Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Být mladším bratrem bývá obvykle výhoda. Za všechny průšvihy může ten starší; prostě proto, že je starší, a tudíž má mít rozum. Jediné místo, kde tento názor troskotá, jsou rodiny královské, jelikož upřednostňování prvorozeného v nároku na trůn nepatří zrovna mezi zanedbatelné výhody.

       Vyjímkou z vyjímky je Vegaš. Sídelní město, svírané ze tří stran stovky metrů vysokými skalními stěnami, s deformovaným mikroklimatem a ekonomikou. V něm je prvorozenectví poloviční poukázkou na hřbitov, protože korunovace nového krále není pouhým nákladným obřadem. Je to příležitost, jak legálně zabít následníka trůnu a zaujmout jeho místo.

       Korunního prince Maxmiliána proto připravovali na jeho velký den od útlého dětství. Výsledkem bylo, že měřil sedm stop, vážil přes třista liber, v sedmadvaceti letech strčil do kapsy osmadevadesát procent čarodějů na Kontinentě- -a že se zabil při pádu z koně 49 dnů před korunovací. Tu by měl tedy absolvovat jeho mladší bratr, kterému se nevěnoval nikdo včetně jeho otce, který po vládě a moci netouží, a který by se ze všeho nejraději stal vinařem.

       Zbývá mu 49 dnů života. Je to hodně i málo. Je to málo času na učení i jakékoliv pokusy o vlastní záchranu. Je to spousta času na otázky vyvolávající další otázky, záhady a tajemství. A všechno je samozřejmě zcela jinak, než se zdálo být.

       Novela Dlouhý sprint je nejdelší a nejlepší ze tří příběhů, které obsahuje prvotina mladého českého autora Miroslava Žambocha Poslední bere vše. V netradičním, avšak zcela kompaktním a skvěle podaném fantasy světě je hlavní hrdina okolnostmi přinucen k pátrání, které svou atmosférou silně připomíná chandlerohammettovské story, a přitom přesně zapadá na své místo v prostoru a čase. Do doby válek kouzelnických klanů, podivných mutantů i vysoké politiky, do tajných zámeckých komnat i veřejných domů neřesti.

       Poslední bere vše - tedy titulní příběh - začíná okouzlující větou: „Mučírna měla půdorys tvaru písmene velkého L.“, a stejně (ne)vesele i pokračuje. Boj na život a na smrt o tajemné dědictví umírajícího mága probíhá na všech úrovních obrovského paláce, a zvítězit může jen jeden.

       V závěrečném Pouštním škorpiónovi začíná ve žhnoucím pekle Gutawské pouště válka o kontrolu nad jedinou cestou přes ni. Vedle stálých armád obou znesvářených stran drancují kraj i najatí žoldáci, dobrodruzi a hrdlořezové. V těchto podmínkách se obyčejná žena snaží najít své unesené děti, a žádá o pomoc zvláštního kurýra, který ji varuje: „Budeme zabíjet, uděláme věci, které se vám budou příčit. Špatné, děsivé, příšerné skutky. Zašpiníte si ruce a nikdy na to nezapomenete. A naděje na úspěch je mizivá, téměř žádná.“ Nemýlil se.

       Žambochovi hrdinové nejsou hrdiny v pravém smyslu slova. Jenom chtějí přežít v syrovém, často bezdůvodně krutém světě, a jejich dobrodružství nejsou ničím jiným než zoufalou snahou udržet svou hlavu na krku o něco déle. O měsíc, týden, den. Nemíní zachraňovat svět, protože vědí, že svět nezachrání je.

       Žambochovy příběhy jsou stylově čisté, ostré a přesné, jako nůž vržený rukou Mistra. Autor hýří nápady, které však dokáže podat nenápadně, jakoby mimochodem; a tak se kniha příjemně čte a čte, až jste najednou na konci a uvědomíte si, že to vlastně bylo skvělé. Navíc se poprvé v Čechách jedná o styl, který bez ztráty květinky snese srovnání se stylem Sapkowskiho; místy sice není pro samou magii vidět na krok, avšak její užití je ještě civilnější, než je tomu u superúspěšného polského autora.

       Žambochova kniha je tím, čím je kvalitní stolní víno u dobré večeře. Nejde o značku, kterou vychutnáváte na patře každým douškem, ale když dojíte a odříhnete si, tak je vám fajn.

       P.S.: Sborník vydal Klub Julese Vernea a odpovědným redaktorem je autor úvodního citátu. Tím je snad ke knize řečeno vše.