Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Tak už to máme za sebou, zaplaťpámbu, chtělo by se zvolat. Když si projdu celou sérii dvanácti románů o čaroději Rodu Gallowglassovi a jeho rodině, z nostalgií vzpomenu na mou ztracenou zásadu nečíst nic, co by mělo víc, než tři díly. Čestnou výjimku můžu udělit (s výhradami) pouze Duně a jejím pokračováním, protože tam po třech v podstatě na sebe navazujících dílech přišel čtvrtý v subjektivním čase po pár tisících letech a stejně tak pátý a šestý díl. V „Čarodějích“ se dvanáct knih vešlo do přibližně dvaadvaceti let. Původně dobrodružné, svěží a ironické dílko, parodující spoustu mýtů, se postupem času zvrhlo na šťourání do středověké politiky ze všech mimogramaryjských stran a na problémy Roda a Gwen s dospívajícími dětmi, jejichž esperské schopnosti převyšují i schopnosti vlastních rodičů. Daleko nejhorší je však neustálé omílání demokratických zářných zítřků, při kterých začínám fandit totalitním a anarchistickým nepřátelům z budoucnosti, kteří jsou zde vypodobněni jako typické figurky, vychované špatným režimem. Jedinou výjimku tvoří v prvním dílu Rodův sluha, totalitní agent Velký Tom, váhající mezi povinností k úkolům nadřízených (má zabít Roda) a přátelstvím ke svému pánovi, které ho nakonec stojí život. Jeho poslední slova zní: „Nikdy neumírej pro sen“ a Rod si jeho slova vezme k srdci pouze částečně. Nepřestane bojovat o demokracii, ale zároveň založí středověkou rodinu s místní čarodějnicí. Žije tak středověký způsob života, stane se lordem a navštěvuje královský dvůr, ale své čtyři děti (Magnuse, Geoffreyho, Cordelii a Gregoryho) vychovává jako demokratické agenty. Bohužel není ani jednou postaven před dilema, kdy by si musel vybrat mezi životem někoho z rodiny a vítězstvím demokratické cesty na planetě Gramarye. Pokud se někdy dostane do úzkých, jeho žena a děti mu pomůžou a když ani to nestačí, objeví se deux ex machina v podobě neandertálského agenta Yoricka, přátelského mocnějšího čaroděje či čarodějky, protějšku z paralelního vesmíru nebo katolického kněze, seslaného přímo od papeže.

       Co se týče úrovně, má v průměru klesající tendenci s každým dalším dílem a takové Čarodějné kameny (díl 11.) překonávají v nudě všechny rekordy, možná jsou ještě horší než Předehra k Nadaci. I když u nich je to taky způsobeno tématem a jeho neúspěšným překladem. A nyní k jednotlivým dílům.

       V prvním nazvaném Čarodějem sobě navzdory Rodney d`Armand přistává se svým robotem Fessem na nezmapované planetě, kde inteligentní život je pouze na velkém ostrově poblíž polárního kruhu. Rodney si změní jméno na Rod Gallowglass a předstírá, že je potulný žoldnéř a příležitostný minstrel. Jeho robot mu dělá společníka a rádce v podobě ocelového koně. Rod vstupuje do služeb mladičké královny a stává se jedním z jejich osobních strážců. Potkává ke svému překvapení také Maličký lid, elfy v čele s Pukem a jejich knížetem Bromem O'Berinem (zjevná narážka na Oberona), jenž je zároveň královniným rádcem a spoustu lidských čarodějnic a čarodějníků většinou teenagerovského věku. Odhaluje pravděpodobnou minulost a vznik této kolonie a hlavně její nesmírnou důležitost pro další vývoj demokracie a Decentralizovaného demokratického tribunálu (D.D.T.), jak se nazývá galaktická vláda, pro kterou Rod pracuje jako tajný agent. Také poprvé ve svém dlouhém životě na Gramarye odhaluje konkurenční agenty z budoucnosti (organizace A.N.T.I a V.E.T.A.) a účastní se bitvy mezi královnou a nejvyšší šlechtou, kterou za pomoci elfů, čarodějnic a žebráků vyhraje pro královnu - chce totiž v budoucnosti přivést planetu k demokracii a jediná cesta je přes konstituční monarchii. Potkává taky třicetiletou čarodějku Gwen, zamiluje se do ní a na konci prvního dílu je přidělen na planetu jako stálý agent a požádá ji o ruku.

