Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

I letos se klub Nova vydal navštívit Istrocon v Bratislavě. Zlákán loňskou Dobrodružnou cestou jsem se nechal přemluvit i já a byl jsem zároveň určen jako osoba, která si bude dělat poznámky a potom vše sepíše. Letos jsme se vydali na cestu ve třech. Já (Jan Adam Novák), Přemysl Mičánek a Vojta Majer. S Přemkem jsme se sešli v Brně před Arrakisem a těšili se na to, že zase po půl roce uvidíme Vojtu, který teď pracuje s panem Bartolomeem v té jeho společnosti. Docela mu závidím, pořád někde cestuje. Byl dokonce i v Laosu a teď se má vracet z Kolumbie. Letadlem se dostane až do Vídně a odtamtud přímo do Bratislavy. Na nádraží jsme dostali šok. Nejen, že měl náš vlak 25 minut zpoždění, ale navíc to byl nějaký superrychlík s příplatkem 140 Kč k jízdnému! Přemek je ale koumák a hned mně začal přemlouvat, abychom šetřili peníze a jeli stopem. To jsme ovšem netušili, že má být blokáda kvůli cenám benzínu a na hranicích řádí šílení Rakušáci s cedulemi STOP TEMELIN!

       Takže když jsme začali stopovat na výpadovce na Vídeň, nestačili jsme se divit, jak je možné, že v pátek jezdí tak málo aut. Nakonec nám zastavil po půlhodině asi pátý kamion. Sympatický Srb vzal mě a Přemka do kabiny a hned jsme si začali povídat. Napřed se nám oběma zdálo, že umíme srbochorvatsky, ale Mihajlo nám vysvětlil, že za naší první republiky jeho prarodiče pracovali v jedněch přímořských lázních, kam se jezdili rekreovat naši poslanci a senátoři. Tam se naučili česky a jeho to jako malého chlapce učili taky. Říkal, že se mu to dneska moc hodí, protože obchoduje s českým undergroundem, ale ještě prý musí vypilovat ruštinu. Tak jsme pochopili, že nakupuje českou alternativní muziku a že to musí být pěknej nářez. Když jsme mu hrdě odhalili naše deduktivní schopnosti, usmál se a řekl, že spíš než nářez by se hodil výraz „palba“. Byl to příjemný společník a tím víc nás udivilo, že na nás po zastávce na odpočívadle nepočkal. Asi měl naspěch, ale aspoň nám vyložil naše věci.

       S dalším stopem jsme měli skutečné štěstí, zastavil nám starý volkswagen s mladými baseballisty (každý měl svoji pálku). Jeli na nějakou sportovní přípravu u Vídně a kvůli, jak říkali „fašisticko-ekologickýmu spiknutí s nadnárodními naftaři“ kteří chtějí zablokovat silnice i přechody museli oklikou skrz Slovensko. Dokonce se chtěli stavit v Bratislavě u svých anachronických přátel (asi chtěli naznačit, že jsou ti jejich přátelé už starší). Navíc nám dali štosy letáčků, asi s pozváním na zápas (bohužel byly v němčině a tak jsme jim nerozuměli), že je máme po návratu vylepit všude po návsi. Jo, a Přemkovi nalepili na bágl velkou nálepku s nápisem „Stop globalizaci!“ a vysvětlili nám, jak je jich zápas spravedlivý a jak měl nějaký pan Mao pravdu (asi to je někdo, kdo napsal nějakou knížku o baseballu). Na hranici nás trochu zdrželi, dokonce jsem si všiml jak si do notýsku zapisovali čísla našich pasů a SPZ naší dodávky, ale nakonec nás pustili dál a ještě se na nás usmívali. Na slovenské straně vše proběhlo zcela hladce. Jak jsme se tak s nima bavili, tak jsme jim prozradili, že jedeme na Istrocon, a že tam bude Raimi a Resnick. Museli nás ale špatně pochopit, protože hned potom se na nás vrhli, zbouchali nás, přičemž křičeli, že jsme přisluhovači řezníků nějakého amerického Meka Donalda (přitom ho ani neznáme, nanejvýš tak z Novy kačera Donalda, nebo nějaké novinky Mekyho Žbirky, které k nám nedávno dorazily do Trboušanského koloniálu). Pak nás vyhodili i s věcma na silnici.

       Zkrvavení jsme se šli umýt do nedaleké řeky. Tam jsme potkali skupinu nějakých Indů, kteří se tam koupali. Řekli jsme si, že se taky vykoupeme a skočili jsme za nima. Vtom jsme uslyšeli psy a nějaké divné práskání a hvízdání. Na obou březích se vynořili slovenští a rakouští pohraničníci se samopaly. Indů začalo rapidně ubývat. Naštěstí jsme využili dlouholeté zkušenosti nabrané sledováním filmů vedoucích mládež k agresivitě a naskočili na okolojedoucí motorový člun rakouské pohraniční policie, ze kterého jsme předtím shodili policajta. Přidali jsme plyn a uháněli k Bratislavě. Sice nazí, bez prostředků, avšak s pevným odhodláním v srdci a hlavou hrdě vztyčenou, vpřed za sluncem, vzhůru k novým dobrodružstvím.

