Interkom: MALÉ KNIŽNÍ POJMOSLOVÍ

Občas se mi stane, že se mi někdo ozve řka: „Mám z agentury takovou knížku, neudělal bys mi recenzi?“ Anebo: „Dostal jsem hotový překlad, neudělal bys korekturu?“ A já odpovídám: „Recenzi ti, holoubku, nenapíšu, ale lektorát klidně.“ Anebo: „Korektury dělám nerad, ale ty, sokolíku, naštěstí mluvíš o redigování.“

Věci se vyvinuly tak, že za uplynulé desetiletí se knižní vydávání SF od fanizdatového amatérismu vyšvihlo úžasným způsobem. Nedělám si srandu, i když to tak může vypadat vzhledem k tomu, že častěji se navážím do špatných jevů, než abych chválil. Opravdu je to úžasný posun. (Až na některé dinosauří mozky, které neposune nic nikam.) Živě si vzpomínám, jak se mě někdy v devadesátém jistý nakladatel, tehdy in statu nascendi, kterého samozřejmě z vrozené diskrétnosti nebudu jmenovat, ptal, jak se kupují taková autorská práva. Já jsem tehdy tomu Tomášovi napsal adresy na agentury pánů Milenkoviče a Plessla. A zatímco já jsem se za ta léta spokojeně vyvinul v soukromou osobu, nejen onen diskrétně nejmenovaný Tomáš Jirkovský, ale i tucet dalších nakladatelů SF by mi dnes mohl pořádat o licencích hodinové přednášky, jichž bych se byl mocen účastnit tak leda přikyvováním. To platí i pro řadu jiných věcí. Fakt, že většina nás přišla zvenčí, bez praxe v zavedeném nakladatelství, nese ledaco dobrého a i trochu zlého, jako každá slušnější novota. K té troše zlého pak patří, že v naší profesní řeči došlo k menšímu terminologickému Bábelíku.

Je to tak: za ta léta jsem uvykl přizpůsobovat se terminologicky osobě, s níž mluvím. Rozptyl je přitom obrovský. Takový Ondřej Müller prošel několika nakladatelskými domy, tudíž se spolu bavíme přímočarou hantýrkou. Poměrně veliký společný terminologický fundus mám řekněme i s Vlastou Talašem, který býval redaktorem, i když nikoli nakladatelským, leč časopiseckým. Jsou však i tací, a leckdy i nakladatelé zasloužilí a za to, co vydávají, úcty zcela hodní, se kterými se bavím dost po lopatě, abychom si rozuměli. Ze všech těchto důvodů považuji za užitečné vrátit se po letech k několika termínům z knižně vydavatelské branže, ve kterých, jak jsem empiricky zjistil, panuje největší zmatení myslí. Nějaký čas jsem se touhle ideou obíral s rozpaky, protože ono přece jen... jaksi trapné.... Ale pak se mi to rozleželo v hlavě. Jest to třeba!

Začněme samotným fyzickým předmětem našeho zájmu, totiž knihou. Ta je uzavřena, jde-li o paperback čili brož, v obálce, a jde-li o hardback čili knihu vázanou, ve vazbě neboli deskách. SF je říší paperbacku, vázaných knih je méně a ještě méně pak mívají navlečen kus papíru, který se zove přebal. (V zaostalých podhorských regionech též žaketka.) Tento se desek drží pomocí instituce zvané záložky. Obálka se člení na první (přední), druhou, třetí, čtvrtou (zadní) stranu obálky a hřbet, přičemž druhá a třetí jsou to bílé uvnitř, kdežto první a čtvrtá to potištěné navenek. Vazba má přední a zadní stranu a hřbet; měla by i druhou a třetí stranu, jenže tu jí ve vazárně polepí předsádkami. Zdá se to být elementárním, ale řada lidí říká místo přebalu obálka, místo obálky desky, ba dokonce vystrkují zpotvořené hlavičky i takové hybridy, jako je „přebálka“. Kromě toho někteří žijí v bludu, že obálka a vazba paperbacku mají jen dvě strany, totiž přední a zadní.

Uvnitř se nachází potištěný papír. Vlastně občas i nepotištěná stránka, které se říká vakát. Potištěné stránky jsou opatřeny paginací, to jest čísly stran. Na okrajích občas najdeme i opakující se jméno autora a titul knihy (většinou to první na sudých čili levých stranách a to druhé na těch lichých čili pravých), čemuž se říká živé záhlaví (jiné potvornosti už nechci slyšet). Účelu neznámého, zřejmě jen typograficky tradičního, je patitul: to je, když před titulem, stránkou s velkým jménem autora i názvem knihy, najdete název knihy ještě jednou, samotný a menším písmem. V této souvislosti je dobře se zmínit ještě o dvou zvykových záležitostech: totiž že obsah se umisťuje v českých vydáních dozadu a vzadu bývá též tiráž, to jest souhrn identifikačních údajů o knize. Toto umístění se brávalo jako znak dobrého nakladatelského vkusu a přitakání tradici, ale dnes ustupuje - a já, ač skřípaje konzervativně zuby, musím uznat, že onen zvyk nebyl podložen žádnou logikou. O to úporněji se pokusím obránit jiný zvyk, totiž ten, že u českých knih běží nápis na hřbetu při pohledu na první stranu obálky zdola nahoru, ačkoli u anglických naopak. Ten totiž není rozmarem, leč má svou logiku pro vzhled a uspořádání knih v policích.

