Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Hned úvodem bych chtěl poděkovat Zdeňkovi Rampasů, že mě na tuto knihu upozornil a laskavě mi zapůjčil vlastní výtisk k přečtení. Jak už asi čtenáři ví, tato kniha shrnuje posledních zhruba čtyřicet tisíc let vývoje lidstva a autor – Jared Diamond – se přitom možná pokouší najít odpověď na otázku, proč nakonec Evropané zvítězili v závodě civilizací. Ačkoliv na ni nakonec neodpoví, kniha je uceleným souborem zajímavých faktů z mnoha vědeckých oborů a už proto si stojí za to ji přečíst, i když občas doporučuji drobet přeskakovat. Zde bych rád varoval, že by se mohlo zdát, že knihu hodnotím spíš záporně, protože následující recenze obsahuje více výtek než pochval. Je to ale tím, že o chybách se píše lépe než o kladech. Za všechno snad hovoří fakt, že jsem neodolal a pořídil si tuto knihu v originále, což mimochodem včetně poštovného stálo stejně jako český překlad, takže tu Evropu už doháníme.

        

       Ačkoliv autor v úvodu klade a v textu mnohokrát opakuje otázku „proč jsou bílí tak bohatí,“ přičemž se tváří, že na ni odpovídá (včetně velice častých výpadů proti rasismu), ve skutečnosti dochází k zajímavým závěrům spíš o něčem jiném. Sám si je toho asi vědom, protože v textu často spíše než o Evropě hovoří o Euroasii. Co se mu tedy podařilo? Myslím, že našel velice přesvědčivé důvody pro to, že se v Americe, Africe a Austrálii rozvíjely společnosti pomaleji. Některé jsou zcela jasné a napadly by po chvíli přemýšlení asi každého, ale mnohé byly pro mě opravdovým překvapením. Ve zkratce, předkové nejvýnosnějších domestikovatelných plodin se vyskytovali prakticky jen v Euroasii, která v době, kdy se lidstvo začínalo usazovat, měla rovněž prakticky monopol na větší domestikovatelná zvířata. Snazší přístup k jídlu umožnil vznik velkých a strukturovaných společností, což zase napomáhalo dalšímu pokroku. Díky častému styku se zvířaty jsme pak byli obdarováni celou řadou epidemických chorob, které později Evropanům tak hodně pomohly při vylidňování jiných kontinentů vhodných k zabrání.

        

       Kromě toho se čtenář dozví i mnoho o tom, jak se naši předkové původně rozšiřovali, o vývoji jazyků, některé zajímavé informace ohledně inovace a jejího místa ve společnosti a spoustu dalších věcí. Zvláštní pochvalu autorovi dávám za označení „kleptokracie“ pro naše společenské zřízení. Pro českého čtenáře je kniha dále cenná nejen tím, že rovnoměrně pokrývá celý svět (s výjimkou extrémně častých návštěv Nové Guineje), ale i tím, že se na vývoj u nás dívá z dálky. Obojí se hodí, v Čechách vycházející knihy jsou většinou evropocentrické či amerikanocentrické, historické knihy našich autorů jsou pak často mírně neobjektivní a pohled zvenčí je užitečný. Jinými slovy, kniha nabízí ohromné množství zajímavých věcí k zamyšlení a během čtení jsem často slastně chrochtal.

        

       Přes to všechno ale něco chybí, například odpověď na onu titulní otázku. Autor sice ukazuje množství důvodů handicapujících tu či onu civilizaci v závodě, ale nejde o informaci úplnou, protože z jeho teorie nejde odvodit, kdo vyhraje. Přesněji řečeno, jeho argumenty se týkají Euroasie, čili neumí vysvětlit, proč Evropani kolonizovali Asii a ne naopak, ačkoliv ještě v patnáctém století jsme byli proti Číně barbaři. Ti kupříkladu znali střelný prach dříve, než my (zdá se, i když to není jisté, že jsme jej dostali od nich), ale používali jej pouze na ohňostroje, zatímco Evropané hbitě vyvinuli střelné zbraně. Tohle by se konec konců dalo brát jako důkaz, že jsme opravdu byli barbaři :-).

        

       Touhle otázkou on se vůbec nezabývá, i když mi přijde mnohem zajímavější – už proto, že je složitější. Proč rozvíjeli Řekové vědu a Římané ustrnuli? Proč byly křížové výpravy vlastně školou křesťanské Evropy, která se co do znalostí nemohla s muslimy měřit, ale o pár set let později tomu bylo naopak? Těmto otázkám se vyhýbá a rád bych si o tom něco přečetl. Mám však mnohem důležitější důvod, proč se takhle ptám. Jedním z autorových cílů bylo ukázat, že rasismus je neodůvodněný. Upřímně řečeno, omílal to tak často, že se mi z toho už začínalo dělat špatně a jen ze škodolibosti jsem pak začal hledat díry v jeho argumentaci. Nedivím se mu, v dnešních USA na tom ohromně zaboduje, ale právě proto by měl umět odpovědět na otázku, proč Evropa zvítězila nad Asií (muslimské říše, Indie, Čína), ačkoliv dle jeho teorií na tom byly stejně z hlediska předpokladů. Takže zatímco on často jásá „rasismus je nesmysl, jsou jiné důvody,“ právě toto opomenutí způsobuje, že jásá předčasně, jeho kniha pořád připouští možnost, že jsou prostě bílí lepší. Já tomu tedy nevěřím, ale když už se tváří, že na tohle odpovídá, měl by být poctivý.

        

       S poctivostí je vůbec občas na štíru a upravuje si věci tak, aby se mu hodily do krámu, nebo prostě ignoruje věci, které by připouštěly vliv rasy na tempo rozvoje. Kupříkladu na straně 330 konstatuje, že zatímco v Alpách a Himalájích se rozvinul výměnný obchod mezi jednotlivými výškovými klimatickými zónami, na Nové Guineji ne. On pak prohlásí, že kvůli tomu také Papuánci zaostali, jako by ten nedostatek obchodu byl nějaký přírodní fakt, jenže to přírodní fakt není! Oba měli stejnou šanci a Papuánci ji nevyužili, proč? Tohle on ignoruje, protože by buď musel přiznat, že neví, nebo připustit rasistické vysvětlení, což nemůže kvůli politické korektnosti. Pozorný čtenář takovýchto útěků najde víc.

        

       Dostal mě také používáním Japonska coby společnosti, která se vzdala technologie. Strávil hodně času povídáním o tom, jak některé kultury ztrácí znalosti, které již měly, ale kloudného závěru se nedobral. Kdyby se spokojil s pouhým konstatováním, že jednodušší technologie je někdy přiměřenější životnímu prostředí, čtenář by byl spokojen a bylo by to dobře. On se ale snaží o něco víc a nakonec z toho nic není, jen knihu rozšíří o spoustu stránek a navíc se tam shazuje, protože dvakrát cituje to, jak se Japonsko vzdalo střelných zbraní. Bohužel pro něj, jednak z toho odvozuje ve skutečnosti neodůvodněné závěry, druhak si to dokonce dobře nenastudoval. Japonsko se střelných zbraní totiž zcela nevzdalo, jen je používalo v menším rozsahu z pochopitelných kulturních důvodů, jinými slovy střelné zbraně v Japonsku nejsou vůbec příkladem ztracené technologie.

        

       Tohle mě přivádí k další výtce: strašně to natahuje, mimo jiné častým opakováním. Stane se, že informaci v délce středního odstavce zbytečně zopakuje dvakrát na téže stránce, navíc se pořád vrací k Pizarrovi a Nové Guineji, v mnoha případech zcela bezdůvodně. Také celá kapitola 17 je de facto zbytečná, argumenty v knize se bez ní obejdou. Vůbec mi přijde, že zkušenost s vývojem malých kmenů v Oceánii příliš zobecňuje, chvílemi to ve mě dokonce vzbuzovalo pocit, že to do textu násilím cpe a pak to ční jako pěst na oko. Chápu, že se chce blýsknout tím, co zná z první ruky, ale to měl pak napsat ještě jinou knihu. Dochází tak paradoxně k tomu, že ačkoliv je kniha psána pěkným jazykem a autor dokáže srozumitelně vysvětlit teorie a postupy z různých vědních oborů, nakonec se to čte dost pracně a občas je to nuda či otrava. Dalo by se to zkrátit o třetinu, aniž by utrpěla informace knihou předávaná a závažnost argumentace, čtivost by přitom stoupla. Občas jsem měl pocit, že byl placen od stránky.

        

       Jeho snaha o senzačnost občas vede k veselým výstřelkům, například k větě „historie oslavuje generály, ale často rozhodovaly nemoci.“ Rád bych viděl jediný případ takto nezaslouženě známého generála. Sám žádný neuvedl, asi jej taky nezná. Občas přehlíží logické mezery, asi zase proto, že nezná odpovědi, poctivý vědec by to ale v takovém případě přiznal. Zmíní například tropické nemoci z Afriky, které bránily v pronikání Evropanů. Vzhledem k tomu, že tam ale neměli domestikovaná zvířata, naskýtá se otázka, jak se tam vzaly a proč si tedy něco stejným způsobem nevypěstovali Indiáni v Americe. Vysvětlení asi bude, ale nedozvíme se jej. Překvapilo mě také, že se výrazněji nezabýval vlivem loveckého způsobu života na hustotu obyvatel (lovci přirozeně nemohou žít ve velkém počtu na malé rozloze, protože by záhy všechno živé vybili), ačkoliv mi to přijde jako důležitý faktor při některých z jeho úvah. Nikde také nenapsal, že základní podmínkou pro domestikaci zvířat je existence usedlého zemědělství, což je mi záhadou; tím by se totiž hravě vysvětlilo zaostávání kultur, které sice měly k dispozici ochočitelná zvířata, ale neměly užitečné plodiny k vyšlechtění jako první krok.

        

       Vzhledem k množství sebrané a rozumně vyložené informace jde ovšem o malé skvrny na kráse a čtenář, který bude při čtení přemýšlet a občas něco přeskočí, budě odměněn kvalitním čtenářským i poznávacím zážitkem.

       No a teď se zmíním o překladu. Upřímně řečeno, dlouho jsem nevěděl, co si o tom myslet. Na jedné straně má kniha pěknou češtinu a věty dávají smysl, což je dnes téměř zázrak, je tam i spousta dobře přeložených spojení; na druhou stranu jsou tam nevysvětlitelné triviální chyby. Teď po přečtení mám teorii, že za dobrou češtinu vděčíme kvalitní práci redakce; k tomu mě vedlo to, že v textu jsou kromě poznámek překladatele i poznámky redakce, a to většinou rozumnější, ale mohu se mýlit. Rozhodně ale redakci musím pochválit za vzornou péči, na těch pěti set stranách jsem našel jen jeden překlep, a to ještě roztomilý: na straně 454 jsou badatelé „histirie“; škoda, že tam nebyla „histerie“, to by se mi líbilo ještě více.

        

       První, co člověku padne do oka, je samozřejmě titul: místo pádného Guns, Germs and Steel se nabízí krkolomný název. Přitom by v pohodě stačilo například Pušky, mikroby a ocel; jako hříčka s aliterací mě napadlo Muškety, Mikroby a Metalurgie, ale to už by asi bylo moc :-). Každopádně použitý překlad nejen hnusně vypadá, ale také knihu prodloužil o minimálně dvě strany, protože tohle úsloví je v knize použito skoro častěji než určitý člen (omlouvám se, neuměl jsem si odpustit drobnou básnickou nadsázku). Za účelem natáhnutí knihy také překladatel rozesel po textu spoustu poznámek, většinou zbytečných.

        

       Část z nich jsou případy, kdy něco z neznámých důvodů odmítl přeložit, načež si to rozmyslel. Cituji ze strany 91: infanticida (zabíjení novorozenců), podobně na straně 270: resilience (odolnost) a další. Jsou také případy, kdy se docela obyčejně vytahuje, například na straně 44 dole poskytne zcela zbytečnou informaci a získá extra tři řádky. Podobně strana 79/80, dojala mě také poznámka na straně 88/90, kde mi k motýlu monarchovi překladatel iniciativně přidal i latinské jméno. Tohle nechápu. Buď vím, co monarch je, pak to nepotřebuju, nebo to nevím a pak mi je latinský název houby platný – nemluvě už o tom, že z textu pochopím, že jde o motýla, a víc není třeba. Podobně si vyhrál na straně 121, kde na dvou řádcích představí zvíře aardvark, samozřejmě zcela zbytečně, strana 231 a další.

        

       Těchle úletů není zas tak moc, ale docela to zamrzí, zvlášť když se k tomu přidají neobratné či divné překlady. Kupříkladu překladatelovy „cereálie“ jsou asi obilniny, časté „nativní“ je domorodý, „tvořivé psaní“ bude creative writing neboli sloh, „vodní meloun“ je watermelon neboli česky prostě meloun, „široký vzorec dějin“ mi přijde jako příliš doslovný překlad ze slova pattern, který se vyskytuje i jinde, například ve spojení „vzorec zimních dešťů“ na straně 417, v češtině by možná zněly lépe sezónní deště.

        

       Jak už jsem psal, tyhle věci zamrzí, ale není to zas tak strašné, aby to zkazilo potěšení z četby, spíš jen doufám, že až to bude nakladatel vydávat podruhé (a tahle kniha by si rozhodně takový zájem zasloužila), tak už to bude bez chyby, jak si tohle dílo zaslouží.