       Úvodní kniha celého cyklu se velice povedla, měla dobrou úroveň a výborný děj.

       Druhý díl - Vzkříšení krále Skřeta - začíná o pár let později. Je přepsaný z původního Krále Skřeta po pár letech a samotný autor konstatuje, že je to kniha sice jiná, ale podle něj lepší. Podle mne je kvalitativně na stejně dobré úrovni jako díl první. Situace v království je konsolidovaná, ale objevují se nájezdníci z blízkého světadílu, neandrtálci se schopností vražedné hypnózy, převlečení jako Vikingové. Opět v tom mají prsty agenti z budoucnosti, kteří tyto neandrtálce geneticky vyšlechtili za účelem zničení Homo sapiens. Královští vojáci, zprvu prohrávající, nakonec za pomoci esperů opolidi porazí a král se stává vládcem zámořské kolonie. Poprvé se zde objeví vynálezce stroje času doktor Angus McAran a jeden z jeho agentů neandrtálec Yorick.

       Ve třetím dílu, pojmenovaném Čaroděj probuzený, se Rod s celou rodinou - kromě nejmladšího miminka Gregoryho - octne nedobrovolně v paralelním vesmíru na Zemi v Severní Americe, kde vládne magie a kde zlý místokrál bojuje s lordem Velkým čarodějem o nadvládu. Místní Velký čaroděj se tak nejmenuje náhodou - je totiž Rodovým protějškem v tomto vesmíru, stejně jako jeho žena a děti mají stejné protějšky. Rod zde probudí vlastní esperské schopnosti a nakonec odstraní blokádu ve své mysli, která mu bránila komunikovat s Gwen a dětmi telepaticky. Objevuje se tu otec Aloysius Uwell, katodián z Terry, vyslanec papeže, který na poslední chvíli zažehná válku mezi Korunou a opatem Gramaryjské církve. Konflikt je však pouze odložen. Tady se už začíná projevovat částečná únava tématu, otec Uwell a Rod tráví spoustu času plkáním o rodinných hodnotách a obecných principech demokracie.

       V Čaroději rozzuřeném Rod bojuje s místním čarodějem, který za pomoci budoucí techniky buduje vlastní, hypnózou ovládané království. Mnohem větším nebezpečím je však Rod sám, rubem telepatického spojení se zbytkem rodiny jsou jeho neovladatelné záchvaty vzteku, při kterých používá své nově nabyté ničivé schopnosti proti vlastní rodině. Při putování za nebezpečím Rod poznává skrytý důvod svého vzteku - strach z vlastních dětí a manželky, strach z odhalení jeho temných stránek a minulosti. Nakonec pochopí, že ho jeho rodina neohrožuje, a za její vydatné pomoci porazí zlého čaroděje. Další ústup od akčnosti k debatám.

       Pátý díl, Čaroděj putující, konečně vybočuje ze stereotypu. Autor pochopil, že si čtenář potřebuje od reálií Gramarye odpočinout (a možná i on sám) a zpestřil děj přenesením Roda a Gwen pět století do minulosti a na Wolmar, další ze Zapomenutých kolonií. Tahle ovšem fungovala dřív jako vězeňská planeta pro politické vězně, ale i vrahy a násilníky. Agenti z budoucnosti zřejmě očekávali, že tamní drsná společnost s nimi zamete a pojistili si to zavražděním jednoho z vůdců domorodých kmenů, které dosud udržovali křehký mír s městem bývalých vězňů. Oběma vyhnancům přichází na pomoc neandrtálec Yorick, poslaný Angusem McAranem, uvědomujícím si Rodovu důležitost (bodejť ne, když je to hlavní postava). Společně prchají na zábavní planetu Otranto a konečně na Zemi, do hlavního stanu PASTi (Proletářská asociace států Terry), kde se nachází jeden ze strojů času, kterým se vrací s jedním přestupem na Gramarye, ke svým částečně pubertálním dětem, které zanechali bez svého dozoru.

