Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       

„... Cvičil jsem obyčejně již ráno po třetí hodině, kdy vše ještě spalo a kdy vlastně cvičiště bylo volné, neboť od čtyř se na ně vyháněl dobytek na pastvu a pásl se až do příchodu vojska...“ A právě jedna splašená kráva, které se prostě MUSEL vyhnout, naučila Jana Kašpara ve vzduchu zatáčet... To bylo někdy roku 1910, kdy mladý nadšenec už sedlá letadlo Blériotovy konstrukce, pravda, s řadou svých úprav a zlepšení (předtím zkoušel vlastní). Následují zkušební lety, stále delší a složitější, až si pilot věří natolik, že nedbá nešťastné třináctky a 13. května 1911 vykonává ten legendární: v 6.13 startuje z vojenského cvičiště u Pardubic, za hodinu a deset minut se ocitá nad žasnoucí Prahou, nad Hradčany točí doleva proti proudu Vltavy a v 7.47 přistává v Chuchli. Celkem urazil asi 120 km, dosáhl maximální výšky 400 m. Dneškem naše letectví (tehdy zvané spíš aviatika) srovnává krok se zahraničním a Jan Kašpar vstupuje mezi světovou leteckou elitu.

        

       V květnu 1926 napřed ve značném chvatu startuje ze špicberské základny Kingsbay třímotorový fokker Josephine Ford. Pilotuje ho polárník Richard Evelyn Byrd, o motory pečuje Floyd Bennet. Po patnácti a půl hodině letu se letoun vrací. Na severní pól shodil mj. medailón, který měl na krku první dobyvatel severní točny Robert Peary.

       O 16 hodin později, když předtím kvůli prioritě poněkud riskujícímu Byrdovi nezištně poskytla veškerou pomoc, startuje z Kingsbay další vzdušná výprava, tentokrát na malé vzducholodi zkonstruované italským polárníkem Umbertem Nobilem, avšak pokřtěné jménem Norge – velitelem výpravy je totiž Nor Roald Amundsen (financuje ji Američan Lincoln Ellsworth, celkem letí 16 lidí). Devadesát minut po půlnoci i vzducholoď bez obtíží dosahuje severního pólu. Pak však naráží na mlhu, začíná ji ohrožovat námraza. Let se protahuje, až nakonec – poškozena a se štěstím – Norge po 81 hodinách přistává u aljašské vesničky Teller.

        

       V květnu 1931 je na Páté Avenue v newyorském Manhattanu otevřen první opravdový mrakodrap na světě – Empire State Building. Až nahoru do výšky okolo 450 m (posledních sedmdesát je ale „jen“ neobyvatelná nástavba pro antény) vede skrze 102 podlaží 1860 schodů a 72 výtahů. Želetobetonoskleněná budova váží 365 000 tun v betonu a 60 000 tun v ocelovém skeletu, její základy v hloubce 20 m se opírají přímo o tvrdou podložní skálu.

       „Empire“ vládl výškovým budovám celou lidskou generaci, než ho vystřídaly další.

        

       Švýcarský fyzik Auguste Piccard už nějakou dobu studuje kosmické záření, avšak až příliš je odstiňuje atmosféra... A jelikož pan profesor je i nadšeným vzduchoplavcem, spojuje užitečné s příjemným. Při vědomí rizik „otevřených“ výšek pro lidský organismus, napadá ho idea balonu s uzavřenou gondolou. Při její konstrukci se snaží myslet na všechno – asi dvoumetrová, zevnitř vyztužená hliníková koule s okénky a dálkovým ovládáním přístrojů je dokonce natřená napůl bíle, napůl černě kvůli teplotě uvnitř (k Slunci se natáčí pomocí vrtulek). Gondolu badatel pořizuje z prostředků bruselské polytechniky, kde učí, vlastní balon mu uhradí belgický Národní fond pro vědecký výzkum (proto se jmenuje francouzskou zkratkou této instituce FNRS 1).

       První pokus o výstup koncem září 1930 v bavorském Augsburgu zhatí bouře. Druhý – ten náš – pokus se koná tamtéž v květnu 1931.

       Brzy se ukáže, že kolem detektoru kosmického záření uniká vzduch. Piccard ho utěsňuje vlastní koudelí a vazelínou. Orientační vrtulky nefungují, balon zůstává černou stranou ke slunci, v gondole je vedro 40 stupňů (venku mráz 52). Nakonec všechno dobře dopadne – zapečetěný barometr ukáže výšku 15 781 m (údaje se poněkud různí). Člověk poprvé vstoupil do stratosféry.