       Naštěstí se situace ukázala lepší, než jsme si mysleli. Teď už doprava ani hranice nebyly problém. Po Moravě do Dunaje a ten teče přes Bratislavu. Cestou nám všichni jen mávali a lodě šly z cesty. Asi to bude tím, že jediné oblečení v lodi byly náhradní uniformy těch rakouských celníků. Na břehu jsme nechali pěkné šaty, takže ty dvě uniformy, 1500 šilinků a dvě pistole byly docela dobrá náhrada. Člun jsme nechali ve slepém rameni před Bratislavou (celníci mají vážně skvělé mapy) a s puškou ani granáty se nám nechtělo vláčet. Peněz jsme měli dost a když viděli ve směnárně uniformy, dali nám mnohem víc slovenských korun, než jsme čekali. Pak jsme si zašli koupit nějaké méně nápadné oblečení, ale uniformy jsme si nechali. Na conech bývá legrace a určitě se budou hodit. Pak už jen láhev na přivítanou s Vojtou a vydali jsme se hledat místo akce. Všechno ovšem zůstalo s našimi věcmi na břehu Moravy.

       zápisky Vojty Majera

       Hrozně nerad jsem opouštěl slunnou Kolumbii, ale boss nedal jinak, že než uběhne 24 hodin, musím být v Brně. Původně jsem Honzovi a Přemkovi napsal, že se potkáme až v Bratislavě, ale prý je vídeňská cesta nebezpečná a na hranicích jsou problémy a každé zdržení by mě mohlo stát život. Chytil jsem totiž nebezpečnou chorobu a ani polykání plastikových pytlíčků, plných chininu, by mi nemuselo pomoct - a jediný zaručený lék je dostupný jenom u nás. Tak jsem doletěl do Prahy, kde mne vyzvedli bossovi hoši a honem do Brna vrtulníkem. Lék jsem dostal právě včas, ale měl nepříjemné vedlejší účinky - dostal jsem hroznou běhavku a kvůli hrozbě epidemie jsem musel kadit do kýblu. Naštěstí ze mne vyšly i ty plastikové pytlíčky, kupodivu úplně celé. Hoši to hned volali do Kolumbie a můj boss, pan Bartolomeo, měl ohromnou radost, že jsem to přežil a hned jsem dostal slíbené prémie a dovolenou a mohl jsem se vydat za klukama na Istrocon. Měli už přede mnou náskok pár hodin a tak jsem si řekl, že pojedu taxíkem. Cesta ubíhala plynule, ale když jsme se blížili ke slovenským hranicím, zastavila nás policie, že vpředu zrovna probíhá zátah na přeběhlíky ze Srí Lanky. Když jsme čekali deset minut, řekl jsem taxikáři, ať počká a šel se projít na břeh Moravy, která tekla nedaleko. Bylo tam krásně, jenom kus po proudu se ozývalo pořvávání a šplouchání. Najednou se vyřítil motorový člun a na něm úplně nahatý Přemek a Honza. Projeli kolem mne, zmizeli a za chvíli se otočili a oblečení do uniforem celníků pomalu pluli zpátky. Volal jsem na ně, ale vůbec nevnímali okolí. Vrátil jsem se k taxíku, který se už pomalu rozjížděl a projeli jsme kolem uvolněných zátarasů. Kousek od policejního auta jsem uviděl povědomé bágly - vždyť to jsou věci kluků! Neváhal jsem a hodil je do taxíku. Nebyl to problém, zrovna je nikdo nehlídal. Kluci budou vážně překvapení.

       

       Když jsme dorazili k Duně, překvapilo nás, že na místě není ani noha a do samotného klubu nás odmítli vpustit s tím, že technoparty začíná až za hodinu. Naštěstí právě v ten okamžik před klubem zastavil mercedes a z něho vystoupil opálený Vojta v sněhobílém obleku a se slunečním brýlemi a vzápětí šofér vyložil z kufru i naše batohy. To bylo překvapení! Jako Vojtovi přátelé jsme byli hned vpuštěni do Duny, stačilo aby jeden z pořadatelů zahlédl fotku dona Bartolomea s Vojtou (říkal dokonce cosi o extázi, ale podle mně se na té fotce don a Vojta jen přátelsky usmívali). Za necelou hodinku začala hrát slavnostní znělka a vydržela hrát až do půlnoci. Všichni měli hroznou radost, že už to začalo a celou dobu vesele křepčili. Pak došlo kupodivu jen k střídání obsluhy gramofonů a hudební produkce pokračovala až do rána. To už jsme byli tak unaveni, že nám nepomáhaly ani ty prášky co nám je organizátoři dali proti únavě a protože se všichni kolem dobře bavili, tak jsme se rozhodli je nerušit a šli jsme spát do nedalekého parku.

       Zápisky příslušníka pohraniční policie

       ======================================

       Máňa, je Piatok 10:10

       Boli sme nasadení do záťahu proti bande organizovaných zločincov - preváďačov. Záťah prebieha vo spolupráci s rakúskymi kolegami.

       Máňa, je Piatok 13:28

       Záťah prebieha úspešne. Utečencov sme zahnali do vody a s nimi aj dvoch preváďačov. Tí šialenci sa neviem prečo vyzliekli do naha. Snažia sa nám uplávať. Riešime to streľbou. Rakúšania taktiež.

       

       Máňa, je Piatok 13:33

       Preváďači sú dobre vycvičení. Podarilo sa im obsadiť rakúsky hliadkový čln a újsť smerom k Bratislave. Bol som im najbližšie, a tak som menom polície zabavil u brehu priviazanú loďku a usilovným veslovaním sa držím na dohľad tých gaunerov. V lodi sa objavuje voda, no snáď tých súkich synov dajako dopadnem a predám spravodlivosti.

