Interkom: Konec fantasy v Čechách?

Fantasy se vyčerpala. Vyčerpána upadla, rozplácla se na zemi a roztekla se do nekonečných ság. Nelze donekonečna omílat historky o putování skupinky dobrých za zničením obludného zla, všechny variace už se obehrály a světy tvořené na běžícím pásu už dávno postrádají kouzlo Středozemě. Už dávno obsahují všechny opravdu dobré fantasy, jako „Poslední jednorožec“ nebo „Čaroděj Zeměmoří“, pověstný Cimrmanův krok stranou; nenadešel už čas, kdy bude nutné vykročit zcela jinou cestou?

Téměř současně odbočili dva čeští spisovatelé z klasické cesty fantasy, která již dávno prodělala vývoj od lesní pěšiny přes rozbahněný úvoz a asfaltovou okresku až k mnohaproudé betonové dálnici, a zamířili na cestičky, kde by snad ještě mohlo být k vidění víc než jen obří reklamní tabule. Vilma Kadlečková napsala „Pána všech krůpějí“ a Vladimír Šlechta „Voskový obelisk“ – každý se vydal trochu jiným směrem, každý má jiný styl chůze, ale způsoby, jakými se rozhodli opustit klasickou cestu mají přece jen něco společného. V obou dílech nalezneme nejen fantastický svět s magií a zhruba středověkou společností, ale i klasický zápas vyvoleného hrdiny se zlem – autoři jenom nepovažují za nutné vykládat tento všeobecně známý příběh dopodrobna znovu, odsouvají jej do kulis, zobrazují jinak než z pohledu jeho hlavních účastníků a soustředí se na jeho souvislosti, na příběhy s ním spjaté. Vilma Kadlečková odstoupila od klasické zápletky v prostoru, Vladimír Šlechta v čase.

V „Pánovi všech krůpějí“ sledujeme přípravu spasitele na rozhodující zápas i konečné střetnutí, jenže je vidíme na pozadí, stranou příběhu někoho jiného. Proč by měl být zajímavý jen příběh toho, komu je souzeno zachránit svět? Copak nikdo jiný něžije? Nebo se snad zraky všech upírají k vyvolenému, nemají ostatní na starosti nic jiného než sledovat jeho cestu a čekat, až je zachrání? Je snad to velké zlo, jež čeká na smrt z rukou hrdiny, jediným problémem veškerenstva? Víte-li o nějakém zle, můžete si být jisti, že se někde chystá k boji jeho budoucí přemožitel – ale jak máte poznat předem, kdo to bude? Jistěže dobro nakonec zvítězí, stejně jako pravda, tak už to prostě chodí – ale jak máte poznat předem, kdy se dočkáme? Hrdinka Vilmy Kadlečkové nemá zdání, kdo a kdy zachrání svět, ani neví, zda se toho dočká, a tak se musí vyrovnat po svém se světem, v němž žije, sama čelit nebezpečí, sama se naučit poznat, kdo je kdo.

„Voskový obelisk“ je památník hrdinů, kteří v poslední bitvě porazili zlo. Ve své poslední bitvě. Zmizí snad s temným mágem ze světa všechno zlo, bude snad od jeho smrti všechno v pořádku? Je onen jeden boj opravdu vším, co je na světě třeba udělat? Budou snad lidé už navždycky jen sedat u ohňů, vyprávět si příběhy o hrdinech a nečinně čekat na pokojnou smrt? Vladimír Šlechta dal barbaru Conanovi doklady na jméno Gordon Fee, nechal ho zahynout v rozhodujícím střetnutí a vlastní vyprávění začal až ve chvíli, kdy se přeživší členové hrdinné družiny z tažení proti zlu vracejí. Tento přístup je bližší klasické cestě, která se ráda kroutí do závodních okruhů, neboť na zabití jednoho temného mága lze docela dobře navázat výpravou proti dalšímu, popřípadě se vydat na draka, a založit tak nekonečný cyklus. Však také stačilo, aby si nakladatel vyžádal změnu názvu na „Krvavé pohraničí“, a už můžete knihu číst bezmála jako tradiční hrdinský příběh o boji navrátilců s dalším padouchem, ba dokonce můžete doufat, že jednou komerčně úspěšný autor napíše předkračování o té velké výpravě Gordona Fee.

Největší rozdíl mezi Vilmou Kadlečkovou a Vladimírem Šlechtou tkví ve stylu vyprávění. Dalo by se říci, že Kadlečková je představitelkou šlechty, zatímco Šlechta mužem z lidu. Vilma Kadlečková předvádí rafinované vypravěčské postupy, jaké se vysoce hodnotí v salonní společnosti, dokazuje značné vzdělání a sečtělost a drží krok se světovou módou, až to chvílemi hraničí se samoúčelným předváděním. Vladimír Šlechta naopak píše stylem venkovského písmáka, samouka odchovaného lidovými kalendáři a sešitky kratochvilného čtení pro sprostý lid, v současnosti tedy především akčními paperbacky amerických autorů. Módou, jež ovlivňuje jeho psaní, není móda salonů, móda Nobelovy a Pulitzerovy ceny nebo aspoň Nebuly, nýbrž móda náměstí, móda žebříčků prodejnosti. Mnohem více se soustředí na děj, klade mnohem větší důraz na akci a všechny složitější vypravěčské triky objevuje sám vlastními pokusy. Zatímco Vilma Kadlečková vytváří napětí především postupným odhalováním mnohavrstvé skutečnosti, z nejistoty, kdo je kdo, co je co, co je dobro a co zlo, Vladimír Šlechta je čerpá z boje o život, z nejistoty, kde se skrývá vrah a odkud vyletí šíp. Zatímco „Pána všech krůpějí“ lze označit nejspíše za psychologický román, „Voskový obelisk“ má nejblíže k detektivce drsné školy.

A jak to bude dál? Vzejde z Čech nová vlna fantasy? Přijde zamětřesení veliké, regály plné nekonečných cyklů se zřítí a hrstka spravedlivých povstane nad troskymi ku psaní nové, hodnotnější fantastické literatury? Ne, s ničím takovým bych nepočítal. Vilma Kadlečková se pravděpodobně odmlčí na dalších pět až deset let, pak možná znovu vydá nějaké stylisticky vybroušené dílo, ale těžko dnes předvídat, co to bude, zda sci-fi, fantasy, či něco docela jiného. Možná v daleké budoucnosti literární historikové shledají, že „Pán všech krůpějí“ podstatně ovlivnil vkus čtenářů a styl spisovatelů, ale jeho stopy budou ukryty hluboko uvnitř čtenářů a nově vznikajících knih, neprojeví se ani hned, ani masově, ani žádným křiklavým způsobem. Vladimír Šlechta je daleko plodnější autor a při úspěchu, jakého se jeho díla dočkala, má mnohem větší šanci utvářet vkus čtenářů a stát se vzorem pro novou generaci spisovatelů, jenomže mu hrozí nejen to, že jeho následovníci převezmou spíše ty znaky jeho tvorby, které vycházejí z běžného komerčního čtiva, zatímco vše, čím z něj vybočuje, pominou, ale také to, že nakonec sám podlehne komerci, vzdá se experimentování, přestane si lámat hlavu s tím, jak psát čím dál lépe, a spokojí se s úspěchem. Vcelku ani od něj neočekávám, že by rázem odvrátil čtenářstvo od mnohasvazkových ság a inspiroval zástupy spisovatelů k objevnějšímu přístupu.