       Šestý díl, nazvaný Čaroděj se ztratil, se odehrává paralelně s dílem šestým. Gallowglassovic děti jsou ponechány sami sobě po té, co jejich rodiče unesli agenti z budoucnosti. Sledujeme jejich snažení v podobných situacích, které musel řešit i jejich otec, komplikované jejich nezkušeností. Autor měl ovšem slitování a posílal na ně povětšinou amatérské nepřátele, se kterými si dovedli poradit. Objevuje se zde více vtipných sekvencí, ale i příliš útržkovitý děj.

       V sedmém dílu, Čaroději kacířském, se vracíme k problému naznačeném ve třetím díle, konfliktu Koruny a Církve. Opat, ponížený otcem Uwellem, naslouchá našeptávání skrytého agenta a popustí uzdu svému libidu a mocenským ambicím. Pod záminkou přidělení fondů pro chudé a přenechání pravomocí nad farním kněžstvem plánuje postupné převzetí moci nad královstvím a zrušení celibátu a neváhá exkomunikovat krále s královnou a lorda Velkého čaroděje. Gwen, jejíž náboženské cítění se dosud příliš neprojevovalo, je zděšena vyloučením z Církve svaté a Rodovi dá velkou práci ji přesvědčit o tom, že nechybila ona ani on, ale opat. Z Terry přijíždí otec Morris McGee, generál řádu svatého Vidicona, aby odpadlého opata, nyní již arcibiskupa nové Gramaryjské církve, přivedl k pokání a zabránil válce.

       Úniková rychlost, původně avizovaná jako třetí, čtvrtý, pátý díl, je dílem osmým. Zabývá se dobou asi deset let před dějem Čaroděje putujícího, přes 500 let v minulosti. Vracíme se opět na Wolmar, odkud prchají bývalý vězeň Dar Mandra a bývalá úřednice MDV (Mezihvězdné dominie voličů - demokratický předchůdce PASTi) Samantha Bineová. Poznáme, odkud se možná v Rodovi vzaly skryté esperské schopnosti. Potkáme Fesse jakožto počítač nákladní lodi v pásmu asteroidů a jeho majitele Toda Tambourina, světoznámého básníka a jeho vnučku Lonu. Všichni spěchají na Zemi, aby zabránili převzetí moci stranou LORDů a zároveň prchají před jejími agenty. Puči se zabránit nepodaří a tak Dar s Lonou odlétají na asteroid Maxima, kde zakládají rod d'Armandů a Samantha s Horatiem Bocellem, nejbohatším pozemšťanem a budoucím lordem Loguirem odlétá založit středověkou kolonii Gramarye.

       Devátý díl, Čarodějův společník, je vyprávěním robota Fesse o jeho začátcích a osudech dětem Roda a Gwen na cestě za menší gramaryjskou lapálií. Podíváme se na Dara a Lonu v jejich prvních letech na Maximě. Dozvíme se, jak byl Fess naprogramován, jak sloužil jako řídící mozek v nejnovějším typu automobilu nebo jaké bylo mládí Roda na Maximě a jeho první lásky a kosmické zkušenosti. Doplníme si tak Rodův životopis, ale zastřešující příběh je příliš slabý.

