Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Cena Karla Čapka (a in extenso či spíše in selecto tedy i antologie Mlok) roku 2000 byla stejně úpadková jako po většinu předchozího desetiletí. Jestliže jsem se přesto rozhodl vůbec poprvé Mloka recenzovat, činím tak ne (jenom) proto, že mi to vloni počátkem léta přišlo jako dobrý nápad, jak získat pro IK a do své rubriky nějaký ucelenější článek, a když jsem si knihu od Zdeňka Rampase vypůjčil, byl jsem nucen, jak jsem recenzi týdny a měsíce odkládal, zapřísahat se stále razantněji, že už ji opravdu napíšu, abych se vyhnul potupnému vrácení s neuvěřitelným zpožděním a bez naplnění deklarovaného účelu (za celou dobu ji ZR urgoval jedinkrát, jen tak napolovic; vpravdě, je to světec, kterého je pro náš fandom škoda, a já nejsem hoden setřít prach z jeho botek, vlastně korigovat a lízat Interkom); ne: při tom, jaký význam je u nás CKČ a Mlokovi připisován, bez ohledu na to, co si o tom myslím já, je na místě se jím zabývat podrobněji a soudím, že pro čtenáře bude přínosné moci postavit proti sobě pohled Honzy Macháčka (jehož recenze byla napsána a vydána v jeho, resp. workshopovém fanzinu Hromada rovněž už v červnu 2000, ale IK ji nějakým nedopatřením zveřejnil jen ve své internetové verzi a ne tiskem) a můj: z porovnání, na čem se shodneme, ale i rozdílů v argumentaci tam, kde se budeme rozcházet, by mělo vzejít podrobnější a snad i objektivnější zhodnocení.

       Začnu oproti uspořádání knihy, ale v souladu s Honzou Macháčkem, krátkými povídkami - a hned opakováním Honzova konstatování o vítězných Matrjoškách Pavla Obluka: sci-fi krátká povídka není příběh s tajemstvím (byť by k němu hrdinové přistupovali sebepragmatickoracionálněji) uťatý v závěru expozice po naplnění stránkové kvóty (v první chvíli jsem pátral, jestli se další listy někam neztratily). S Honzou se rozcházím ve věci druhé Oblukovy soutěžní povídky, která podle mého vůbec nebyla tak odlišná, jak ji Honza popisuje; podle přehledu v IK přispěl Obluk do CKČ ještě jednou povídkou, ale tu už jsem stačil zapomenout tak dokonale, že ani s nápovědou názvu si nic nevybavuji.

       Tobě Cyrila Broma, jehož Sloni z ledu pro mě byli objevem roku 1999, mě naopak velice zklamalo. Povídka trpí týmž problémem, jakým před časem Stančíkova Výsada živých: vyčerpá veškerou energii na znovuvynalézání kola (tedy, časové smyčky) a už jí nezbylo na obsah, kterým by tu prastarou formu nově naplnila. A obhajobu, že ji napsal jen proto, aby kategorii nemusel porotcovat, odmítám poslouchat: Cyrile, máš vůči svým čtenářům odpovědnost!

       Ve věci Poslední šance Milana Vernera si na rozdíl od Honzy myslím, že je zásadním nedostatkem, když vedle povídky, která by chtěla být roztaženou anekdotou, je i ten nejfousatější „buzerantský“ vtip vrcholem jak komičnosti, tak vypravěčského umění. A i kdyby mi pointa přišla k popukání, pořád zbývá dost objektivních nedostatků: „seržant Ben Oldet“ je z rodu jmen, která se vyskytují leda ve zmučených mozcích českých amatérských autorů, snažících se vymyslet reálie, které by působily echt zápaďácky, ne však ve skutečném světě; podobně působí, když američtí hrdinové mluví o mariáši; a to, že najdou armádní komplex na základě znalosti, že leží ve Skalistých horách, je asi natolik věrohodné jako představa, že Helmut Gaensel by vykopal štěchovický poklad podle mapy, udávající coby místo jeho úkrytu „střední Evropa“.

       Honza sice nikoho nejmenuje, ale mohu myslím bezpečně prohlásit, že mezi čtenáři, které předloni dohnala povídka A osmý den člověk stvořil ženu - ne sci-fi, ale řemeslně nezvládnutá červená knihovna - k pláči a skřípění zubů, jsem nadával nejhlasitěji. Budeme mít děťátko z tohoto ročníku však pro mě bylo důvodem k příjemnému překvapení a prvnímu vážnému nesouhlasu s Honzou. Povídka je přinejmenším ve své kategorii nejpoctivější SF: nápadité „co kdyby...?“, důsledně rozvíjené. Pravda, autor není s to skloubit myšlenku s plnohodnotným příběhem (srov. Parníkový voják na informační frontě Nancy Kressové) a tak ji prostě ukončí nejrychlejším způsobem, který je k dispozici (což zčásti souvisí i s nevelkým rozsahem), má také problémy s vypravěčským hlasem, místy sklouzávaje od žoviality k čiré žvanivosti, ale celkem povídka naznačuje, že pro Tomáše Volfa ještě je naděje.

       Stopu Ivany Kuglerové už Honza roztrhal za mě. Na argumentaci „netuším, jak se dostala do mozku L-mova. Ale byla tady“ se prostě SF (kyberprostorová obzvlášť!) stavět nedá - a sebevětší množství sentimentu z výprodejového košíku před pokladnou obchodu s polotovary pro začínající autory to nezakytuje.