       

       Máňa, je Piatok 17:48

       Podarilo sa mi nájsť opustený motorový čln zločincov. Bol by som ich dostihol už na vode, no dakde u Malaciek sa mi loďka rozpadla a ja musel zbytok cesty doplávať. Pretože sa mi namočila vysielačka, stratil som spojenie so základňou a tak musím prenasledovanie viesť ďalej na vlastnú päsť. V člne chýbajú zbrane aj náhradné uniformy. Čiže zlodejov nebude tak ťažké nájsť a identifikovať.

       

       Máňa, je Piatok 17:55

       Moje pátranie sa ocitlo v slepej uličke. Musím ísť asi tristo metrov naspäť. Tam som zle odbočil.

       

       Máňa, je Piatok 18:30

       Vyšiel som z podunajských močarísk. Som zjavne na správnej stope, pretože v okolí niet žiadneho pašeráka, čiže museli tadiaľ prejsť uniformovaní ľudia. (Ja som v rámci utajenia v civile.)

       

       Máňa, je Piatok 22:30

       Moja akcia slávi úspech. Sedím v nechvalne známom drogovom klube Duna. K mojím dvom gangstrom sa pridal tretí. Zjavne ich boss, lebo je v bielom obleku a má kopu peňazí. Ešte ich nezatknem, myslím, že ma dovedú k celej bande a tú potom odhalím a rozbijem. Dúfam, Máňa, že ťa to poteší.

       

       Máňa, je Sobota 3:08

       Gangstri sa utáborili v parku. Asi tu má dôjsť k stretnutiu so zbytkom bandy. Som dobre skrytý, maskovaný za slivku. Iba ty psy by mohli dať pokoj. Musím písať potichu, som veľmi blízko. Vyčkávam.

       

       Ráno s námi začal lomcovat Vojta. Byl sice unavený, ale oblek měl stále bílý a nepomačkaný jako v gangsterském filmu. V zavazadlech má prý ještě dva čisté, tak takhle to v těch filmech dělají! V Duně nikdo nebyl, asi se tady konalo jen slavnostní zahájení. Bohužel jsme se včera zapomněli zeptat, kde je hlavní program a v našich materiálech byla jen adresa Duny. Vyrazili jsme do města a po pár krocích narazili na istroconský plakát. Skvělé! Teď můžeme vyrazit! Vojta zavolal mobilem taxi a jelo se. Povídal, že má jen kolumbijské a italské připojení, tak ho ten telefonát přišel na 24 dolarů, ale musí oslavit své uzdravení. Musím se Slováků zeptat, co to mají za reklamní akce, protože za taxíkem běžel chlap převlečený za strom. Asi reklama na ekology. Hlavní stan conu byl pěkně daleko, ale alespoň jsme si prohlédli z auta hrad a parlament. Před vchodem čeká několik fanů a někteří si nás dokonce pamatují od loňska. Vítáme se a jdeme dál. Jeden z nich byl dokonce převlečen za mimozemšťana a jeden za někoho ze Star Treku i s kompletní uniformou! Konečně jsme tady!

       Máňa, je sobota 7:15

       Šéf prebúdza svoje poskoky a telefonuje. Poznámka: vysledovať hovor.

       

       Máňa, je sobota 7:23

       Gangstri nastupujú do vozu taxislužby. Bežím za nimi.

       

       Máňa, je sobota 7:35

       Gangstri sa nachádzajú u budovy Ministerstva vnútra SUZA. Vyzerá to na spiknutie na najvyšších miestach! To musí byť Lexa. Vítajú sa so skupinou vonku a vchádzajú do vnútra. Musia to byť hliadky. Jeden je v neznámej uniforme so zbraňou a ďalší je mimozemšťan! Medzinárodne, či skôr medziplanetárne spiknutie za účasti predstaviteľov Ministerstva vnútra.

       Máňa, je sobota 7:45

       Nenápadne som sa priblížil k skupinke a zbieral informácie. Má ich byť viac ako tri stovky. Tri stovky ozbrojených gangstrov! Volám vrtuľníky a tanky. Z veliteľstva mi odporúčali psychiatra. Tanky a vrtuľníky asi nebudú, ale ja sa nevzdám, „čujem“ tu perfektné sprisahanie. A hlavne musím získať späť rakúske uniformy a pištole, inak ma vraj prevelia na slovensko-českú hranicu, do Breclavi na železnicu. Ja nechcem do Breclavi, milka moja.

       

       Máňa, je sobota 8:10

       Vošiel som dnu. Priamo u dverí ma prelustrovali a dostal som zelený lístok. Preukázal som sa krycím občianskym preukazom na meno Jozef Novák ,čiže moje meno nemajú. A čo viac, Máňa, takto som zistil, že sú nie až takí fikaní, je možno ich poraziť.

