Interkom: Elegantní vesmír očima nadšeného laika

Knížky o fyzice, astronomii a kosmologii hltám od dětství (ačkoliv jsem ve škole nedokázal vypočítat ani dobu pádu jablka do stometrové studně). Není proto divu, že jsem rád podlehl poněkud dryáčnické reklamní kampani, kterou na internetu vedl fyzik Luboš Motl, a Elegantní vesmír v jeho (velmi dobrém) překladu si pořídil. Rozhodně nelituju.

První třetina Greeneova popvědeckého bestselleru (který se prý na Západě prodává lépe než jakýsi spis o Spice Girls) mě zaujala nejsrozumitelnějším výkladem základů teorie relativity a kvantové mechaniky, s jakým jsem se dosud setkal. Pravda, děje se tak na úkor jisté mnohomluvnosti, ale pro málo chápavého čtenáře mého typu vůbec není na škodu všechno pomocí názorných příkladů rozebrat hned z několika stran a ledacos raději i několikrát zopakovat. Pokud jsem například někdy pořádně pochopil paradox dvojčat, který má úzkou souvislost s kosmickým cestováním rychlostí blízkou rychlostí světla, bylo to právě z této knihy. S hanbou ovšem přiznávám, že bych ho teď – dva týdny dní po přečtení – stejně nedokázal do detailů vyložit.

Druhá část knihy se věnuje teorii superstrun jako zatím nejnadějnějšímu přístupu ke sjednocení gravitace s ostatními fundamentálními silami (a ke „smíření“ teorie relativity s kvantovou mechanikou). Tak tohle už vůbec není lehké čtení, ale rád Greeneovi (i Motlovi) věřím, že srozumitelněji to napsat nejde. A co jsem si z toho vzal? Moc toho není, ale přece jen... Fyzikové se čím dál víc kloní k názoru, že náš vesmír je v zásadě desetirozměrný (případně jedenáctirozměrný). Kromě tří makroskopických prostorových rozměrů a jedné časové dimenze existuje ještě šest mikroskopických prostorových dimenzí svinutých do topologicky komplikovaných útvarů zvaných Calabiho-Yauovy prostory. V nich pak kmitají jednorozměrné útvary zvané superstruny (případně vícerozměrné n-brány), jejichž „povolenými“ vibracemi se realizují všechny „elementární“ částice včetně gravitonu jako kvanta gravitačního pole. Z teorie superstrun (nebo nově a obecněji z M-teorie) přirozeně plyne, že nejmenší délka s fyzikálně reálným významem je takzvaná Planckova délka (asi 10^-35 metru). Tím se odstraňují problémy se zuřící „kvantovou pěnou“, jejíž existence plyne z Heisenbergova principu neurčitosti a která v ještě menších rozměrech působí selhání teorie relativity – tu lze totiž použít jen v „hladkém“ prostoročasu. Ptát se po tom, z čeho superstruny jsou, přitom patrně nemá valný smysl: jsou prostě tím, čím jsou: elementárními entitami, které svými vibracemi rozehrávají (pánbůh dobrého vkusu odpusť!) velkolepou kosmickou symfonii.

Leckde jsem se tak zcela nechytal. Ani z Greeneovy knihy jsem například příliš nepochopil, co ti zatracení fyzikové vlastně míní supersymetrií (poprvé jsem to nepochopil z Weinbergových Prvních tří minut a pak ještě několikrát). Stejně tak byly poněkud nad mé síly „reciproční kejkle“, podle nichž jsou gigantické rozměry vlastně ekvivalentní se supermikroskopickými (nebo co) a celý vesmír se tedy v jistém smyslu „vejde na špičku jehly“. To je ale nejspíš můj problém – kdybych se tak sto padesát let pilně učil matiku a měl hlavu jako zepelín, třeba bych byl víc v obraze.

Zkrátka a dobře, z odborného hlediska tuhle knihu jako pouhý chemik posoudit nemůžu. Mám ale kromě oficiálního vzdělání ještě jednu pofidérní „odbornost“, a z jejího hlediska Elegantní vesmír určitě poměřit mohu: Ta knížka, přátelé, píše víc než ten nejtlustší joint z toho nejlepšího holandského superskunku. Po dlouhých měsících (ne-li letech) jsem měl zase z četby hlavu řádně v oblacích, chvílemi jen vznešeně zíral, chvílemi zase vznešeně nechápal a četl a četl, dokud to neměl za sebou.