       Přese všechno, co jsem řekl v úvodu, v CKČ 2000 poprvé za šest let mého porotcování zvítězila (dlouhá) povídka, kterou jsem i já dal na nejvyšší (i když možná ne první - na absolutní stupnici jí pořád něco schází) místo. Hlavním rysem, který ji odlišuje Alexandrijskou knihovnu od zbytku pelotonu (jemuž unikla s nebývale drtivým náskokem), je jakási odvaha k rozmáchlosti, bohužel ne zcela dovedená do konce; jednou nohou povídka pořád vězí ve škatulce „malá česká“. Kosmická část pozadí je přesvědčivější než ta pozemská, podobně hrdinova psýcha (a její vývoj) je vykreslena plasticky, ale milostný motiv není zcela prostý frázovité pachuti. Každopádně oproti starším pracím Martina Koutného jde o výrazný krok kupředu a příslib do budoucna.

       Povídky na druhém a pátém místě mají mnoho společného; obě jsou především a hlavně symptomem oblíbenosti, u porotců vlastně víc než u autorů, akce za každou cenu, beroucí se smrtelně vážně (bezpochyby je rovněž signifikantní, jen nevím, o čem přesně to svědčí, že jediná z „dějově přeplňovaných“ povídek, přistupující ke svému tématu s ironií a nadsázkou takovou, až jsem ji původně pokládal za dílo Rigor Mortis - ve skutečnosti je ovšem autorem Darek Šmíd - skončila hluboko v poli poražených). Lepší z těch dvou je rozhodně sci-fi, Bastyho přelud Jiřího Honse, který, než se zadrhne na přechodu od otázek kdo, (s) koho, kam a jakým kalibrem k tomu kde, kdy a proč, dlouho dokáže budit dojem, že jeho svět je promyšlený a koherentní.

       Naproti tomu Služba bez odměny Václava Vágenknechta, nominálně fantasy, zjevně staví na jediném kompozičním principu „tak jakou rekvizitu jsem tam ještě nevrazil?“ Zajímavá je jedině tím, jak daleko za zbytkem svazku stylisticky ne pokulhává, ale přímo popojíždí na vozíčku. Vágenknecht nesnáší spojky ještě víc než Ivo Reitmayer („Stáhla kombinézu, vystavila na odiv vnady hříšného těla. Okouzleně ji prohlížel, mazlivě uchopil do dlaní baculaté prsy. (...) Rozechvěla se vlivem vášnivých dotyků, vášnivě se k němu přitiskla. Jazyky se propletly v bouřlivém polibku, klesli do trávy. Shodil oblečení, vstoupil do ní.“ - ach ano, zmínil jsem se o sexuálních scénách?) a až bude Jiří Pavlovský znovu vydávat Co je to za malou modrou planetu, třetí od Slunce?, rozhodně by měl seznam vypečených výrazů z příspěvků do CKČ rozšířit o Vágenknechtovo „nenasytné lůno“ (dojde ovšem i na takovou klasiku, jako jsou „zvrhlé choutky“ a „bezedný jícen“).

       Nevzpomínám si, kdo a kde řekl, že problémem české sci-fi je přemíra mesiášství - pro Povolání Ivany Kuglerové to platí doslova, „mesiáš“ je pomalu nejfrekventovanějším používaným výrazem. Je tu příliš mnoho boje vykořisťovaného lidu proti megamultisuperkorporacím^TM a příliš mnoho hrdinů, kteří se z cynického žoldáka pracujícího pro záporáky vlivem své vjádruušlechtilosti (školácké milostné vzplanutí jistě také pomůže) přerodí v zastánce dobra. Sice to vcelku zručně rozmíchává v ději, ale marná věc, roztok je přesycený a víc už nepojme.

       Kdybych nebyl slyšel, že Františka Vrbenská pracuje na povídce o Conanovi, stejně bych ji poznal - nikdo jiný u nás nepoužívá substantivum „ženina“; málokdo, v CKČ zvlášť, také píše s takovou vypravěčskou sebejistotou. Hodnocení, jak Lov na křišťálové blesky působí v conanovském kontextu, musím přenechat povolnějším; mně se však zdálo, že právě nepochybné odhodlání, s nímž usiluje o věrnost duchu předlohy, ústí v dojem jisté konstruovanosti a nucenosti. Ten rušivý pocit by ovšem mohla víc než dostatečně vysvětlit kognitivní disociace a disonance plynoucí z toho, jak se conanovským pohledem popisuje to, o čem bylo čtenáři hned na počátku na srozuměnou, že je autorsky libovolná, ba svévolná intruze motivu doslova (jako) z jiného světa.

       Nevím, jestli výrok Jany Rečkové v doslovu Mloka znamená, že novelu Roztrháno už někde nabízela k vydání. Pokud ano, udělal nakladatel správně, že ji odmítl, a vůbec nejde o to, že by nebyla pro trh dost „limonádovitá“, ale o prostou vydatelnost jako takovou. Jana Rečková, která celý život vypráví vlastně tentýž příběh, jako by zapomněla, že čtenáři ho neznají tak důvěrně jako ona sama a musí na ně tedy brát nějaké ohledy. Ta roztříštěná útržkovitost (máme název, respektive motiv neúplné knihy, chápat tak, že novela vznikla spojením starších, samostatně neúspěšných textů?), nevysvětlenost pozadí, neustálé přeskakování mezi dějovými rovinami a metarovinami, které se nejasným způsobem ovlivňují, odhození a zapomenutí většiny z nich v poslední třetině a hrdinova transformace zbytku do zcela jiného báječného nového světa - ne, na sto stránek je toho prostě příliš, dokonce i na sto stránek od Rečkové.

       Brán jako celek, Mlok 2000 se ničím neliší od svých předchůdců: pár dílčích překvapení a potěšujících detailů, žádný zásadní průlom; vláda (pod)průměru zůstává nezpochybněna. Předpověď na další tisíciletí: setrvalý stav.