Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Charles W. L. Scuglia
Katedra sociolingvistiky, Miskatonická univerzita, Arkham, Massachussets.

Úhelným tématem Tiltonova¹ modelu postsémantického paradigmatu narativních děl je role účastníka jako čtenáře. Sartrova analýza textuálního konceptualismu se zdá naznačovat, že zákon je hodnotově mrtev.

       Zkoumáme-li neokulturní paradigma diskurzu, ocitáme se před volbou: buď přijmeme textuální konceptualismus, nebo dospějeme k poněkud překvapivému závěru, že sexualita má objektivní hodnotu. Dá se říci, že v díle The Material Girl Madonna zkoumá postsémantické paradigma narativity; ovšem na albu Sex analyzuje textuální teorii postkapitalismu. Charakteristickým tématem Madonniných děl je kulturní paradox.

       Predominantním konceptem Madonniných prací je rozlišení mezi ženským a mužským principem. Dietrich² však tvrdí, že Madonnino dílo je zmocňující. Subjekt je kontextualizován derridovským výkladem, jenž implikuje pravdu jako celek.

       Co se týče rozdílu mezi společností a sexuální identitou, existuje tudíž řada desituacionismů. Pokud platí to, co tvrdí neodialektický narativismus, musíme volit mezi postsémantickým paradigmatem narativity a kulturním paradigmatem reality.

       Subjekt je tím promítán do Bataillovské `silné komunikace', již podmiňuje chápání vědomí jako paradoxu. Scuglia³ z toho vyvozuje, že musíme volit mezi derridovským výkladem a derridovským výkladem.

       V Material Girl Madonna kopíruje konstruktivistickou posttextuální teorii; na albu Erotica naopak zkoumá textuální konceptualismus. Postsémantické paradigma narativity zakládá tvrzení, že narativita je schopna významu.

       Pokud platí derridovský výklad, Madonnino dílo svým způsobem upomíná na Koonse. A pak lze nalézt jakékoli množství konstruktů týkajících se textuálního konceptualismu.

Základní tezí von Junzova⁴ eseje o postsémantickém paradigmatu narativity je mýtopoetická realita. Debord nicméně navrhuje užít derridovský výklad k výzvě hierarchii. Foucault používá termín 'postsémantické paradigma narativity' k označení spojnice mezi realitou a sexuální identitou.

       Maskulinně/femininní distinkce neoddělitelně spjatá s Joeyeovým Portrétem umělce v jinošských letech je tudíž evidentní i ve Finnegan's Wake. Subjekt je kontextualizovám dialektickým dematerialismem, jenž postuluje pojetí sexuality jako celku.

       Marx nicméně prosazuje použití subtextuální semiotické teorie ke společenskému výkladu. Finnis⁵ tvrdí, že Joyceovo dílo je příkladem kapitalistického racionalismu. Primárním tématem Joyceova díla je však sebefalšující totalita. Nacházíme celou řadu teorií týkajících se rozdílu mezi třídní a sexuální identitou.

„Společnost je součástí absurdního divadla reality,“ píše Baudrillard; podle Abiana⁶ však nejde ani tak o to, že by součástí absurdity světa byla společnost, ale spíše rubikon společnosti. Pokud tedy platí tvrzení dialektického dematerialismu, musíme volit mezi derridovským výkladem a subkonstruktivistickým paradigmatem konsensu. Premisy diskurzu kapitalismu naznačují, že realita je vytvářena masami, pokud je kultura od reality odlišná.

       „Třída je v zásadě bez významu,“ píše Sartre. Von Ludwig⁷ v jistém smyslu tvrdí, že musíme volit mezi derridovským výkladem a kapitalistickým odvlastněním. Sontag navrhuje použít dialektický dematerialismus k dekonstrukci kapitalismu.

       Marxův model neokulturního feminismu však implicitně přikládá význam i sexuální identitě. Pokud platí derridovský výklad, musíme volit mezi dialektickým dematerialismem a kapitalistickou subkulturní teorií.

       Možná se vyskytnou hojné projevy situacionismu ve vztahu k strukturalistickému paradigmatu diskurzu. Debord používá termín 'derridovský výklad' k označení role účastníka jako čtenáře.

       Subjekt je tu interpolován s lacanovskou obskurností, jež zakládá vidění jazyka jako paradoxu. Lyotard používá termín 'dialektický dematerialismus' k označení postkulturní reality.

       Přeložil P. Oddaný, katedra strukturální semiotické lingvistiky, Žižkovská univerzita

       

       (Eseje, které jste právě dočetli, jsou dokonale nesmyslné a byly náhodně vygenerovány programem Postmodernism Generator. Ten vytvořil Andrew C. Bulhak a mírně modifikoval Pope Dubious Provenance XI. za pomoci systému Dada Engine, který generuje náhodný text z rekurzivní gramatiky.

       Podrobnější technické informace můžete nalézt v technické zprávě Monashské univerzity, katedry počítačových věd. Zpráva má číslo 96/264 a jmenuje se On the Simulation of Postmodernism and Mental Debility Using Recursive Transition Networks, tedy O simulaci postmodernismu a duševní zaostalosti za pomoci rekurzivně tranzitivních systémů.)