       

       Zaregistrovali jsme se a šli se ubytovat. Dostali jsme pokoj s přistýlkou pro tři až ve čtvrtém patře, ale ukázalo se, že Vojta zapomněl v kapse obleku ruličku stodolarovek od posledních Monopolů - v Kolumbii to hrají prý pořád, ale jmenuje se to tam „Tlusťochu zaplať“. Takže máme každý svůj pokoj ne s přistýlkou, ale s vířivkou. Potkali jsme toho chlápka, co je převlečený za strom - takže to je taky fan a podle jeho chování dokonce neofan! Hned jsme se ho solidárně ujali a řekli si, že si ho vezmeme pod patronát, protože kdo chodí na con jako strom, potřebuje opravdu pomoct. Zašli jsme na bar a začali se bratřit až jsme propásli začátek přednášky pana Resnika. Strom už mezitím ztratil většinu listí a několik větví a stále nám kladl úplně začátečnické otázky. Pomoct neofanovi je naše povinnost, tak jsme mu namalovali organizační schéma fandomu a ukázali nejvýznamnější šéfy klubů. Dělal si poctivě poznámky a ptal se na distribuci a nabídku zboží. Pochopili jsme, že se zajímá o fanziny a v programu právě začínal přednáška Václava Pravdy o Lize podpory neofanů, což byla ideální příležitost. Tak zapálený neofan se hned tak nevidí, přednáška ho úplně strhla a na konci si neopomenul vzít od přednášejícího vizitku. My jsme mezitím dostali hrozný hlad a vyrazili do okolí hledat nějakou příjemnou restauraci. Hned pod kopcem jsme zahlédli moderní areál, dokonce i satelit tam měli. Vyrazili jsme přímo dolů, leč cesta se změnila v stezku a nakonec končila plotem. Nechtělo se nám vracet a tak jsme ho přelezli. Po překonání dalších dvou plotů jsme byli skoro pod kopcem, když tu se na nás vyřítilo několik psů. Naštěstí je ti hodní policejní psovodi odvolali. Chvíli se nás vyptávali, co tam děláme, ale když zjistili, že jsme z Istroconu, tak se chápavě usmáli a řekli: „Aha, tí.“ Pak ještě obdivovali naše uniformy (raději jsme jim neřekli, že nejsou ze StarTreku) a pustili nás ven. Ocitli jsme se u nějaké dálnice, ale naštěstí u mostu, takže jsme se bez problémů dostali na druhou stranu ke komplexu s názvem Mlýnská dolina. Prošli jsme vrátnicí, kde nám uctivě zasalutoval vrátný, kterému na oplátku strom zamával větvemi, a šli jsme hledat nějakou hospodu. Prošli jsme kolem velkého satelitu - měl alespoň pět metrů - asi ho měli na lovení mimozemských civilizací - a to znamenalo, že bysme jako spřízněné duše mohli dostat slevu. Takže jsme vlezli do první budovy, kterou jsme viděli a měli jsme zrovna velké štěstí. Právě tam byla nějaká room-párty, obrovský stůl plný všelijakého jídla a u něj lidi ve fantasy kostýmech hodovali, co hrdlo ráčilo. Tak jsme se okamžitě přidali. Ale najednou se ozvalo: „Čo tu robí ten strom!? Veď ten je až vo tridsiatom treťom obraze! Okamžitě nech zmizne!“ A tak nás kvůli Stromovi vyhodili. Hnusní dinosauři! Však počkejte, až my mladí ovládneme Fandom! Neofani vpřed! Strom do Rady! Tak jsme tam pak chvilku bloudili a náhodou vlezli do jedné z místností, kde kupodivu právě probíhal jeden z programů Istroconu. Škoda, že ho pořadatelé nenapsali do programu, byla by tam pak větší účast. Tak jsme se tedy panelové diskuse na téma „Jsou mezi námi?“ zúčastnili pouze my a tři diskutující a jeden chlápek, co si to celé natáčel na kameru. Hospoda byla hned vedle. Poznali jsme ji podle rozsvíceného světla nad dveřmi, takže to byl bar. Uvnitř to bylo trochu divné, ale my měli děsný hlad, tak jsme se vrhli na švédský stůl, který byl prostřený. Slováci jsou asi blázni, protože všechno bylo gumové. Hned jsme začali křičet na číšníka, ale na nás pro změnu začal křičet někdo jiný. Stál za ostrým světlem, tak ho nebylo moc vidět, ale řval děsně. Mám pocit, že tam byl taky někdo s kamerou, jsou holt nějací divní ti Slováci. Docela sprostě nás vyhodili a dokonce na nás chtěli poštvat psa. Vojta prohlásil, že se na to může vykašlat a zavolal taxíka. Zase mobilem přes Kolumbii. Navigovat taxík v neznámém městě po telefonu byla fuška, ale nakonec nás našel. Prý jsme ho měli hned poslat k televizi, ale široko daleko jsme žádnou neviděli. Asi nějaký místní žert, jsou doopravdy divní. Alespoň se zatáhlo a při čekání nebylo takové vedro jako včera. Skvěle jsme se najedli ve městě, samozřejmě na Vojtův účet. Potom nás taxík odvezl zpět nahoru. V hotelu jsme se chvíli jen tak poflakovali, až jsme se dostali na terasu. Byl tam i pan Resnick a Vojta se předváděl, že umí italsky a španělsky. Pan Resnick bohužel ne, ale moc jsme se nasmáli. Opět na Vojtův účet. Pak jsme narazili na autogramiádu Tima „Kutila“ Raimiho, který hraje ve Xeně Joxera Mocného. Nechali jsme si podepsat fotky, které tam rozdávali. Vojta si navíc nechal podepsat i šest fotek Xeny a fotku Miss Columbia, které nosí v náprsní kapse. Prý ten seriál zbožňuje. Naproti se zrovna podepisovala nějaká krasavice. Dozvěděli jsme se od kolemstojících, že je to největší slovenská spisovatelka Alexandra Pavelková. Přitom nebyla nijak moc velká. Vojta si nechal podepsat zase těch šest fotek se Xenou, prý se jí paní Pavelková podobá. No, nevím. Pak už byl skoro večer a dostali jsme zase hlad. Vojta si šel vzít čistý oblek a dali jsme si sraz v hale. Během čekání jsme se vyptali na nějakou dobrou hospodu. Doporučili nám Parlamentku vedle hradu. Je to kousek a ještě se podíváme na dominantu Bratislavy. Konečně přišel Vojta a povídal, že si musel ještě dát brilantinu na vlasy, jako každý slušný Ital. Venku trošku krápalo a Vojta chtěl zase volat mobilem taxi, aby si nezašpinil čistý bílý oblek, ale zapomněl si ho v tom špinavém. Nechtělo se mu vracet, tak jsme vyrazili pěšky a doufali, že nezačne pršet. Do Parlamentky jsme dorazili skoro za sucha.

