Interkom: Sapkowského choroba

Andrzej Sapkowski je odporný náfuka a opilec. Bohužel právě tento povahově veskrze podřadný člověk má značný literární talent, a navíc ještě dosáhl obrovského úspěchu. Stálo by možná za důkladnou studii, proč uspěl právě on, zda se opravdu nedostává lepších lidí s podobným nadáním, případně proč se takoví lidé neprosadí, zda Sapkowského charakterové vady doprovázejí jeho talent opravdu pouze nešťastnou náhodou, nebo zda i ony mají zásluhu na jeho věhlasu. Zjevné je, bohužel, nejen to, že jde o nechutného zmetka, ale i to, že slávou se mu dnes může rovnat málokdo (v našem fandomu se snad větší oblibě těší už jenom Terry Pratchett), že se stal idolem čtenářů fantasy. Tím pádem se stává i vzorem pro mnohé spisovatele, a to je zlé. Proč, když talent mu ani já neupírám? Inu proto, že sláva mu už stoupla do hlavy natolik, že i ve svých dílech dává najevo pohrdání žánrem i čtenáři, a zároveň je ta jeho sláva tak veliká, že mnozí čtenáři už jeho díla přijímají nekriticky, nevnímají jeho výsměch a neuvědomují si čím dál častější projevy trestuhodného lajdáctví. Když se, znechucen „Paní jezera“, ohlédnu za jeho předchozími díly, zjišťuji s údivem a hrůzou, že píle a poctivost mu byly vždycky cizí, že vždycky podváděl, a já mu sedl na lep – že Andrzej Sapkowski je především obratný podvodník, jen dříve, než se dal omámit vlastní dokonalostí, si na svých podvodech dával víc záležet. Napodobovat Sapkowského tedy znamená podvádět – a napodobovat dnešního Sapkowského už znamená podvádět velmi ledabyle.

Leč dosti o Sapkowském, jeho obdivovatelé mi stejně neuvěří, v žádném případě naň nezanevřou, a on sám se rozhodně nenapraví. Podívejme se, jak se projevuje jeho nákaza. Naneštěstí máme po ruce autora, který se zmůže na víc než pouhé plagiátorství, a tak je v jeho díle vskutku vidět, jak je Sapkowského nemoc zachvacuje jako sněť. Tímto autorem je Vladimír Šlechta, svérázný spisovatel, který má kromě talentu i vůli tvořit skutečné umění a odvahu hledat k takovému cíli cestu. Jeho hledání zahrnuje jak napodobování úspěšných vzorů, tak pokusy s různými přístupy k vyprávění a výstavbě děje; nese tedy s sebou jak riziko neúspěšných pokusů, tak napodobení něčeho, co buď nepatří do našeho kulturního prostředí (například fantastická jména, názvy a jazyky, jejichž fonetika a pravopis nápadně připomínají angličtinu) nebo je dokonce chybou už u napodobeného vzoru. V poslední době, kdy se Vladimír Šlechta vrhl na fantasy, udělal právě posledně jmenovanou chybu tím, že se nechal inspirovat Sapkowským.

Ve snaze dokázat Sapkowského vliv na Šlechtu co největším počtem argumentů, napsat co nejdelší pojednání a vzbudit dojem opravdu důkladného rozboru bych měl asi začít zásadou „Když nevíš jak dál, poper se s příšerou,“ jejíž původ tkví nejspíš ve hrách na hrdiny. Takový souboj najdeme hned na začátku „Krvavého pohraničí“ (ve chvíli, kdy kritizuji řemeslné provedení díla, nebudu lpět na původním autorově názvu „Voskový obelisk“). Je to patrně nejoblíbenější Sapkowského způsob jak přivést na scénu zaklínače, ale jednak tento styl úvodů známe dobře již z filmových bondovek, a za druhé to není (rozhodně ne samo o sobě) chyba. Krom toho tento ani další Šlechtovy výstupy s příšerami – Tyldou v „Krvavém pohraničí“ nebo iglerem v „Šíleném lese“ – nejsou čistě samoúčelné, vždy aspoň trochu posouvají děj, obsahují nějakou důležitou informaci.

