Interkom: Pohádka o veliké fazoli

Pokud se někdo z čtenářů Enderova stínu zajímá, proč se Orson Scott Card vrátil do světa své nejúspěšnější knihy, najde dostatečné vysvětlení hned v předmluvě. Další Enderovy osudy zpracované v úspěšných románech Mluvčí za mrtvé, Xenocida a Děti ducha nelze považovat za přímé pokračování první knihy už kvůli značnému posunu v čase. Tyto knihy jsou samozřejmě mnohem méně akční, to však není hlavní důvod jejich menší obliby. Enderova hra fascinuje především tím, že v ní vystupují děti. Osudy dětí nás všechny, autora i čtenáře, budou zkrátka vždy více brát u srdce.

Card tedy neodolal a napsal román s Enderovou hrou paralelní, nahlížený z pozice jiného, ještě menšího dětského hrdiny. A udělal dobře. Stejně jako se chlapec - pro svůj vzrůst posměšně nazývaný Fazolek - nakonec vyrovná Enderovi, je i celý román důstojným doplňkem(?) Enderovy hry.

Fazolek je dítě ulice a jeho boj o přežití začíná podstatně dříve než Enderův - ve stáří několika měsíců! To že v něm uspěje, je především důsledkem jeho vysoce nadprůměrné inteligence. Geniálně jednoduché vysvětlení Fazolkovy geniality je přitom jedním z mnoha Cardových mistrovských kousků. Maličký Fazolek „roste, jak nejrychleji může“ a v krátkých údobích spánku sní o tom, jak se naučí létat a bude moci z výšky „kadit na všechny dole“. To ještě netuší, jak brzy se mu jeho sny vyplní. Pouličními boji zocelený Fazolek se podstatným přičiněním řeholní sestry Carlotty (zdaleka ne epizodní postavy, která se mj. zabývá vyhledáváním talentů pro záchranu Země) dostává až do Bitevní školy, kde je podroben „standardnímu“ výcviku.

Postupně se ukazuje, že skutečně předčí Endera, nejlepšího hráče Bitevní (a později Taktické i Velitelské) školy. Fazolek totiž hraje vlastní hru - s učiteli a instruktory. Odmítá dokonce fantasy psychohru, protože se oprávněně obává, že by jejím prostřednictvím příliš otevřel své nitro. Namísto toho pátrá po pravých příčinách celého projektu a je v tomto pátrání díky vysoké inteligenci (a malému vzrůstu) úspěšný.

Zhruba v polovině knihy se poprvé setkává s Enderem. Toto setkání je oboustranně opatrné a soupeřivé. A čtenář v něm „překvapivě“ nadržuje spíše Fazolkovi. Tyto styčné body s prvotním příběhem představují pro autora největší obtíže, ale ten se s nimi vypořádal dobře. Nikde to příliš nedrhne, pokud už dochází ke změnám oproti Enderově hře, jedná se o záměr, kdy autor vysvětluje již „známé“ skutečnosti novým a nečekaným způsobem. Podobně to dělal Simmons v Endymionu.

Fazolek prodělává rychlý, leč uvěřitelný vývoj od chladně a nemilosrdně kalkulujícího batolete k člověku, který je schopen nejvyšších citů. Z malého semínka pohozeného na ulici vyklíčila obrovská fazole, která se dotkla nebes. Ve Fazolkových genech je sice ukrytá hrozba pádu, ale kdoví...

Kniha spěje ke svému vítěznému finále, na němž se nemalou měrou podílí také Fazolek. Na rozdíl od Endera se vrací na Zemi, kde rozhodně nehodlá skončit zpátky na nehostinné rotterdamské ulici. Vzhledem k tomu, že ve hře zůstává také Fazolkův dávný nepřítel, velitel dětského gangu Achilles, je zřejmé, že sladký happyend, jímž kniha končí, nebude mít dlouhého trvání. Card si přichystal dostatek materiálu na plnokrevné pokračování, které si s chutí přečtu.