S obálkou se pojí termín ilustrace na spadávku: tak označujeme obrázky na většině paperbacků. které volně mizejí z ořezu obálky ven nedrženy tam žádnými linkami, rámečky ani jinými typografickými špumprnáklemi. Vlastností ilustrace na spadávku bývá to, že přelézá přes hřbet i na celou plochu zadní strany obálky. Následkem čehož bývá text na ní nečitelný kvůli záplavám barev a ornamentů.

Ne že by to někdy moc vadilo, protože tyto texty bývají hloupé a smrdí sebechválou. V anglosaských zemích vládne instituce takzvané praise, což vhodněji a skromněji převádíme jako ohlasy, nikoli rovnou chvála. Tak třeba vezměme horor: Koontz pochválí knihu Wilsonovi, Wilson Lansdaleovi, Lansdale McCammonovi, McCammon Koonztovi... Nebo některému z nich pochválí knihu King, ovšem nikdo nemůže a nemusí chválit knihy Kingovi, protože King je king. U nás se to moc neujalo, protože jsme chudí. Jednoduše to nefunguje tak, že by autor A svou chválou pro autora B přiměl šiky svých čtenářů, aby si koupily i B-ovy knihy, takže nakladatelovy zisky dosáhnou nebývalé výše. Proto nás ono zacyklené marketingové podkuřování neobtěžuje.

Nelehká životní pouť knižní publikace je provázena řadou doprovodných textů. Na knize samotné se vyskytují dva: texty na záložkách (jsou-li) a již zmíněné texty na zadní straně. U těch na záložkách je hlavní, že by měly být: nic není nevkusnějšího než prázdné plochy nevyužitých záložek. Když už není na ně co napsat o autorovi a díle, nechť si na nich nakladatel aspoň dělá reklamu na jiné knížky.

Zastavme se ale spíš u doprovodných textů, které se vyskytují fyzicky mimo knihu samu. Jde o anotaci, lektorský posudek a recenzi. Je až k neuvěření, jaký v tom panuje hokej, ačkoli jde o útvary velice odlišné a jasně rozpoznatelné. Anotací nazýváme krátký článek o knize, kde se uvádějí základní údaje, dílo se charakterizuje žánrově, stručně se podává děj a hodnotí se (zásadně kladně) úroveň a význam díla. Anotaci si totiž píše sám pan nakladatel nebo jím placení pisálci. Anotace se vyskytují v edičních plánech a periodikách o knižních novinkách. Typickými příklady jsou anotace, jaké nalézáme v katalozích čtenářských a knižních klubů.

Lektorský posudek je naproti tomu materiál pro vnitřní užití. Vzniká tak, že nakladatel dá posoudit knihu člověku, o jehož kvalifikaci k tomuto účelu je přesvědčen. Posudek obsahuje stručné údaje o díle, nástin děje, ale hlavně posouzení vhodnosti k vydání obecně i pro profil dotyčného nakladatele specificky a na konci pak doporučení nebo nedoporučení. Lektorský posudek obvykle na veřejnost nepřijde, výjimečně se ale stává i to. Třeba když je nakladatel uchvácen tím, jak brilantně jste jej sesmolili, a požaduje po vás, abyste jej rozvedli v předmluvu či doslov (nebo jiné útvary, které Ivo Železný považuje za temné dědictví totalitního polopatismu, ač bývají i v knihách emerických.) Pak ovšem je třeba původní posudek výrazně přepracovat, neb jest určen k novému účelu.

Ještě upozornění pro začínající pisatele lektorátů: v posudku nikdy neprozrazujte pointy, jiné věci, které by se čtenář měl dozvědět až při čtení, a nepopouštějte moc uzdu vtipu a soukromým žertům. Nakladatelé nejsou výjimkou z lidské lenosti: váš text se potáhne s knihou jako sliz a jeho útržky si možná někde přečtete ještě po letech.

