Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Na podzim tohoto roku se objevil v poutníkovské edici nakladatelství KJV již třetí román Vladimíra Šlechty, v němž protentokrát autor opustil svou „postenergetickou Evropu“ a zamířil do hájemství elfů, skřetů, hrdinů a proradných nekromantů. Krvavé pohraničí, jak zní jeho titul, je dalším postoupením v cyklu, který Šlechta vytváří již několik let, a to postoupením směrem k románově formě. Zatím jsme se ze stejného světa měli možnost seznámit s kratšími literárními útvary, jako byly povídky Trojí krev a Ex-orkista (poměrně nedávno) v Ikarii, či v antologiích Drakobijci a Drakobijci II povídky Dětská dýka a Válečná lest. Jak si tedy dokázal Šlechta poradit s rozvíjejícím se cyklem v románu? Nebudu se nijak ostýchat: velmi dobře, což ale moc velké překvapení pro čtenáře předchozích autorových knih zase není. Šlechtovi zkrátka sedí delší literární útvary a potvrdil to i v tomto románu.

       Autor, podobně jako Miroslav Žamboch, v minulém svazku poutníkovské edice překročil, byť odlišným způsobem, zažitá schémata žánru. Jeho inovační práce na poli fantasy zasahuje rovinu, kterou bych označil pro účely této recenze jako „klišé zápletky“, přičemž ta má v drtivé většině fantasy románů podobu putování někoho někam a pro něco. Může to být jedinec (howardovská fantasy) nebo nějaká grupa (tolkienovská fantasy). Šlechta si vybral ten druhý model a totálně ho převrátil. Nesoustředil se totiž na „cestu tam“, ale na „cestu zpátky“ a dotáhl svůj úmysl takřka kam až to šlo a hle, jeho kaskadérský kousek se podařil na výtečnou! Tudíž nečekejte žádnou „cestovačku“ plnou nástrah, nestvůr a zdlouhavého popisování únavného a ve skutečnosti velmi nudného putování. Nečekejte souboj s hlavním čarodějným padouchem, který touží po ovládnutí světa. Nic z toho v Šlechtově románu nenajdete. Putování je za námi, poslední bitva mezi Dobrem a Zlem dávno vybojována, černokněžník i mnozí z hrdinů jsou buďto mrtví nebo nezvěstní. Čtenář vstupuje do děje v okamžiku, kdy se dva z takovéto klasické fantasy družiny, slepý trpaslík a mladý hraničář, vracejí do Rudenrogu, města, odkud výprava vyrazila. Ale již od začátku je jasné, že něco není v pořádku, hraniční město je zahlceno vystěhovalci, vznikají rasové třetice i mezi rasami, které doposud spolupracovaly. Nikoho nezajímá nějaký mrtvý mág, ještě méně hrdinové, kteří ho zneškodnili. A když už se o zlikvidování černokněžníka mluví, jsou zásluhy připisovány někomu úplně jinému. A za tím vším je někdo, kdo se ukrývá právě v Rudenrogu, a tak se hlavní hrdina Floyd Bartlett rozhodne celé věci přijít na kloub.

       Možná se někomu bude zdát, že té modernizace je pomálu, avšak v takovém rozsahu jsem tak důsledně převrácené klišé zatím nezaznamenal. Šlechta navíc důsledně podrobuje autorskému drobnohledu i „hrdinství“ jako takové (jako symbol jeho pomíjivosti staví Bartlett hlavnímu hrdinovi „voskový obelisk“). Je to trochu změna, navíc velmi příjemná oproti stále stejnému pohledu Davida A. Gemmella, který se o inovaci charakteru hrdinů fantasy a vůbec pojetí hrdinství jako takového pokouší již od počátku 80. let.

       Přestože první povídka cyklu Trojí krev nesla až přílišné, i když autorem neodmítané, znaky tvorby polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, postupem času se z celého cyklu vyvinula poměrně svébytná literární platforma, která je křížencem indiánek z období třicetileté války a reminiscencí na současné rasové a národnostní třenice, jak se s nimi setkáváme např. na Balkáně. Díky všem těmto ingrediencím Šlechtův román vybočil mimo šedivý průměr současné fantasy produkce, tak jak nám ji předestírají zejména anglo-američtí autoři.

       Ačkoli má kniha převzatou obálku, nedopadlo její použití zrovna nejlépe. Ne snad ani tím, že s obsahem knihy vůbec nesouvisí, spíše se nevyvedla z pohledu typografické práce s písmem a barvami. Jinak, co se týče korektur, byla práce odpovědného redaktora odvedena poměrně pečlivě.

       hodnocení: * * * *