       V desátém dílu, Čaroději šíleném, na začátku vyprávění sní Rod pečené kaštany s příměsí čarodějnického mechu. Ten v něm vyvolá halucinace a tak pro jistotu odchází od rodiny a bojuje s imaginárními protivníky po boku imaginárních rytířů ve smyšleném království Granclarte, o kterém mu v dětství vyprávěl jeho dědeček. Jeho halucinace jsou totiž řízeny podvědomím a vzpomínkami. Bojuje však také s dalšími nepřáteli, kteří mu dali čarodějnický mech ve snaze oslabit ho a jeho představy mu je vykreslují daleko mocnější, než ve skutečnosti jsou. Nakonec, opět s pomocí své rodiny a přátel, nepřátele porazí a vyléčí se. Autor měl už evidentně vyčerpané možnosti a pomohl si vytvořením dalších mýtů, i když jen halucinačních. Také samotní místní nepřátelé jsou opět o něco slabší a neschopnější.

       Dostáváme se k dílu nejhoršímu, či vlastně nejméně srozumitelnému - Čarodějným kamenům. Na Gramarye se objevují zvláštní kameny, nadané elementární inteligencí a vyluzující různé rytmy a melodie. Rozmnožují se dělením vždy v poledne a tak to vypadá na epidemii hudby. Na tom by nebylo nic závadného, kdyby v hudbě nebyly skryty podprahové texty, nutící místní mládež i děti opustit rodná hnízda a nedělat nic, než se bavit a následovat kameny až k místu jejich vzniku, kde na oblouzené posluchače čeká zlá čarodějka, poslušná agentů z nepřátelské budoucnosti. Rod s rodinou vybojují další společné vítězství. Celý text dílka je prošpikován narážkami na různé hudební styly, citacemi známých textů a postavami, vytvořenými z nich. Každý další objev si vyžaduje příšerně zdlouhavé nudné vysvětlování a též poznámek překladatele pod čarou houfně přibývá. Čtenáři, neznajícímu angloamerickou hudbu od 50.let, to musí připadat jako snůška blábolů. Originál byl tentokrát nejspíš nepřeložitelný.

       Poslední dvanáctý díl se jmenuje Čaroděj a syn, ale vhodnější by bylo spíš Syn čaroděje - hlavní postavou je tentokrát dospělý Magnus, jednadvacetiletý plnohodnotný čaroděj, kterého jeho povaha nutí odejít od rodičů a pokusit se osamostatnit. Otec Rod ho však na cestě doprovází, aby znovu našli společnou řeč. Magnuse polovinu knihy svádí různé typy dívek a žen a druhou polovinu buď s otcem diskutují o způsobu vedení gramaryjské společnosti k demokracii nebo osvobozují nespokojence z vesnice v lesích, kde vládne náboženská odpadlická sekta. Magnusovi většina žen zlomí srdce a nakonec, smířen s rodinou, se jako prvorozený syn šlechtice vydává v rodinné kosmické lodi s věrným Fessem vstříc vlastnímu osudu. Poslední kapitola odhaluje konečně rafinovaný plán anarchistických nepřátel, kdy se dozvídáme, že všechny ženy, které usilovaly o Magnuse po cestě, byla jedna jediná čarodějka v nepřátelských službách, která do něj zasela odpor k ženám, takže jeho nebezpečné geny nebudou pokračovat v další generaci esperů.

       Další řada románů, věnovaná již Rodovým dětem, by mohla být zajímavá, ale podle mého názoru je toto téma hodně vyčerpáno a nemůže nabídnout nic nového. Jedině rozdělení rodiny na nepřátelské tábory, smrt některého z dětí nebo přeběhnutí na opačnou stranu, k anarchistům či totalistům, by konečně nakoplo sérii k dalším úspěchům. Podstatné však bude, zda je Christopher Stasheff natolik odvážný, aby riskoval rozvrácení své modelové ideální rodinky, kde všechno klape a všechny problémy se zdárně vyřeší za účasti všech. Občas je mi z těch dobrých konců špatně, možná by stálo za úvahu zakončit další díl špatnou nebo šokující zprávou - to by na jednu stranu odradilo konzumenty pohádek, ale možná by to přitáhlo nové čtenáře nebo ty, kteří odpadli během poklesu úrovně. Náznak takového konce se v posledním dílu základní řady objevil, ale obávám se, že je to jen reklamní trik pro uvedení další série. Jen čas ukáže, jestli má autor dost kuráže.