Podobně pochybným důkazem je záplatování světa. V Sapkowského provedení má podobu lenosti (nekreslí mapu světa – rozumějte kašle na ten svět, všechno si vymyslí až ve chvíli, kdy to opravdu nutně potřebuje) a autorské svévole, demonstrace vlastní všemocnosti – just překroutí, co dříve napsal, abychom všichni viděli, že on je pánem svého světa, on a jenom on. Vladimír Šlechta si spíše kryje záda, zachraňuje hroutící se stavbu a dostává se z pastí, které sám sobě nastražil. Většinu informací podává čtenáři prostřednictvím dialogů nebo aspoň monologů a myšlenek hrdinů, a tak většinu omylů a lží může svést na postavy. Když pak v „Šíleném lese“ předloží postupně nejméně tři různá vysvětlení úvodního davového šílenství, těžko mu dokázat, že něco popletl nebo aspoň původně myslel jinak; vyčítat mu lze nakonec pouze výsledný pocit nejistoty, když si uvědomíte, že většina jeho hrdinů je omylná, ne-li přímo prolhaná, a téměř vše o Šlechtově světě jste se dověděli pouze od nich. Výraznou záplatu nacházím snad jen v dodatečném vysvětlení jmen anglického původu tím, že angličtina je jakýmsi starým zapomenutým jazykem – tím si Šlechta připravuje nejen možnost spojit dodatečně všechna svá díla do jediného cyklu, jak to udělali mnozí slavní, když na ně dolehla senilita, ale také spoustu vysvětlování, jak se jeho fantasy svět dostal do naší budoucnosti. Musím, bohužel, přiznat, že v této oblasti nenacházím nic, co by nákazu Sapkowským doopravdy dokazovalo (ledaže bych násilně přirovnal vzpomínky na angličtinu k Sapkowského rádoby vtipné návštěvě Ciri v asfaltovém světě z „Paní jezera“), a jsem nucen ve stylu Šlechtových hrdinů vyvrátit vlastní argumentaci. Nejisté byly Šlechtovy světy mnohem dřív, než se pustil do fantasy, ba možná ještě dřív, než se u nás proslavil Andrzej Sapkowski. Navíc ona nespolehlivost údajů o světě snad ani tak nevyplývá ze zbabělé snahy autora krýt si záda, jako spíše z nešťastného spojení dvou vcelku chválihodných snah: poskytovat informace bez újmy na čtivosti, tedy zeména v dialozích, a zalidnit svět věrohodnými postavymi, tedy postavami omylnými, chybujícími a zhusta nepříliš spolehlivými. Vlastní záplatování, i kdybych je Šlechtovi doopravdy dokázal, pak nakonec není ničím jiným než životním stylem většiny z nás – chyby, které jsme udělali, nelze vrátit zpátky, život se nedá přepsat znovu od začátku, a proto nám nezbývá než řešit situace, do kterých jsme se dostali, měnit své postoje, jak se mění svět kolem nás a jak získáváme nové informace, a snažit se případně v duchu svých nových postojů pozměnit význam minulých činů tím, co k nim připojíme v současnosti. Šlechtovo záplatování světa je tedy zločinem sporným, původním, a navíc omluvitelným.

Protože přirovnání úryvků z „Ilustrované encyklopedie pohraničí“ k Sapkowského citátům v záhlaví kapitol rovněž neobstojí, nezbývá mi než přiznat, že se tu o nich zmiňuji jen proto, abych kvůli jejich očernění nemusel psát nový článek. Zatímco Sapkowski se ve svých citátech prostě předvádí, staví na odiv svou vtipnost, fantazii a sečtělost, Šlechta využívá encyklopedických hesel ke stručnému objasnění souvislostí důležitých pro děj. Naneštěstí se nedokázal dostatečně vžít do autorů encyklopedie a hesla se mu často vymykají z rukou, objevují se v nich pěkně pohromadě věci, které by ve skutečné encyklopedii patřily pod jiná hesla, a místy se dokonce suché encyklopedické popisy mění v ryze beletristické autorské komentáře.

Podobným důkazem–nedůkazem je i příklon ke klasickým schematům žánru. Je pravda, že tak jako Sapkowski nakonec nevydržel u povídek a napsal ságu, polevil Šlechta po „Krvavém pohraničí“ ve snaze inovovat fantasy a „Šílený les“ má už docela blízko k obvyklému putování vyvolených hrdinů, těžko to však považovat za napodobení Sapkowského. Spíše jde o výsledek autorovy záliby ve fantasy a ve světě, který vytvořil, a o to, že klasické schéma fantasy má silnou přitažlivost. Vždyť kdyby nebylo tolik přitažlivé, dávno by už nikdo nic takového nečetl ani nepsal.

Mnoho zlé vůle budu potřebovat i k tomu, abych za příznak Sapkowského choroby označil vlkodlaka v první kapitole „Šíleného lesa“. Je pravda, že Andrzej Sapkowski zachází s příšerami a mytickými postavami stejně svévolně jako hollywoodští scénáristé, ale přiřadit tradičnímu jménu tvora, který se původní legendě v ničem nepodobá, má ve zvyku pouze tam, kde legenda není všeobecně známá. Když čeká, že čtenář bude použitého tvora znát, odchýlí se od obvyklé představy tak, aby mohl vtipkovat na její účet. Nikdy by neoznačil slovem vlkodlak nic, co nemá s člověkem měnícím se ve vlka, vůbec nic společného. Nevím, proč to Vladimír Šlechta udělal, ale pod vlivem Sapkowského to mohlo být jen stěží.

