Logo rubriky
9-10/2000
  Recenze (další) (177)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

G. R. R. Martin potřetí

Martin zdá se píše jako blesk a koncem července vyšel třetí díl jeho Ságy o ledu a ohni jménem A Storm of Swords (Smršť mečů). Mimo jiné se v tomto díle dozvíme, proč se tak ten cyklus jmenuje. Ale začnu od začátku. Původně inzerovaná trilogie se rozrůstá, teď už se mluví o šestilogii. Díl třetí vyšel ve větším formátu (kompromis mezi A5 a A4), ale i tak má přes 900 stran. Jestli to český nakladatel práskne do tří svazků a řekne si u každého o tradičních 150 koulí, vyjde vás to levněji nechat si to poslat z USA, včetně poplatku za balení a poštovné.
       Teď to čtu podruhé a slovo, které mě napadá nejčastěji, je „náhul“. Je to prostě naprosto nečekaná velkolepá stavba, kterou před námi Martin kousek po kousku buduje. Je to stavba krásná (píše občas až básnicky), ale hlavně velkolepá. Děj se vyloženě tlačí dopředu, děje se toho ohromné množství a vše je stále nové, překvapující, ale naprosto realistické. Martin nejenže pokračuje v načatém, ale vnáší nové dějové vlivy, mimo jiné nastupuje nové náboženství a dějí se věci na ledovém severu, takže mám občas podobný ohromený pocit, jako když jsem četl globální historie druhé světové. Rozhodně to není tradičních pět až deset hrdinů zachraňujících svět nějakou lokální šarvátkou.
       Během čekání na třetí pokračování jsem se snažil dopředu odhadnout, co bude dál, a teď už vím, že jsem se vůbec netrefil, už proto, že většina lidí, na kterých mé odhady závisely, už není mezi námi. Martin se totiž asi dočetl, že jsem si v minulé recenzi stěžoval na velké množství postav, a zhruba polovinu jich ve třetím díle zabil, včetně čtyř ze šesti králů (ale vstali noví bojovníci, takže se jede dál). Umřeli i lidé, u kterých jsem to vůbec nečekal, už proto, že to byli „ti dobří“ a já jsem myslel, že na konci ságy nějak vyhrajou. Po dočtení třetího dílu prostě nemám představu, kde to skončí, protože mi docházejí kandidáti na vítěze. Většina „odešlých“ umře drsně, například lady Catelyn prostě podříznou jak dobytče. Jí už to ale v té chvíli moc nevadí, protože přišla nejen o muže, ale i o všechny děti. Tím zároveň naznačuji, že je zachován i onen drsný realismus, kterým se celá série už od začátku odlišuje od typických „pohádkových“ fantasy a který přispívá k pocitu, že člověk čte o skutečném světě.
       Zachovala se i „otevřenost“ ohledně sexu, není již pochyb o tom, že Sága ohně a ledu NENÍ určena dětem. Pro názornost zacituji:
       „Sansa se na Tyriona podívala. Zkroucené zakrslé nohy, groteskní trup a na něm velká hlava s očima, které nejdou do páru. Přes celý obličeji se navíc táhla čerstvá hluboká jizva po úderu mečem, který s sebou vzal i většinu nosu. Z blonďaté čupřiny v rozkroku trčel ztopořený pyj pokrytý velkými žilami a zakončený velkou rudou hlavou, nechutně groteskní jako trpaslík sám. Co mám teď dělat, pomyslela si Sansa, zavřít oči a roztáhnout nohy, ať to do mě zapíchne?“
       Zde musím uklidnit ctitele jemné Sansy, na konci třetího dílu je pořád ještě panna.
       Dočkáme se také dosti detailního popisu ženské masturbace a dalších pikantností. Neberte to jako výhradu, je to jen varování případným rodičům, teď už jsem zcela chycen a dospělým tuhle sérii jednoznačně doporučuji. Nestydím se ani za srovnání s Tolkienem, o co nás Martin ošidil tím, že nevymyslel vlastní jazyky, více než nahrazuje maximálně věrohodnými a skutečnými postavami. Nabízí prakticky všechno, co člověk může žádat. Popisuje dění v ohromném světě, kterého se účastní doslova několik set postav, z nichž dobrá stovka má propracovanou psychologii natolik, že by mohli z fleku dělat hlavního hrdinu třeba u Eddingse. Málo postav je opravdu jednoznačně dobrých či špatných (těch pár opravdu bílých je dávno po smrti, jak už to v životě chodí, zatímco parchantům se daří), většina hrdinů jsou prostě lidi, kteří se v komplikovaném světě snaží (či nesnaží) udržet si relativně čisté svědomí.
       Děj je pak skutečnou velkolepou historií a Martin musí přidávat díly, protože to prostě jinak ukončit nejde; život jde dál a dějí se stále nové věci, není to jako populární série například již dříve zmíněného Eddingse či McCaffreyové, kdy se děje víceméně totéž, jen místo a jména účastníků se mění. Navíc za každým rohem číhá překvapení. Jen na posledních sto stranách třetího dílu jsem se dozvěděl překvapivé věci o pěti významných postavách, které podstatně změnily můj náhled na ně, ale je to uděláno tak chytře, že to neodporuje předchozímu ději, prostě mi jen něco unikalo (či přesněji, bylo to přede mnou umně skryto).
       Každopádně se už těším na díl čtvrtý (dle neopodstatněných pověstí na Internetu až za dva roky), vám doporučuji se plácnout přes kapsu a koupit si to, co už je česky, i když je občas nutno se smířit s kostrbatou češtinou. Na závěr si dovolím tipnout, že za pár let bude tahle série považována za jedno z vrcholných děl fantasy druhé poloviny 20. století a začátku století následujícího, nenapadá mě nic jiného, co by se tomuhle byť jen přiblížilo.
pH.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK