Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Včera v neděli 22.4.2001 na německém satelitním programu Pro7 proběhl první díl televizního filmu Duna. Scénář tohoto dílu se poměrně přesně drží knižní předlohy, začíná přesunem Atreiů na Arrakis a končí únikovým letem Paula a jeho matky do písečné Coriolisovy Bouře před Harkonneny. Od posledního zfilmování Duny Davidem Lynchem uběhla léta, počítače dokážou divy – speciální efekty se velice zlevnily a mohou se používat i v televizi. Jsou sice podobné Babylonu V., ale mnohem jemnější. Velice přesně je vypracovaný gildovní Navigátor, je z něj pěkná zrůda a odpovídá popisu. Také maxitrajler je krásný, i když poněkud nezvyklé otevřené konstrukce. Toptéry Atreidů na Duně nevypadají jako v knize, ale jsou zvláštním spojením vertikálního nadnášení a tryskového pohonu. Zcela úžasný je písečný červ. Vypadá podobně jako červ Davida Lynche, zvlášť jeho útroby, ale jeho ústní otvor není dělen na tři díly, ale zavírá se jako ústa šelmy. Jeho pohyblivé pancéřované šupiny jsou výborně vymyšleny.

       Do hereckého obsazení se promítla hlavně koprodukční politika a finance. Jediný mezinárodně známý obličej (rozuměj známý v Hollywoodu) je Leto Atreides Williama Hurta, bohužel stejně nevýrazný a mdlý jako ve „Ztraceni ve vesmíru“. Hodně rolí obsadili němečtí herci, za všechny jmenuji třeba Stilgara. Herečka, představující lady Jessicu, je nápadně podobná Marině Sirtis alias Deanně Troi, jen má jemnější rysy. Mladý Paul je o poznání nesmělejší než jeho vzor Kyle MacLachlan, ale mnohem lepší (to není zásluha, to by byl úplně každý). Gurney Halleck je zpodobněn jako šedesátník, ale aspoň charakter mu zůstal. Ctihodná matka Mohiamová nevypadá jako stará čarodějnice, ale jako vyschlá treska. Princezna Irulán sice není blond a vysoká krasavice, ale dostala oproti knize mnohem aktivnější úlohu a dokonce už s Paulem flirtovala. Vypadá to, že tvůrci příběhu chystají trochu jiný konec s manželkou a konkubínou Paula Muaddiba, ale doufám, že se pletu.

       Jako patriota mne těší hojná účast českých herců. Jméno postavy Pavla Kříže mi uniklo, stejně jako jména herců, představující Thufira Hawata a Hasimira Fenringa. Klára Issová si zahrála roličku fremenské služebné (postava navíc oproti knize), ale hlavně Barbora Kodetová jako Chani může v dokončení příběhu ukázat svoje herecké umění. Ovšem při pohledu na řadové fremeny v Arrakénu jsem se nemohl ubránit pocitu, že casting neměl vybírat kompars v národech, které drží první příčky v konzumaci piva na osobu na světě.

       Potěšil vzhled Harkonnenů. Feyd-Rautha sice Stingovi nesahá ani po kotníky, ale Rabban a hlavně baron už nevypadají jako chodící nádory a jejich otrokům odstranily ty nesmyslné srdeční pojistky. Také do ruda laděný interiér připomíná dávné kořeny Harkonnenů, pokud vám něco říká baronovo křestní jméno – holt nepřítel je nepřítel.

       Co se týče příběhu, základní rysy zůstaly zatím zachovány. O větším prostoru pro Irulán jsem se už zmínil, vypadlo taky pár scén, ale chybělo mi jediné – obvinění Jessicy ze zrady a její scéna pravdy s Hawatem. Alespoň Gurney Halleck získal podezření, že Jessica je zrádce. Dnes v pondělí budeme svědky setkání Paula a Jessicy s opravdovými fremeny, přijde zkouška mužnosti a začne výcvik fremenů.

        

Prostřední díl začíná oznámením smrti Paula a Jessicy v bouři, které přináší baronu Harkonnenovi jeho synovec Feyd, a končí přerodem Jessicy (a Alie) v plnohodnotné Ctihodné matky.

       Dnes jsem konečně viděl úvodní titulky a jméno Barbory Kodetové předchází Julii Cox, představitelku Irulán – v tomto díle měla Chani zřejmě nejobsáhlejší roli hned po Paulovi. Jako návrhář kostýmů je skutečně uveden Theodor Pištěk a přitom jsem si vzpomněl na drb, že interiéry Harkonnenů bude dělat Juraj Maxon (ale jak to dopadlo nevím).

       Příběh pokračuje bez významnějších odchylek oproti knize, ale i tak se jich pár objevilo. Irulánina role je stále více aktivní – snaží se zjistit podíl svého otce na arrakiských událostech a za pomocí mladé svůdnice a vlastního umění dostane potřebné informace přímo z Feyda. Tím se osvětlil fakt, že lady Margot Fenringová v tomto příběhu úplně chybí – část její role přebírá Irulán. Souboj dle amthálu mezi Paulem a Jamisem proběhl podle předlohy, bohužel zatím nebyl ukázán způsob polapení červa – to si šetří na dnešek, kdy se Muaddib stane Jezdcem písku. Našel se i katastrofální nesmysl – obrovský reliéf v síči Tabr a celé pojetí síče jako kotliny s otevřeným nebem. Ztráty vody by byly v realitě nezadržitelné. Fremenské filtršaty vypadají naproti tomu velmi věrohodně. Objevila se nová scéna – gildovní agent varuje Mohiamovou před věštbou Navigátorů ohledně „problémů na obzoru“ na Arrakisu a Irulán je tajně poslouchá. Bohužel další zjednodušení přijímám s rozpaky – ze Ctihodné matky Ramallo, původně divoké Ctihodné matky fremenského původu scénáristé udělali jednu z benegesseritských misionářek. Takže přerod Jessicy a její dcery v plnohodnotné Ctihodné matky se stal totožným s benegesseritským obřadem.

       Objevují se taky nechtěně zábavné scény. Milé loutkové divadlo bratří Formanů je jakžtakž v pořádku, ale ztvárnění získávání Vody života topením malého červa je snad nejblbější možností, jak pochopit popis v knize.

       Upozornění v Komentářích mého včerejšího článku mne zavedlo na www.scifi.com/dune, kde najdete mimo jiné obrázky z filmu a obsazení základních postav, takže si můžete také doplnit české herce. Pavel Kříž, který tam uveden není, je pašerák Tuek, ale zde je spojením otce a syna v jednu osobu. Mezi fremeny se mihne ještě pár povědomých tváří, ale na toho Fenringa si pořád nemohu vzpomenout.

Poslední díl televizní minisérie začíná fremenským přepadem harkonnenského skladiště v Arrakénu a končí podle knihy – soubojem kanly Feyda a Paula a Shaddamovou kapitulací. Objevuje se Alia, ale její role se omezuje na dvě významné scény. V první jí její matka vysvětluje proces přerození, kdy se z ní stalo něco, co fremeny děsí a v druhé Alia varuje pádišáha imperátora před Muaddibovým hněvem a zabíjí svého dědečka barona. Její nevinná dětská tvář nádherně kontrastuje s přirozenou fremenskou krutostí. Irulán pokračuje v aktivní úloze – svému otci prozrazuje mentatskou kalkulaci o 10 milionech fremenů v poušti, kterou v knize prozrazuje Hawat baronovi. Imperátor poté rozhoduje o nasazení legií na Arrakis.

       Paul se stává Jezdcem písku a potkává znovu Gurneyho Hallecka. Scéna zrady Jessicy a Gurneyho probíhá přesně podle předlohy. Jessica vysvětluje benegesseritský plán křížení Kwisatze Haderacha Paulovi, což naznačuje oproti knize podstatné snížení Paulových předzvěstných schopností (a možná taky inteligence). Paul, puzen neschopností vidět ohrožení, pozře nezušlechtěnou Vodu života, stane se Kwisatzem Haderachem - Mahdím fremenů a spatří invazní flotilu nad Arrakis. Fremeni se připravují na bitvu a zatím sardaukarské komando přepadá jižní síč a zabíjí malého Leta, syna Chani a Paula. Následuje scéna s Alií, kde Irulán(!) objasňuje Aliinu pravou totožnost imperiálnímu dvoru. Začíná bitva a fremeni útočí za podpory bouře. Záverečná scéna se soubojem Paula a Feyda, podrobením Gildařů a Shaddamovou kapitulací se odehrává tak, jak ji Frank Herbert napsal.

       Tento poslední díl se kromě větší Irulániny role držel velmi přesně knižní předlohy. Jen Paulovy schopnosti před polknutím surové Vody života jsou o poznání slabší a Chani vzbuzuje dojem jistější osobnosti. K bitvě fremenů se sardaukary a Harkonneny přibyly letecké souboje toptér, ale pohled na běžící fremeny z ptačí perspektivy byl příšerně počítačový, opravdu děs. Při boje muže proti muži občas fremeni použili úhybný manévr Bene Gesseritu, ale jinak zabíjeli hlavně krispely – a to i proti střelným zbraním sardaukarů, což snižovalo proklamované schopnosti imperátorových mužů na úroveň vojáků naší armády. Souboj Paula a Feyda na nože byl ale zvládnut výborně. Také v tomto díle se objevily čeští herci, za všechny jmenuji Antonína Navrátila v roli reptajícího fremena. Slavnostní kostýmy překvapovaly bohatostí a barevností – u benegesseriťanek by méně bylo více, Shaddam potřeboval trochu střídmější a vojenštější styl (to byl i problém sardaukarských uniforem) a Jessice to slušelo v ábě víc než ve zlaté róbě, ale nejkrásnější, bílou róbu, nosila Chani – její hřejivá krása kontrastovala s chladnou dokonalostí princezny Irulán.

       Snad právě proto poslední slova filmu, pronesena Jessicou, zněla takto: „Podívej, jak tam ta princezna stojí, domýšlivě a sebejistě. Říká se, že má literární sklony. Doufejme, že v nich najde útěchu, nic víc jí nezůstane. O nás, Chani, kterým se říká konkubíny, dějiny budou vyprávět jako o manželkách.“