Mnohem více se Sapkowskému podobá anachroničnost světa. Pod nátěrem středověkých rekvizit (pochopitelně bez přesného historického zařazení) se skrývají moderní lidé a moderní společnost. V případě Sapkowského jde o spojení lenosti s chladným výpočtem, že my, primitivní čtenáři, bychom beztak měli problémy porozumět středověkým hrdinům, takže namáhavé studium historie by nakonec bylo odměněno sníženým čtenářským zájmem. Šlechta ovšem ani v tomto směru zřejmě Sapkowského nenapodobuje, nanejvýše se pod jeho vlivem osmělil k vlastní tvorbě. Sám prohlašuje, že píše fantasy, a ne romány ze současnosti, protože současnost se mu nelíbí; domýšlím se tedy, že se proti němu spiklo jeho podvědomí s nedostatkem historického vzdělání. Ani já nejsem hrdý na to, jak se třesu strachy před anonymní mocí úřadů a zdráhám se přímo pojmenovat podvodníka, neřku-li mu jednu vrazit, abych tím neporušil zákon, jenže do Šlechtova světa před svou malostí a zbabělostí neuteču: ten svět je plný lidí, kteří se hrbí stejně jako já, a je v něm tolik špinavosti, podlosti, malichernosti a bezvýchodnosti, kolik se snad i v našem světě najde jen v novinách a televizním zpravodajství. Ale tím už napadám Šlechtu ne pro nepřesnost historických rysů společnosti, nýbrž pro nedostatek romantické stylizace. Navíc nelze vyloučit, že právě to, jak Šlechtova fantasy nastavuje zrcadlo současnému světu, patří spíše k přednostem jeho díla než k jeho vadám. A nijak to nedokazuje zhoubný vliv Andrzeje Sapkowského.

Tady vidíte tu podlost moderního člověka: S halasnými výkřiky, že Šlechta umírá na Sapkowského chorobu nakonec po mnohomluvném blábolení přiznám, že jediným nešvarem, který Šlechta zjevně převzal od Sapkowského, je popis šermu. Jediným opravdu pádným důkazem, který držím v rukou, je pár vět ze „Šíleného lesa“. Na straně 200 čelí hrdinové útoku početné skupiny orků a „Šedovlasý Grassenberk stojí v šermířském střehu. Seknutí, odbod, pirueta, bodnutí. Zdá se, že má dobrou školu.“ (V citátu jsem opravil jeden překlep.) Jakou to školu Grassenberg asi má? Nepatří pirueta spíše do krasobruslení? A jestli to je šerm, nejde spíš o kord než starobylý široký a těžký meč? Neunaví se Grassenberk, když „Krok za krokem zvolna ustupuje. Ostří jeho zbraně víří ve složitých křivkách...“? Je, pravda, těžké usvědčit Šlechtu, že dal svým hrdinům skutečně těžké široké meče, a ne něco lehkého a elegantního jako flerety. Na popis zbraní je skoupý, na straně 174 řekne o Grassenberkovi jenom „Pod ramenem si přidržoval pochvu s mečem,“ a na straně 222 stojí „Grassenberk oblečený do pancíře, předloktí chráněná koženými manžetami, na zádech zavěšený meč.“ Mečem bez přívlastků se sice zpravidla rozumí románská nebo gotická zbraň s rovnou širokou čepelí, ale nazvat tak lze i lehké meče renesanční nebo zcela moderní. Představa Grassenberka jak s tenkou pružnou čepelí na straně 187 „prvnímu z orků vráží ostří do břicha a trhne vzhůru, páře ho jako kuchanou rybu,“ však nevypadá zrovna věrohodně a na straně 228 přece jen Grassenberk a Eagerpe vytasili meče a „Železné jazyky se svistotem pročísly déšť.“ To konečně ukazuje na široké čepele, se kterými by těžko mohlo následovat něco jako „Výpad, kryt, paráda, odbod, seknutí s otočkou, blok.“ Ostatně soudím, že slovo paráda by asi mělo označovat obecně jakoukoliv zbytečnou akci provedenou pro efekt, a ne konkrétní šermířskou techniku. Vlastní diletantství mi, bohužel, nedává právo odsoudit Šlechtovy šermířské scény s naprostou jistotou a autoritou, ale jsem přesvědčen, že v tomto bodě skutečně převzal osvědčenou Sapkowského techniku – předhodit čtenáři bez ladu a skladu pár slov, o kterých věří, že mají s šermem něco společného. Navíc, jak nemám důvěru k parádám a piruetám, podezřívám Vladimíra Šlechtu, že od Sapkowského přímo převzal šermířský slovníček, že ani pro slovní zásobu nešel do odbornějších zdrojů. Grassenberk nosí meč na zádech jako zaklínač a šermuje taky jako zaklínač.

Jak vidíte, prokázal jsem u Vladimíra Šlechty nákazu Sapkowského chorobou nanejvýše v počátečním stadiu. Proč to vlastně dělám? Hlavně samozřejmě proto, abych měl článek do nové Hromady, abych se pochlubil vlastní genialitou a abych dokázal, že jsem nade vši pochybnost chytřejší než všichni ti lidé, kteří narozdíl ode mne píší úspěšné knihy. Teprve na jednom z posledních míst je upřímná snaha zachránit české autory před zhobným vlivem Andrzeje Sapkowského; Vladimír Šlechta by se ostatně mohl docela dobře obejít bez mých rad, neboť působí dojmem člověka, který si jen tak nenechá stoupnout do hlavy ani alkohol ani slávu.