariéru v kosmickém loďstvu zahájil, Weberovu Honor Harringtonovou poznáváme v okamžiku, kdy už je jmenovaným kapitánem floty Mantichorského království a přebírá velení lehkého kosmického křižníku. Následný příběh pak lze námětově rozdělit do dvou motivů - tím prvním jsou „pletichy a intriky“ admirality, při nichž slouží H. H. (stejné iniciály jako Horatio Hornblower) jako obětní králík, když má na své lodi během manévrů ověřit nový zbraňový systém - a tím druhým pak boj se záškodníky a agenty Lidové republiky Haven, kteří se chtějí zmocnit stanice v soustavě Bazilišek na periferii Mantichorského království, kam byla H. H. „za trest“ i se svým křižníkem odvelena. Příběh vrcholí napřed stíháním a pak tvrdou a krvavou kosmickou bitvou mezi jejím lehkým křižníkem a obchodní lodí-léčkou s maskovanou výzbrojí.

Aby ozvláštnil manévrování kosmických válečných lodí za bitvy, vypracoval Weber celou originální metateorii kosmického pohonu a pohonných jednotek, jež způsobují, že plavidla mají zranitelné jenom přídě a zádě, kdežto boky jsou prakticky neprůstřelné. Naturalistickým popisem a syrovostí boje, v jehož průběhu se obě lodě mění ve vraky, pak kniha nabývá značného náboje reality a je zde porušeno klišé, že nikdo z „dobrých“ nesmí padnout. To platí i pro boje se vzbouřenými domorodci a agenty Havenu na povrchu planety Medusa. Ačkoli autorova námořní pěchota silně připomíná mariňáky z filmu „Vetřelci“, tvoří naturalistická realita bojů nejsilnější stránku knihy, čtenáře zcela strhne a sympaticky se tím odlišuje od válečných „selanek“, jimiž trpí i televizní Star Trek, kde jsou neprůstřelní hrdinové oživováni stále dokola.

Poněkud obtížnější je vyjádřit se k psychologizaci postav. Je nutno předeslat, že David Weber, s ohledem na žánr, odvedl vysoce nadprůměrnou práci, ale přesto zůstal za dedikovaným vzorem o celou koňskou délku pozadu. Obléci kapitána kosmického křižníku do sukní je sice skvostný nápad, avšak poněkud jalový, když H. H. se ke své posádce chová zcela bezpohlavně a o jejím citovém životě, s výjimkou zmínky o pokusu o znásilnění na akademii, se nedovíme nic. Je sice fanatikem služby, stejně jako Foresterův Hornblower, ale zcela jí chybí vnitřní pochyby, které Hornblowera tak zlidšťují. Zakopaný pes tkví v rozdílném přístupu autorů k těm, kteří jejich hrdinům velí. Pro Hornblowera je admiralita něco jako Olymp, jehož bohové jsou naprosto nekritizovatelní (a jestliže ho přesto někdy něco tak kacířského napadne, přičítá to opět s úděsem vlastní nekompetentnosti), kdežto pro Harringtonovou je to spolek intrikánů, kteří jí házejí klacky pod nohy, takže se jeví čtenářovým očím jako dokonalý monolit, oběť těch mocných nahoře. Nekritizuji zde Weberovo pojetí, jenom upozorňuji, že když na ně přistoupil, připravil hrdinku o možnost pochybovat o svých schopnostech, neboť jí otevřel zadní branku, aby vše mohla svalit na „šéfy“. To mi připadá jako laciné a podbízivé řešení, šidící čtenáře právě o to hornblowerovské kouzlo, které se hlavně zasloužilo o světovou oblibu Foresterova díla a učinilo z něho legendu.

Málo vynalézavým mi připadá i motiv profesní žárlivosti u komandér-poručíka Alistaira McKeona (mimochodem autorská hříčka s narážkou na Alistaira McLeana, populárního autora námořně dobrodužných příběhů ze 2. světové války), zástupce velitele H. H., jenž si sám brousil zuby na její místo. Tento motiv je příliš samozřejmý, než aby mohl být dostatečně dramatický a aby fungoval přes celý příběh jako hlavní zápletka ve vnitřních vztazích posádky. Stejně jako literární detektiv musí být i literární kapitán podivínem, aby čtenáře strhl a beze zbytku zaujal. A opět, na rozdíl od Hornblowera s jeho vášní hrát whist, chorobnou mlčenlivostí, tajnůstkářstvím a perfekcionalismem, vyplývajícím z trýznivého sebepodceňování, je Honor Harringtonová podivínská zcela nedostatečně, a nemůže to napravit ani stromový kocour Nimitz, jehož nosí za krkem i na brífingy (jak nevzpomenout na Ripleyovou a jejího kocoura ve filmu „Vetřelec“) .

