Interkom: Dobře to jen začalo

Renomovaní autoři a tvůrci mají vůči prostému kulturnímu lidu určité povinnosti. Nebo by alespoň měli mít. Vždyť právě počet a hustota řad jejich příznivců jim otevírá dveře k mnoha investorům, a popřípadě také mecenášům. A zrada svých stoupenců se nedá omluvit ničím, ani těžkým dětstvím, ani tragickým manželstvím.

Roman Liebling alias Polanski to, pravda, lehké neměl. Jakožto nejmladší člen bohaté židovské rodiny byl krátce po začátku války (to mu bylo šest let a jeden měsíc) internován v židovském ghettu, přičemž oba jeho rodiče byli odvlečeni do koncentračního tábora. Z ghetta sice uprchl těsně před jeho likvidací, ale v následujících letech se musel ukrývat na venkově a po skončení války se shledal už jen se svým otcem. Matka péči německé čisté rasy nepřežila.

Vystudoval sice techniku, ale tak dlouho se motal kolem rozhlasu, filmu a divadla, až se nakonec přihlásil ke studiu režie na Vysoké škole filmové v Lodži. Hned za svůj celovečerní debut Nůž ve vodě získal cenu FIPRESCI na MFF v Benátkách a nominaci na Oscara, ale de facto také vyhnanství. Film příliš zdůrazňoval negativní stránky soudobého života v Polsku, což mělo zdrcující dopad na možnosti jeho další tvorby, a Polanski byl nakonec donucen k emigraci.

Usadil se v Paříži, odkud byl po několika kritikou i laickou veřejností oceněných snímcích pozván do Hollywoodu, pro který natočil úspěšný přepis úspěšné knihy Rosemary má děťátko (nominace na Oscara za scénář). Časem se dočká dalších nominací na Oscara (za režii filmů Čínská čtvrť a Tess) a francouzského Césara (za Tess).

Mnohem hůře mu vycházejí životní plány. S první manželkou - Barbarou Kwiatkowskou - se rozvádí po dvou letech, druhá - Sharon Tateová - je v osmém měsíci těhotenství zavražděna v jejich domě bandou Charlese Mansona. Do třetice se žení dvacet let po tragické události, bere si charismatickou partnerku Harrisona Forda z filmu Frantic (u nás uveden v TV pod názvem 48 hodin v Paříži) Emmanuellu Seignerovou.

V nádherně zařízené pracovně se skvostnou knihovnou se hned v úvodu oběsí starý muž. („Začíná to dobře,“ naklonila se ke mně dívka, se kterou jsme se na film vypravili.) O nejvzácnější kusy bibliofilské sbírky dědice vzápětí obratně připraví „lovec knih“ Dean Corso - hrdina následujícího příběhu. V něm si jej najme neskutečně bohatý nakladatel Boris Balkan, vlastnící neskutečně bohatou sbírku démonologické literatury (ars diavolica), aby mu ověřil pravost jednoho ze tří existujících výtisků knihy „Devět bran Říše stínů“. Tento návod na vyvolání ďábla napsal v roce 1666 benátský tiskař Aristido Torchia a rok poté byl i se svým dílem upálen Svatou inkvizicí. Podle některých pramenů se na rytinách ilustrujících knihu podílel sám Lucifer.

Dean Corso, který musí porovnat všechny tři výtisky, tak zahajuje pátrání, na jehož počátku je smrt jeho obchodního partnera a přítele; v jehož průběhu se otázky, tajemství a mrtvoly množí geometrickou řadou; a na jehož konci je možná něco také, ale to se jednomu ze scénáristů, produkčnímu a režisérovi v jedné osobě podařilo dokonale utajit.

Za příjemně pochmurné a neveselé hudby se totiž v první čtvrtině rozbíhá vcelku klasický satanský horor, některými myšlenkami mírně evokující béčkový snímek Inferno (vzpomínáte na knihu „Tři matky“?). Bohužel ve druhé čtvrtině jsou záhady předestírány tak diletantsky, že divákovi obratem dojde, kdo, kde, proč a za čím stojí, takže je evidentní, že se po zbytek filmu bude dosti nudit. Kupodivu vezme děj na začátku třetí čtvrtiny zcela nečekaný obrat - a propadne se o spoustu dalších příček na žebříku kvality níže: na nešikovný, indianojonesovský, bondem mírně stříknutý boj o záchranu světa. Samotné finále (tedy čtvrtá čtvrtina) pak obsahuje několik „překvapivých“ odhalení, která ovšem staví na hlavu předešlé snažení celé řady postav, a „nejednoznačný“ závěr, který ovšem úspěšně uniká jakémukoliv pokusu o výklad a působí dojmem, že nejméně jasno v něm mají sami autoři.

Atmosféra celého filmu se smrskla pouze do hudební složky, o použití (špatné, hodně špatné) zadní projekce se stydím psát, a vyjádříte-li touhu po koncepci a kompaktnosti, je vám odpovědí otázka: „Co to je?“. Vrcholem úpadku - byť si tento terminus technicus poněkud odporuje - je potom logika příběhu. Postavy nejednají, ale jsou postrkovány do akcí, kterými ohrožují - a v řadě případů přímo likvidují - svoje původní záměry (Proč si Balkan vlastně Corsa najal, když se bez něj dokázal krásně obejít?); popřípadě je jejich angažovanost v celé akci zhola zbytečná a jen pro efekt (Nebo dívka chrání Deana opravdu jen pro tu jednu jedinou soulož? ). Atssd. (A tak stále stejně dále)

Několik slov chvály tak lze, vedle již zmíněné hudby, nalézt snad jen pro Franka Langellu v roli Borise Balkana, pro působivé oči a ňadra Emmanuelle Seignerové a částečně i pro Johnnyho Deppa, který se sice stále nenaučil hrát, ale tentokrát mi alespoň příliš nevadil.