Zvláštní variantou lektorátu je ediční návrh. Zatímco iniciátorem lektorátu bývá nakladatel nebo redaktor, u edičního návrhu někdo zvenčí navrhuje nakladatelství, aby vydalo jím milované a jemu dobře známé dílo. Dobrá ukázka edičního návrhu: Interkom: Jan Vaněk jr.: Také já umím psát lektorské posudky... Ale dost přátelského špičkování. Dostáváme se totiž k vážnému tématu recenzí. Nerad bych rozviřoval vnitrofandomovou animozitu: stav literární kritiky a kultura recenzí jsou obecně úděsné a recenze SF nejsou horší ani lepší. Omezme se na konstatování, že recenze je kritická reakce na knihu, která vyjde v tisku. Proto by se neměla nechat infikovat charakteristikami anotace a lektorátu: vídáme až příliš recenzí, které sáhodlouze líčí děj, ale neřeknou o knize nic chytrého, znalého ani citlivého, a takových, kde jejich autor místo hodnocení mudrlantsky radí nakladateli/autorovi, že a co by měl vydat/napsat úplně jiného. A pryč odsud, než se někdo urazí.

Dostáváme se k jednajícím osobám. Zde je naštěstí z valné části jasno. Nepanují pochyby, kdo je nakladatel, autor, překladatel, sazeč, distributor, knihkupec. (I když jsou tací Otesánci, kteří si do lícních toreb nabagují všechny tyhle funkce naráz.) Kromě těch tu ale jsou i další dramatis personae, které naneštěstí poněkud tonou v terminologické mlze. Jedná se o svatou trojici editor, redaktor a korektor. První dvě osoby v angličtině spadají pod stejný výraz (totiž editor), leč v češtině nikoli, což je příčinou mnohých zmatků. Editor je tvor, který cosi aktivně, ba tvůrčím způsobem uspořádává, ne-li přímo vybírá. Třeba pořádá čísi pozůstalost či sestavuje antologii nebo sbírku oceněných prací z literární soutěže. Naproti tomu redaktor jest jazykově zdatný sekerník, kterého si nakladatel najímá k přitesání výchozího textu do podoby předložitelné veřejnosti. Zatímco redaktor se věnuje věcem vznešeným, jako je styl, výběr lexikálního materiálu, aktuální členění větné či věcná správnost, jeho ještě dvakrát hůře placený kolega korektor, pravý to proletář naší branže, si všímá literních chyb zvaných též překlepy (ačkoli do klávesnic počítačů se už tolik neklepe jako do psacích strojů), morfologie a pravopisu.

Editor pořádá; redaktor rediguje (z latiny, ačkoli se nabízí neodolatelná vybájená etymologie anglická, kde dig = kopati a redig = překopávati); korektor koriguje. A létači létají. Zvláštní variantou redakce, používanou jen u překladů, je takzvaná kolace, jejíž podstatou je, že redaktor se poctivě u každé věty dívá do originálu. Přirozeně, když redigujete po dobrém překladateli, nebudete si v originálu ověřovat věty typu „Dobrý den, řekl.“ Jsou ale i tací kulíšci, po kterých se musíte podívat i na větu „Vidím,“ načež zjistíte, že v originále je „I see“, tedy „Chápu.“ Což nechápu.

Rozdělení činností redaktora a korektora bývalo základem slušné textové úrovně - a fakt, že obě profese poněkud splývají, je zase nyní základem neslušné textové úrovně. Jedná se totiž o nesmírně odlišné způsoby čtení textu. Redaktor je ve své povznesenosti s to přehlédnout do očí bijící chybu vyvedenou titulkovým písmem, pak ale přijde korektor a je dobře. Korektury nám vymírají a se směsí ekonomické rozvahy a terminologické vratkosti se práce korektora suše za jedny prachy požaduje po redaktorech, což je škoda; na knize to bývá poznat.

Mimochodem: zatímco mnoho intelektuálně založených kolegů se děsí vize e-knih a digitálního tisku, já k nim vzhlížím s jiskrou v oku. Představa, že po sobě najdu v překladu chybu a v době, kdy už bude půl nákladu (to slovo ostatně bude ztrácet význam) venku, ji klepnutím na pár kláves ještě opravím, mě přímo rozněžňuje.

Na konec se zmíním ještě o jedné věci, která v naší branži páše škody. Jde o chybné užívání korekturních znamének. Znaménka jsou určena státní normou ČSN 88 0410. (Na požádání zapůjčím; ostatně ve fandomu je spousta lidí s novinářskými zkušenostmi, u nichž se lze poradit.) Nejedná se o byrokratický opruz, ale o užitečnou pomůcku při komunikaci se sazečem. Početným patlalům, kteří dnes zdobí okraje papírů fantazijními kabalistickými muřími nohami, můžu říct jediné: nadbytečná práce, kterou tím přiděláte sazeči, se měří na hodiny a hodiny; jednou vás nějaký cholerický obránce typografie praští.