Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Zatímco jsem si minulý rok dal pauzu v hodnocení českých povídek, které se objevily v Ikarii, letos se k sérii článků, které jsem začal pitvou let 1997 a 1998 vrátím. Opět trochu pozměním koncepci, aby článek co nejlépe sloužil svému účelu, tj. upozornit čtenáře (i akademiky) na to kvalitnější z české produkce, kterou nás náš jediný, plně profesionální SF časopis zásobuje.

       Jestli jsem v minulých textech lkal nad stále se zhoršující kvalitou těchto krátkých textů, přidám i letos zmínku o sestupující úrovni českých povídek v Ikarii. Dle mého názoru je příliš prostoru věnováno povídkám zbytečným, které jsem si pracovně nazval fanzinové. Jsou to texty zhusta velmi krátké, stavící na „překvapivé“ pointě (ty uvozovky, doufám nemusím vysvětlovat) a mají dle mého soudu jediný účel: zaplácnout místo. Ačkoli se zdá, že české fantastice je v Ikarii věnováno hodně prostoru - v tomto ročníku 39 povídek od 37 autorů - není tomu tak, protože těch opravdu kvalitních nebo alespoň k přečtení bez jakékoli duševní újmy je sotva kdy přes tucet. I tady platí, že méně znamená někdy více, ale je samozřejmě na redaktorovi, jak číslo seskládá.

       Oklikou jsem se dostal k formě letošního hodnocení. Aby bylo jasno, úplně vynechám právě tu sortu „fanzinových“ povídek, což jsou ty, které mě prostě nezaujaly. Zaměřím se na povídky, které doporučuji k přečtení, přičemž i zde mi samozřejmě některé seděly více některé méně. Jejich profesionalita je však na takové úrovni, že potom už závisí pouze na vkusu čtenáře, zda mu text vyhovuje či nikoli. Chutě do toho!

       Není až tak velkým překvapením, že první povídka ročníku se povedla. Stačí se podívat na jméno autora, dále ohodnocení povídky v soutěži Ikaros, kde skončila druhá a hned je jasné, že určitá kvalita je zaručena. Šlechta se podruhé vrací na Mars, tentokrát již kolonizovaný a opět rozehrává kvalitní partituru pro akční hard SF. Autor ani tentokrát nezklamal a pouze touto povídkou potvrdil, že je v současné době mezi autory Ikarie prostě „numero uno“.

       Tak tahle povídka už pro mě překvapením byla a to z několika důvodů. Aby byly dobré všechny (v tomto případě dvě) povídky z jednoho čísla, to se tak často nestává a aby autor překonal svou prvotinu se sice stává, ale stejně to příjemně překvapí. Žamboch smetl jednoznačně ze stolu předešlé (velice slabé) povídky z Ikarie a navázal na kvalitní Zpověď válečníka další fantasy povídkou, na níž je vidět nakolik autor literárně vyrostl. Inteligentní a svižně napsané.

       Další oceněná povídka, autorova druhá v Ikarii. Opět zde najdeme pro Ertla typicky „pokřivený“ příběh odehrávající se ve vzdáleném vesmíru. Autor ukazuje, že i na malém prostoru se dá vystavět zdařilý příběh kořeněný zajímavou atmosférou a propracovanou psychologií. Těším se na další, možná již rozsáhlejší Ertlovy texty.

       Poslední pokračování z volného triptychu (Námluvy Pelotovy, Smrt Hipoda Mije) je zahalen opět do hávu pro autora typické hard SF, v němž se tentokrát dva chlapíci přetahují o ledový asteroid. Švachouček chytil druhý dech a snaží se s povídkáři 90. let držet krok, což se mu víceméně daří, ačkoli jistou patinu let minulých ze svých textů již asi nesetře.

       Zdá se mi, že někdejší objev roku tuším 1995 se trochu zasekl ve svém tvůrčím růstu, což ukázal již minulý rok a v tomto pouze mou domněnku potvrdil. Povídka je sice slušná akčka líznutá SF motivem, ale z četby mám dojem, jakoby v ní něco chybělo. Autorovo zaujetí? Více nápadů? Kvalitnější příběh? Těžko říci, musím ale konstatovat, že povídka je na Ikarii ještě slušný průměr.

