Interkom: Dva fenomény, Dvě umění

Další příspěvek od Petra Urlicha má název Dva fenomény, Dvě umění. Dvě proto, že i biograf jako stavba má svou historii a vývoj, svá specifika. No a architektura jako taková je nedílnou součástí filmu, může nám pomoci při orientaci v čase i prostoru nebo nás naopak zcela zmást, rozhodně ale má významnou roli v atmosféře celého díla. Dovolím si ocitovat poměrně rozsáhlou část článku, která se zmiňuje o sci-fi filmech.

Originální řešení filmové architekruty se samozřejmě nejvíce uplatnilo ve futuristických kreacích, které se sice objevují již od dob bratří Lumierových, i s Fritz Langovou epochální Metropolis, nicméně nejvíce je zaznamenáme ve chvíli technologického zdokonalování filmových efektů a s nástupem elektronizace. ...

Tato jasná vize budoucího stavu jak společnosti, tak samotné architektury je chmurná. Má však i své světlé okamžiky, které jsou výsledkem humorného pohledu na takovouto skutečnost (Jacques Tati a jeho Můj strýček a následně Playtime, 1965, dekorace Eugen Roman), stejně jako pokusy vyrovnat se se žánrem sci-fi bez patřičného technologického zázemí. Což je případ českého filmu šedesátých let, především Muž z prvního století (1962, Oldřich Lipský a s prvními návrhy kostýmů E. Krumbachové) nebo vážnější pokus Ikarie XB 1 podle S. Lema s nákladnými dekoracemi kosmického korábu (1963, J. Polák), které odrážejí dobové možnosti spíše ve stylu Brusel než jakýkoli přesvědčivý futurismus.

Podstatně pádnější anticipace formy budoucnosti lze demonstrovat na několika dnes již takřka kultovních filmech, začínající epochální Vesmírnou odyseou - 2001 od Stanley Kubricka, jejíž formální puristická podoba vychází nicméně z aktuálního projektu vesmírného programu NASA.

Kultovní Alien od R. Scotta z roku 1979 pokračuje v tradici započané Vesmírnou odyseou, i když v důsledku promísení žánru čistého sci-fi a hororu připomínají vesmírné dekorace, zvláště pak strojovny vesmírného korábu, spíše industriální epochu 19. století.

Jistá automatizace futuristické předlohy se promítne do trilogie Hvězdných válek (1977, G. Lucas) na pomezí dětské pohádky a klukovského snu, kde posuny v časoprostoru včetně využívané pokročilé kosmické techniky jsou záměrně vyvažovány představou architektury inspirované spíše prvobytně pospolitou společností a současnou architekturou třetího světa, převážně severní Afriky.

Chmurnou a podstatně propracovanější vizí je bezesporu Blade Runner (1982, R. Scott), jinak špičková ukázka kombinace žánru sci-fi s thrillerem v reáliích Los Angeles roku 2019. Problém replikantů ... na pozadí deštivé scenérie, věčně ponořené do tmy, jazykově a etnicky neidentifikovatelného města, patří k dílům, která si pozornost zcela zaslouží. Záměrná konfrontace obydlí různých společenských vrstev, jež se pohybuje v rozmezí aztéckého kultovního sídla - pyramidy (tvůrce replikantů), přes normální „lidský“ příbytek Blade Runnera, až k polorozpadlým a opuštěným objektům činžovních domů s dekorací konce 19. století (obydlí genetického návrháře), se prolíná s řádově rozdílnou dopravou po městě (jakési létající automobily) a zcela reálnou formou městské, lidmi zaplněné a zaneřáděné ulice.

Volná kreativita filmových tvůrců se nevyhnula ani přepisům comics. ... Architektura se v těchto scenériích pohybuje na hranici skutečných a ověřených forem a specifického jazyka sdělení, mistrně využívajících historizujících podob, například gotizující Gotham-City v Batmanovi (Burton).

Architektura filmu je tedy ukázkou nejen finančních možností, ale hlavně lidského umu spojit existující skutečnost s tou virtuální a předvědčit diváka, že takhle nějak to může vypadat v Budoucnosti.