       Máňa, je sobota 18:15

       

       Stále sa držím tých preváďačov a bol som s nimi celý deň, tak som nemohol robiť zápisky, aby to nezbadali. Teraz sa išiel ich boss prezliecť a tí dvaja poskoci sa pofľakujú u recepcie a zhovárajú sa so všetkými navôkol. Nemám už na sebe slivkový kostým (opadaly z neho všetky lístočky aj konáre dole - tak ako z jeho značky Addidas záhadne zmizlo jedno „d“, ako by tam ani nebolo), ale mám celý zoznam ich siete. Sú obrovskí a rozlezlí po celej krajine a tiež v susednom Česku. Vatšina sú fikaní gangstri a preto ich kolegovia zločinci poznajú iba prezívky. Sú organizovaní podobne ako hongkonské triády - tie „kluby“ majú iba zopár členov a všetci sa stretávajú na takýchto konferenciách, ako je táto, iba niekoľkokrát do roka. Ideálna chvíľa na záťah. Tzv. „Neofani“ - ako ma nazývali moji preváďači - sú podľa všetkého paralelná organizácia vnútri celej mafie a odlišujú sa tým, že majú iba jediného vodcu - mám jeho vizitku. Možno sa chystá krvavý boj medzi starými bossmi a tým novým.

       

       Máňa, je sobota 18:30

       a gangstri vyrážajú na večeru, vraj do Parlamentnej reštaurácie vedľa Parlamentu. Ďalšie spojenie s politikmi - teraz nie Ministerstvo vnútra, ale rovno poslanci. Z búdky volám na centrálu a žiadam o záťah v Parlamentke - a z odpovede som v šoku a podlamujú sa mi kolená. Moju zdravotnú dovolenku odvolali, ale odvolali aj mňa. Som prevelený do Breclavi, na železnicu. Je to jasné - majú svojich ľudí aj u nás a všimli si ma. Slabou útechou pre mňa zostáva vznikajúca vojna medzi starým vedením a bossom Neofanov. Raz urobia osudovú chybu a niekto ich dostane, ale ja u toho už nebudem. Balím svoj kostým, Máňa, a odchádzam domov. Zajtra ráno v nedeľu ma čaká prvá služba v Breclave.

       