       Pomalu to bude vypadat, že do Jaroslava Petra šiji více, než si zaslouží. Nezasedl jsem si na něj, bohužel má tu smůlu, že ještě před několika lety psal mnohem kvalitněji, takže mi nezbývá než ho i letos rozcupovat. Tentokrát bych text ohodnotil jako odbytý. Zajímavý motiv těžící z klonovacích technik není domyšlený a ani adekvátně zpracovaný, a tak si autor musí vypomáhat dosti nečistými triky, aby příběh dostal tam, kde ho chce mít. Velká škoda, tohle mohla být jedna z nejlepších povídek ročníku, takhle je to pouze průměr.

       Jednoznačně jedna z nejlepších povídek ročníku bořící zaběhnutá schémata fantasy. Kdo sleduje Hokešovu profesionální tvorbu, bude ale možná trochu zklamán, protože za vítěznou povídkou z loňského Ikara trochu zaostává. Přesto je to v tomto ročníku záblesk kvality, obsahující ve fantasy neobvyklé motivy a pro autora typickou propracovanou psychologii postav a vynikající styl.

       Další z autorových variací na jediné téma: Rusalka. Žemlička se vypsal v jednoho z našich předních autorů historické fantasy prózy. Zvlášť sympatické je zařazení příběhu do slovanské kulturní oblasti. Přestože v cyklu povídka nepřináší mnoho nového, ukazuje, kudy vede jedna z možností směřování soudobé fantasy. Autorovi už by slušel román.

       Podruhé v tomto roce se stalo, že byly všechny (opět 2) povídky čísla dobré a navíc u obou asistuje Vladimír Šlechta. V této povídce se vracíme zpět do jeho cykloidního „Pohraničí“, v níž sleduje osudy jedné z důležitých postav série, tentokrát v roli úředníka pro migraci orčí rasy z oblastí obývaných lidmi. Vtipná, svižná, ironická fantasy, která se ve Šlechtově cyklu zařadí mezi ty lepší texty.

       Autor se nás snaží zasytit jednohubkou, když už přes rok čekáme na další román, ale budiž, každý drobek dobrý. Povídka tematicky čerpající z blízké budoucnosti je vůbec první, kterou Šusta otiskl v profesionálním SF časopise a i když není úplně špatná, je na ní jasně vidět, že autorova opravdová síla je v románu, nejlépe lehce monstrózního ražení. Přečtěte a posuďte sami.

       Redaktor Jiran tvrdou redaktorskou rukou po několika letech vyšlechtil talent Jany Rečkové natolik, že se její práce v Ikarii dají, na rozdíl od textů neredigovaných, číst bez větší úhony. Autorka před lety nasadila poměrně vysokou laťku, kterou se jí daří stále držet na určité úrovni, takže i tato science fiction o boji proti mimozemským agresorům patří v ročníku 2000 k lehce nadstandardnímu průměru.

       Téma simulované čili virtuální reality se může zdát v poslední době profláknuté, avšak autorovi se podařilo motiv okořenit dobrým nápadem, čímž povýšil tuto povídku ze své dosavadní tvorby na místo nejvyšší. Přestože mnohdy horuji při psaní SF spíše pro více tuzemské pojetí, zde povídce její provincionální zaměření spíše uškodilo, chtělo by to možná trochu evropský nadhled. I tak můžeme o autorovi říci, že se za těch pár (tuším tři) let vypracoval, teď to chce jen posilovat svou pozici. Jaroň má na to, aby nás v následujících letech příjemně překvapil.

        

       Má soukromá pětice nejlepších:

       1. Vladimír Šlechta: Marťanský bůh

       2. Miroslav Hokeš: Lesk ztracených očí

       3. Miroslav Žamboch: Štěstí z pekla

       4. Vladimír Šlechta: Ex-orkista

       5. Zdeněk Žemlička: Běs

        

P.S. Omlouvám se za někdy příliš mlhavé až vágní hodnocení některých povídek. Má lenost, nedostatek času a chuti mi zabránily znovu je pro účely tohoto článku pročítat, takže jsem ze svých mozkových závitů vyškrábnul alespoň to, co se tam uhnízdilo. Snad to k něčemu bude.