Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Trvalo to téměř na chlup jeden měsíc, kdy nakladatelství Straky na vrbě navázalo na ediční činnost Klubu J. Vernea a vydalo „volné pokračování“ Krvavého pohraničí, román Šílený les.

       Jde o návaznost pouze okrajovou, příběh se sice odehrává ve stejném světě i historickém období, avšak hlavní figury jsou jiné, pouze několik v této knize okrajových postav můžeme najít v jiných Šlechtových textech i jako hlavní hybatele dějů (viz Roger Schnirega).

       Tak především zde máme mladičkou Inge, dceru vysokého dvorního hodnostáře, která má v sobě možná více kapek elfské krve, než si přiznává, dále zasmušilého hraničáře Jacoba Faylorga z Chawyny hledajícího svou rodinu, zešílevšího elfského krále Eagerpa s dvanácti posledními věrnými a když připočítáme ambiciózního arkastského prefekta Grassenberka, máme zde solidní základ pro konflikt, který začíná, probíhá a nakonec se i vyhrotí v umírajícím lese elfů, v legendárním Izironku, který se tak stává tím nejdůležitějším „hrdinou“ Šlechtova románu.

       Navázat na úspěšný první díl stejně kvalitním či ještě kvalitnějším pokračováním se už dá téměř pokládat za synonymum pro „marnou snahu“. Zajímavé je aplikovat toto pravidlo na Šlechtův cyklus o Pohraničí, protože ačkoli z tohoto nerovného boje nevychází autor jako stoprocentní vítěz, také se nejedná o žádný debakl.

       Co se autorovy nepodařilo se dá shrnout jedinou větou: rezignace na novátorské zpracování fantasy motivů, což posouvalo např. Krvavé pohraničí téměř o třídu výš nad ostatní fantasy produkci. Šílený les už je takřka klasickým fantasy románem, i toho putování si čtenář užije mnohem více, autor neobohacuje nijak výrazným způsobem ani samotný cyklus, pouze rozvádí motivy, které nastínil v předchozích textech, ale...

       ...zase se toho spousta podařila. Ať už jde o kvalitně vystavěnou zápletku se zajímavými nápady, či reálné postihnutí charakterů hrdinů (na což už upozornila řada dalších kritiků) a nakonec i zvolený rozsah, který nedává prostor žádné přílišné slovní vatě. Nápad umírajícího šíleného lesa Izironku navíc Šlechta vytěžil takřka do mrtě a scény, když se nemocný les projevuje, patří k nejlepším (otvírák s vlkodlakem, zešílevší dřevorubci či závěrečný boj v Srdci lesa). Ještě jedna věc, která mi trochu vadila, je zvolený styl popisu akčních pasáží, což ale není problém pouze této knihy (na tento autorův nešvar již také upozornil např. D. Horák). Jakoby tím přechodem do přítomného času Šlechta říkal: „podívejte, tohle je akce, kterou nemám rád a do které jsem nucen, takže ji klidně můžete přeskočit, končí tam, kde přecházím zpět do minulého času.“ I když jsem to trochu možná přehnal, ta změna v času nabourává koncepci textu a působí rušivě.

       Podobně rušivě na mě působila i sazba, naopak jsem uvítal absenci většího počtu chyb a nakonec i bibliografii (chybí tam dvě povídky!) a autorův doslov. Ve srovnání s předchozím dílem se podařila i obálka. Ačkoli Krásný není tak precizní jako Elmore, jeho obrázek alespoň „popisuje“ scénu z knihy a navíc má i určitou hloubku.

       Jednoznačně doporučuji ke koupi všem fanouškům inteligentní fantasy, o autorových příznivcích ani nemluvě.

       hodnocení: * * *