Interkom: Fantasy á la Kulhánek

Jsem si vědom, že převádět text ze slovenštiny do češtiny je ošidná záležitost. Proto mne nezaskočilo množství záludně přeživších slovakismů; jiná věc je, že překladatel ze slovenského jazyka, když už jej nestudoval, by z něj měl mít alespoň něco načteno. To paní Bornová zjevně nemá - mimo jiné jí ušlo, že a) slovenské palica česky znamená hůl (což by tolik nevadilo), b) stretnúť sa není totéž jako střetnout se, nýbrž setkat se (což už je důležitý významový posun a v knize se navíc několikrát opakuje). Podobných lapsů se najde víc. I tak jsem se ale domníval, že překladatelka umí aspoň česky. Z tohoto omylu mne vyvedla na str. 126, kde se objevilo slovo bizardní. Vím, že nějaká ta chyba uteče vždycky, jenže právě na tento patvar jsem si už před lety vypěstoval silnou alergii... Tohle a několik dalších věcí kazí jinak stylisticky poměrně dobře zvládnutý text. Škoda.

A teď vlastní obsah: Napřed tu příjemnou zprávu. Je to dobré, proklatě dobré - mnohem lepší, než co kdy předtím Thorleif Larssen spáchal, o George Callahanovi ani nemluvě. Špatnou zprávou je, že zavilí conanofilové budou z této knihy navzdory jejím kvalitám přinejmenším rozpačití. Jednak tu svalnatý Cimmeřan má jen vedlejší úlohu, pouze sekunduje hlavní postavě, osudem předurčenému rytíři Ergilovi, a za druhé... To, co nám Larssen předkládá, není klasický a ve své podstatě průzračně čistý hyborský svět, nýbrž drsné milieu Sláine Mac Rotha a ponurých keltských mýtů, ještě umocněné velmi naturalistickým způsobem vyprávění. Nedávno jsem se snažil představit si, jak by asi vypadala fantasy psaná á la Kulhánek; teď už to vím. Hřeznoucími vnitřnostmi a rozstříknutými mozky se tu nešetří a - na rozdíl od Kulhánka, kde jde pouze o přidávání dalších a dalších vrstev kečupu - čtenář má pocit, že rány mečem opravdu bolí. Alespoň v první čtvrtině knihy, kde nás autor seznamuje se svým světem. K jeho cti dlužno říci, že si svůj domácí úkol pečlivě nastudoval - reálie keltského způsobu života, od bezuzdných pitek po krvavé druidské obřady, tu před námi vyvstávají v nebývalé plasticitě. V druhé polovině příběhu temná atmosféra bohužel poněkud ustupuje divokosti bitek; ve vířícím proudu akce už na ni nezbylo tolik místa. Larssen se vyloženě nechává unést zběsilostí popisovaných scén, a to je dobře - bere totiž čtenáře na ten krvavý kolotoč s sebou. Nicméně zároveň tím tratí na věrohodnosti - mám jisté pochyby, že by holé kostry dopadaly na zem s tupým duněním (str. 223), nebo že by srdce mrtvoly vesele bilo ještě poté, co je zničen mozek a oddělena hlava (str. 241). Rovněž množství již zmíněných extrahovaných vnitřností se ke konci zdá převyšovat počet eventuálních dárců...