       Trochu jsme se prošli restaurací, prohlídli jsme si prodejní výstavu vtipných i trapných obrazů a nakoukli za napůl stažené roletové dveře, odkud se ozýval hluk a hudba. Byla tam nějaká svatba a jak jsme stáli u vchodu a pozorovali zábavu, začal na nás někdo volat. Já s Přemkem jsme měli pořád ty uniformy, tak jsme jako zasalutovali a postrčili dopředu našeho „Itala“ Vojtu. Blížil se k nám rozjásaný rozložitý padesátník, podle stupně veselosti nejspíš otec nevěsty a hulákal cosi jako „Vilkomn frojnde, vas machn zí hír? Blajbn zí hír, dí Lajstunk mus vartn.“ Nechápali jsme ani slovo, ale gestikulace byla úplně jasná - zval nás na oslavu. Konečně proč ne? Vojta se choval jako opravdový světák a tančil neustále s nevěstou. My jsme také využili svých zkušeností z tancovaček a sedli si do kouta a cpali se chlebíčky, takže když při tangu ženich popadl na Vojtu židli, tak jsme byli ze sálu dřív než dopadla. Venku ovšem začalo hrozně lít a protože jsme se báli revizora, tak jsme nechali ujet trolejbus a šli do kopce pěšky. Proud vody valící se po chodníku nám podrážel nohy a blesky divě bily. Navíc jsme minuli odbočku a tak jsme se v bouři a větrné smršti prodírali bahnitou stezkou okolo opuštěného a hrůzostrašného amfiteátru. Každý z nás nejméně třikrát upadl a nejhůře vypadal chudák Vojta, jehož sněhobílý oblek se díky blátu změnil k nepoznání, totéž platilo o našich uniformách. Při přelézání plotu si ho navíc ještě natrhl a ta jízda bahnem po zádech mu taky moc neprospěla. Konečně se ze tmy vynořila silueta hotelu. Zablácení, promoklí, drkotající zimou zuby jsme stanuli před recepcí. Recepční nám odmítla vydat klíče a pod pohrůžkou přivolání policie nás vyhnala zpět do bouře. Vypadalo to, že losování tomboly, do které jsme si každý koupili několik lístků, asi nestihneme. Nemínili jsme se ale jen tak jednoduše vzdát a rozhodli jsme se tedy, že se do svého pokoje dostaneme po balkonech. Obešli jsme budovu a dali se do šplhání. Na balkóně v prvním patře jsme zahlédli v pokoji skupinu lidí sedících okolo stolu a držících se za ruce. Byli zrovna soustředěni na stůl, kde měli nějakou písmenkovou hru na hrdiny. Vypadalo to, že se kolem nich dokážeme protáhnout bez problémů, ale zafoukal zrovna silněji vítr a rozrazil balkónové dveře dokořán a všichni na nás zůstali vytřeštěně zírat jako na přízraky. První se vzpamatoval jejich Pán Jeskyně a duchapřítomně nás zakomponoval do hry. Oslovil nás jak se ke hře sluší a patří vznešeným slohem: „Kdož jste duše bloudící, jimž nebylo přáno odpočinku nirvány; větry které vás sem zavanuly?“ Nedávalo to tak úplně smysl, a tak jsme raději vyčkávali, abychom nekazili hru. Další otázka vyjasnila naše role. „Snad známí spisovatelé jste?“ Přemek bystře usoudil, že se jedná o hru z paralelní současnosti, a proto si rychle vybral svoji roli a odpověděl: „Jsem Ondřej Neff!“ Na tato slova nastalo hotové pozdvižení. Přemek se zjevně trefil dobře, čemuž nasvědčovaly výkřiky, které ukazovaly, že postava Ondřeje Neffa ve hře vystupuje. „Cože, on umřel?! A kdy !?“ „Ráno jsem ho viděl!!“ „To je podvod!!!“ Poté se všichni vrhli na svého pídžeje. Byla to zajímavá hra na hrdiny, když se tam hospodské rvačky odehrávaly v reále. Kdybychom měli více času, jistě bychom si také zahráli, ale takto jsme šplhali dál. Ve druhém patře jsme uviděli člověka, sedícího za počítačem, obklopeného horou CDček. Tak dlouho jsme zvědavě nahlíželi, až si nás všiml. Napřed se dost vyděsil, ale po chvíli jsme ho přesvědčili, že nejsme upíři, a tak nás pozval dál. Nabídl nám červené víno a chvíli jsme kecali. Jmenoval se Melkor a zrovna tam pálil fotky, které nafotil na různých conech. Na žádné jsme se ale bohužel nenašli. Tak si nás vyfotil aspoň teď. Nějak mu ale blbl blesk, takže nevím, jestli z toho něco bude. Skamarádili jsme se u vína, a tak nás pozval na Silvestercon 2000, který se bude konat na oslavu - asi narozenin - nějakého slovenského fana Silvestera. Prý má být u prezidenta Schustera v Košicích a že jsme teda taky zváni. Prý to letos připadá na neděli. Chvíli jsme se s klukama radili, a pak si řekli, že se nám loni v Košicích líbilo a i když jsme měli na zítřejší večer v plánu vyhlášenou diskotéku v Dolních Kounicích, pozvání jsme přijali. Melkor nám řekl, že se tedy těší na shledání v Decembri (asi košická čtvrť) a šel zase pálit. Další balkon už byl konečně ten náš. Sundali jsme si promočené uniformy a chvíli se ohřáli ve vířivce. Pak jsme si zase vzali to oblečení koupené v Bratislavě a šli se podívat na program. Tombola už skončila, tak jsme se šli podívat na výstavu. Šli jsme přes bar, kde jsme narazili na Vojtu v dalším sněhobílém obleku. Seděl tam vedle dlouhovlasého chlapíka a oslavovali spolu, že ten chlapík vyhrál v tombole tiskárnu. Vojta už podle všeho pil pátý rum na zahřátí a začal mávat zbytkem ruličky stodolarovek. Raději jsme ho za pomoci toho chlapíka, který si říká Doktor, odtáhli vedle a pak na pokoj, kde spokojeně usnul. Ještě jsme chvíli pokecali s Doktorem, zazpívali si písně o Conanovi, když přišel někdo s kytarou a pak jsme se šli podívat na film Bitevní pole Země. Film se nám moc líbil a zvlášť hlavní hrdina byl moc dobrý. Sice si nějak nevzpomínám na děj, ale jak našel Deklaraci nezávislosti bylo moc pěkné. Taky jak se všichni naučili za týden létat ve stíhačce, to bych chtěl také umět. Po filmu jsme šli spát. Zašli jsme se podívat na Vojtu a našli ho na záchodě, jak spí s hlavou na míse. Oblek už neměl bílý. Když jsme ho vlekli do postele, tak povídal, že mu na mobil poslal zprávu pan Bartolomeo, že brzy přijede. Pak už jsme šli doopravdy spát.