Také jsem postrádal vnitřní monology, v nichž Foresterův kapitán filozofuje nejen o svém údělu (jejž často proklíná), o svém postavení v námořnictvu, ale hlavně o svých mužích, o své posádce. Právě v těchto introspekcích pak spočívá onen nadmíru čtivý způsob autorovy charakterizace hrdiny, zde čtenář poznává, jaký je Hornblower člověk, jak vidí nejen svět loďstva a války, ale vůbec svět v širších souvislostech, a v těchto vnitřních komentářích snadno rozezná sám sebe, jinak řečeno, se s hrdinou ideálně ztotožní. Oproti tomu Weberova Honor jako by byla jenom studenou velitelskou slupkou bez skutečného lidského jádra, chladnou sochou, k níž čtenář těžko hledá cestu. Na rozdíl od Hornblowera, který také dokáže být v boji krutý (ze strachu, že by profesně neuspěl), nevnímá členy posádky jako lidské bytosti, ale i ve svém nitru na ně myslí jen jako na kolečka bojového stroje, který sama roztáčí. Mezilidské vztahy, pokud jsou demonstrovány, pak nejsou důsledně nahlíženy jejím pohledem, což je pro Forestera tvůrčím kánonem (kupříkladu když chce čtenáři sdělit, co si jiné postavy o jeho kapitánu myslí, činí tak v podobě hovoru, který Hornblower tajně vyslechne), ale spíše pohledy ostatních na ni. Nicméně i tato autorská metoda „vnějších pohledů“ je relevantní a její použití nelze chápat jako Weberovu nedostatečnost.

Co ale pokládám za podstatnější vadu na kráse, je absence koloritu Royal Navy, jehož popisem právě Forester tak mistrně vládl, a jenž dodal jeho knihám onu skvělou jedinečnost. Weberova „Stanice Bazilišek“ tedy jenom dokazuje, že ani prostá nápodoba Forestera není vůbec jednoduchá. Ač Foresterův obdivovatel, Weber zřejmě nepochopil vnější obřadnost a až feudální kurtoazii v jednání, se kterou byly v britském královském loďstvu nejen rozkazy vydávány, ale také přijímány, a to i řadovými příslušníky posádky! Ona obřadní pravidla (připomínám, jak Hornblower vždy „zdraví“ a „prosí“ podřízené důstojníky, aby přišli na palubu, a jak pořádá „kapitánské“ obědy) totiž blahodárně formalizovala život ve stísněném prostoru válečné lodi a umožňovala, aby i v těchto surových podmínkách si každý mohl udržet lidskou důstojnost. Proto v Royal Navy neexistovalo a neexistuje, aby kapitán oslovoval důstojníka řízení palby familiárně „palebňáku“ (originál „Gunny“) , jak činí H. H. - což je plebejský americký demokratismus, možná přijatelný na kosmických křižnících Lidové republiky Haven, avšak pro milovníka Foresterových knížek těžko stravitelný u velitele křižníku královského! mantichorského loďstva. Prostě David Weber se nedokázal oprostit od svého amerického zázemí a popletl si reálie, když životní styl jeho hrdinů nemá v sobě ani zblo z tradice Royal Navy, ale kopíruje uvolněné mravy a okázale vystavované plebejství amerických ozbrojených sil i s jejich argotem. Neříkám, že toto neformální pojetí kázně nemůže přinést skvělé výsledky, když sama historie americké floty za 2. světové války svědčí o opaku (i když se angličtí důstojníci, kteří na amerických lodích absolvovali stáže, děsili odmlouvání a ležérního chování amerických posádek, kde i ten nejposlednější plavčík se pokládal za kompetentnějšího než velící admirál), ale už z principu to není svět Royal Navy!, svět Horatia Hornblowera!, jakým měl být podle úvodní dedikace i svět druhého kapitána s iniciálkami H. H.

Právě proto, že jsem dvojitým fanem Hornblowera a válečné SF, prosím čtenáře, aby tento text nebrali jako recenzi, ale spíše jako umanutou úvahu takto dvakrát podjatého ctitele. Jako recenzent jsem v tomto případě příliš zaangažovaný a proto nespravedlivý, když měřítkům, která jsem na Webera přiložil, by snad nevyhověl ani Bůh. Popravdě řečeno, patří Weberova „Stanice Bazilišek“ k vrcholům ve svém podžánru a já si s radostí přečtu i všechny další díly, z nichž jako první se objeví „Čest královny“.

Co se týče překladu Jiřího Engliše, nevidím nic, co bych mu mohl vytknout, a i kdyby bylo co, jsem tím posledním, kdo by to měl učinit, neboť jako konzultant, na něhož se Bob Svoboda z nakladatelství Polaris obrátil, jsem odpovědný i za toho „palebňáka“. Poté, co jsem si přečetl knížku celou, bych spíše volil, aby „executive officer“ byl přeložen jako první a nikoli jako výkonný důstojník, právě s ohledem na Foresterova Hornblowera, a přimluvil bych se také, aby názvy lodí zůstaly v originálu, tedy místo „Neohrožený“ „Intrepid“ (nebo, jelikož neznám anglický originál, snad Dauntless, Hardy, Fearless, Audacious či Valorous, což všechno byla jména britských válečných lodí), místo „Jestřábí křídlo“ „Hawkwing“ atd., a v případě „Home Fleet“ bych dal přednost Domácí flotile před Domovskou.