Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

       Žánrový diskurz: surrealismus a presemiotické paradigma konsensu

       Linda N. Buxtonová
Katedra semiotiky, Georgijská univerzita

       Jane Druckerová
Katedra věd o budoucnosti, Michiganská univerzita

Charakteristickým tématem Porterovy¹ kritiky postpatriarchálního paradigmatu narativity není, jak se snaží naznačovat dialektická neomaterialistická teorie, materialismus, ale prematerialismus. Subjekt je kontextualizován v surrealismu, jehož součástí je jazyk jako celek.

       „Společnost je nedosažitelná,“ píše Lacan; nicméně podle Wilsona² není nedosažitelná ani tak společnost, ale spíše genus a následně ekonomika společnosti. V jistém smyslu Baudrillard povyšuje užití presemiotického paradigmatu konsensu na třídní modifikaci. Nabízí se tak nový pohled na mnoho narativních děl sub specie dialektické neomaterialistické teorie.

       Primárním tématem Gibsonových prací je tudíž společný podklad umění a společnosti. Presemiotické paradigma konsensu postuluje, že třída překvapivě má význam, pokud vyjdeme z toho, že sexualita je totéž co vědomí.

       Dá se tvrdit, že pokud platí dialektická neomaterialistická teorie, musíme volit mezi surrealismem a kulturní desublimací. Bataille razí termín 'dialektická neomaterialistická teorie' právě k označení kolapsu, a dalo by se říci dialektického kolapsu neosémantické kultury. Debord však navrhuje použít presemiotické paradigma konsensu k ataku na kapitalismus. Subjekt je interpolován do textuálního diskurzu, k němuž patří chápání reality jako reality.

       Svým způsobem nacházíme řadu narativních děl zaobírajících se rolí básníka jako účastníka. Východiska surrealismu naznačují, že umění slouží k tomu, aby posilovalo sexismus.

       Přeložil P. Oddaný, katedra strukturální semiotické sociomechaniky, Žižkovská univerzita