       Ráno (v deset) bylo krušné, hlavně pro Vojtu, který měl v noci nějaké pochůzky a vzbudili jsme ho zase na záchodě, tentokrát omotaného kolem mísy. Vypadal úplně jako čerstvé neomyté novorozeně, protože měl na sobě podobnou vrstvu organické hmoty. Když jsme se ho znovu zeptali na vzkaz od pana Bartolomea, civěl na nás, jako bychom spadli z Měsíce, nic takového si nepamatoval. Ale na mobilu jsme tu zprávu našli - don Bartolomeo měl přiletět do Bratislavy zrovna teď, takže už bude na cestě do SÚZy. Hodili jsme Vojtu do vany i s oblekem a pustili na něj studenou vodu, takže byl převlečen a připraven v rekordním čase. Měl na sobě svůj poslední bílý oblek a kilo gelu na vlasech, vypadal italštěji než samotný capo di tutti capi. Sešli jsme dolů k baru, kde už seděl Doktor i s tiskárnou a popíjel nějaký drink - asi pořád ještě slavil výhru. Sotva jsme se stačili posadit, vběhli do baru čtyři hromotluci s odjištěnými pistolemi a obsadili všechny vchody. Nejdřív jsme si mysleli, že hrají Half-life na živo, ale Vojta vstal a šel přivítat právě vcházejícího dona Bartolomea. Srdečně nás všechny pozdravil a posadil se k nám. Povídali jsme si o všem možném - Vojta hbitě překládal na obě strany - a přišla řeč i na Doktorovu výhru. Don Bartolomeo mu mohutně potřásl pravicí a živě se zajímal o konstrukci tiskárny. Ukázalo se, že v krabici nejsou přibalené náhradní díly ani zásoba inkoustových cartridží a to ho spravedlivě rozčílilo. Vstal, mávl na svou ochranku a ta mu za chvíli donesla pár krabiček s chybějícími věcmi k tiskárně - don Bartolomeo kromě jiného obchoduje s kancelářskou technikou. Velkomyslně daroval Doktorovi ty krabičky a řekl mu, ať se pro jistotu se vším zastaví v jeho brněnské pobočce, kdyby to nebylo kompatibilní. Doktor ale musel vysedat v Břeclavi, takže don Bartolomeo zrušil Vojtovi zbytek dovolené a přikázal mu, aby jel s Doktorem vlakem a tiskárnu dovezl až do Brna a potom zpátky do Břeclavi. Doktor byl štěstím bez sebe, skoro tomu nevěřil a moc mu děkoval, ale my jsme ho ujistili, že don Bartolomeo je už prostě takový lidumil, že to vloni udělal s naší sochou podobně. Pak se začali dokonce bavit o tom, že by mohli potřebovat u hranic spolehlivého člověka pro kontrolu různých zásilek zboží a že Doktor je přesně ten typ.

       Pak se přiblížil čas odjezdu (podle Melkora odjížděl jeden vlak do Košic skoro ve stejný čas jako vlak do Brna). Don měl v autě místo jen pro nás a tak Doktor musel jet na nádraží autobusem, který těsně následovala naše limuzína, abychom se neztratili. Na nádraží se naše cesty rozdělily - já s Přemkem jsme se rozhodli využít pozvání a koupili si lístek do Košic a Vojta následoval Doktora do České republiky a pak prý má nějakou práci v Caracasu. Proto jsme se alespoň domluvili, že se společně přihlásíme na Dracon, abysme se zase viděli. Cesta vlakem byla zdlouhavá, ale ukrátili jsme si cestu slovní kopanou a partičkou Prší hranou s medžikovými kartami. V hale košického nádraží jsme si uvědomili, že jsme se zapomněli poptat na ulici kde se ta oslava narozenin má konat. Na mapě žádný Decembr nebyl, ale Přemek alespoň využil čas a v bufetu nakoupil nějaké dárky (borovičku a gumového ufona). Také jsme se kvůli překvapení na záchodě převlékli do uniforem (Vojtův nápad objednat v noci hotelovou čistírnu byl bezva). Před nádražím zrovna stálo auto městské policie a tak jsme se jich hned zeptali jestli neví, kde tu bydlí pan fantastický prezident Šuster. Věděli a dokonce nás tam zavezli. Prý se právě kvůli rekonstrukci přestěhoval ze sídliště do nové vily a gratulantů tam bylo také plno, dokonce musela stát u vchodu ochranka. Oslavenec Silvestr byl starší pán v županu a náš gumový ufon ho fakt zaujal - zvlášť se podivoval, že má vyndavací vnitřnosti. Jeho tajemník se za to na nás dost mračil a pak po nás chtěl naše průkazy a když viděl naše občanky, tak nás nechal vyhodit a křičel něco o agentech provokatérech z Čech. Už jsme v novinách o slovenských nacionalistech něco četli, ale nevěděli jsme, že je to tak vážné. Ale Přemek se zachoval jako grand, svěřil se mi, že když viděl na stolku tu spoustu léků pana Silvestra, tak k nim přidal ty prášky co dostal od dona na zahnání chmurů. Vyrazili jsme pěšky zpět na nádraží a cestou popíjeli tu borovičku co jsme ji nestihli předat.

       Máňa, je Nedeľa 13:45

       Stojím na nástupišti v Breclave a tíško plačem. O chvíľu je tu vlak z mojej rodnej Bratislavy, no mne prináša iba vzpomienky na Teba. Ako som ťa sklamal a nedokázal zatknúť zločincov, ktorí teraz obsadzujú moju zem, moje nádherné Slovensko a premieňajú ho na základňu votrelcov z cudzích Galaxií. Už sú všade a zakrátko dostanú iste aj Teba, milka moja, a bude to iba moja vina. Ak sa tak stane, je môj život zbytočný a ja si ho vezmem. No zatiaľ je ešte aká taká nádej, že sa objaví niekto silnejší než ja a zničí ich. No teraz už je tu vlak a ja musím do roboty.

       

       Máňa, je Nedeľa 14:30

       Stalo sa niečo neuveriteľného. Dostal som ich. Ja som ich dostal!! Stalo sa to takto; Nastúpim do vlaku a hneď v prvom kupéčku som uvidel jedného zo spiklencov, ktorých som v piatok naháňal. S ním v kupé sedel ešte akýsi človek, ktorého volali Doktor. Naisto to bol chemik - odborník, ktorý vyrába zlúčeniny, ktorými omamujú nových členov, aby boli poslušní. A potom tam bol ich vodca, Egon. Nechal sa volať Čierny, ale ja som podľa jeho špatnej slovenčiny a malého vzrastu spoznal, že je to Egon Bondy, ktorý ide kontaktovať intelektuálne špičky v Prahe a rozniesť tak votreleckú nákazu aj do Česka.

       

       Máňa, je Nedeľa 16:00

       Podozriví sa ešte nepriznali. No mne sa podarilo rozobrať Doktorovu tlačiareň, ktorú vraj vyhral v tombole, no počul si niekedy horšiu výhovorku?! Je v nej akýsi biely prášok. Musím ho preštudovať, takže trochu okúsim.

       

       Máňa, je Nedeľa 20:00

       Som pod ochranným dozorom, lebo sa mi podarilo zničiť dvoch emzákov a hrozí mi tak nebezpečenstvo života. Lebo zrovna keď som už mal podozrivých na lopate, úplne zlomených, iba sa priznať, začala pôsobiť ich obrana a oni sa začali meniť do svojej pôvodnej podoby a začali sa z nich stávať akési príšerné monštrá. Svojimi chápadlami mi šli po krku a ja nemal inú možnosť než ich zneškodniť. Dvoch som odbachol, no tretiemu v bielom skafandri sa podarilo utiecť. Zavolal som posily. Keď kolegovia prišli a videli zbytky príšer úplne sa zhrozili čo že sa to deje. Keď som im všetko porozprával, nedali ináč než že ma skryjú do bezpečia. Zavolali špeciálny oddiel, ktorý ma skrytého do bielej plachty odviezol dakde do Brna do Čiernovíc. A tak tu čakám, až pochytajú všetkých emzákov, lebo až potom bude vonku pre mňa bezpečne. Tak to vraví môj ochranca, keď s ním hovorím cez dvere.

       Pák ťa, milka moja, znovu stisnem v náručí. Verím, že to bude čoskoro.

       

       Oslava se příliš nevydařila a vypadalo to, že žádná zábava už asi nebude, tak jsme se pomalu chystali domů. Bylo už pozdě odpoledne, tak se přes noc vyspíme ve vlaku a zítra budeme doma. Don Bartolomeo je bůh ví kde, tak tentokrát pojedeme opravdu vlakem. Vláčet zpátky uniformy se nám nechtělo, tak jsme se převlékli a uniformy na nádraží věnovali dvěma bezdomovcům. Na Slovensku je to opravdu děsná diktatura. Když jsme čekali na vlak, tak kolem nás policajti vlekli ty dva bezdomovce v uniformách. Mlátili je obušky a řvali na ně většinou německy, chvílemi zase něco o atentátu na hlavu státu. Bezdomovci řvali taky děsně. Když jsem venku zaslechl podezřelé hlasité rány a ještě větší řev, tak jsem si vzpomněl na pistoli, kterou jsem si chtěl vzít na památku a zapomněl v té uniformě. Zatracení bezdomovci, stejná verbež jako u nás. Ještě že nikdo nepřišel na to, že uniformy jsme atentátníkům dali my. Rychle jsme se vypařili z nádraží a šli zase na náš oblíbený stop. Stejně je to celé nějaké divné, prezident Slovenského štátu byl odjakživa v Bratislavě. Na stopu nám přálo štěstí. Sotva jsme dorazili na směr západ, zastavila nám opět velká černá limuzína. Vevnitř byli, kromě řidiče za sklem, dva vazouni a ulízaný pán ve věku Dona Bartolomea. Všichni samozřejmě v oblecích, jen šofér v řidičské uniformě. Tentokrát ovšem šéf určitě nebyl z Itálie. Usmál se a řekl: „Zdravstvujtě, malčiki!“

       „Zápisky příslušníka pohraniční policie“ byly nalezeny v trezoru Ústavu pro duševně choré při vyšetřování nevysvětlitelného zmizení jednoho pacienta. Interní vyšetřovací spis místní pátračky byl nazván „Záhada zamčeného pokoje“ a odložen ad acta. Vynořivší se spekulace, dávající zmizení do souvislosti s přistáním UFO na hradě Veveří, jsou naprosto nesmyslné. Zbývající text byl nalezen při orbě traktoristou ZD Vysočina v katastru obce Prušánky. Nacházel se v kapse ohořelého kabátu, nesoucího na dvou místech stopy průstřelů. Oba texty byly dány do souvislosti za pomoci věšteckého média - externí spolupracovnice Výboru pro potírání nevysvětlitelného při Akademii věd ČR. Prosíme všechny čtenáře, kteří by svým svědectvím mohli doplnit kamínky do mozaiky tohoto neuvěřitelného, leč zcela vědecky vysvětlitelného příběhu, nechť podají své svědectví příslušným organům a nebo přímo redakci.