Interkom: Obhajoba moderní podoby SF žánru

Gardner Dozois je u nás znám jako autor stylisticky vybroušené povídkové sbírky Tanec s Ježíšem a trojicí absolutně nepřekonatelných ročenek, což už je samo o sobě dobrým důvodem k zakoupení antologie Nové dobré kusy. V předmluvě slibuje prokázat na následujících stránkách stále nepolevující schopnost SF pobavit gejzírem napětí a akce. Jaká je tedy odpověď na otázku: „Opravdu dnešní SF neztratila kouzlo dobrodružné tvorby Zlatého věku?“

Soubor otevírá povídka Sbohem, Robinsone Crusoe od nepříliš plodného, ale o to více ceněného Johna Varleyho. Podle vnitřní chronologie zapadá někam do poloviny volného cyklu ze světa Osmi planet lidmi obydlené Sluneční soustavy (u nás sérii známe také díky románu Horká linka z Hadonoše). Jde o podmanivý příběh chlapce, který ve skutečnosti prožívá již druhé dětství zbaven starostí svého předchozího života. Celému cyklu dnes asi 17 kratších prací by rozhodně slušelo souhrnné vydání, český čtenář by tak navíc získal přístup ke všem důležitým povídkám jednoho z nejúspěšnějších SF autorů 70. let. Cenami Hugo a Locus odměněná povídka Cesta kříže a draka (poprvé v antologii Nejmenší vesmír) od G. R. R. Martina se zabývá jedním z nejpalčivějších problémů lidské historie, otázkou samotné víry a jejího věčného střetu s pravdou. Martin zde není tak strhujícím autorem, jak ho známe z fantasy ságy Píseň ledu a ohně, avšak i bez podpory akčních scén jde o zdařilé dílo nesoucí se v čistě hloubavém duchu. Novela Roj od Bruce Sterlinga je jedním z vrcholů souboru a plně vystihuje editorův výše zmíněný záměr. Právem se v autorově tvorbě stala průlomovou prací, kterou se „zakousnul do živý fáze“. Osobně jsem se díky ní poprvé seznámil s pozoruhodnou tvorbou Bruce Sterlinga a je až neuvěřitelné, že od doby prvního vydání v červnové Ikarii roku 1992 se v českém překladu dosud neobjevil legendární Schismatrix. Pokud tato úvodní práce ze světa Mechanistů a Tvárných (český překlad se bohužel v označení těchto frakcí liší) dosud unikala Vaší pozornosti, pak rozhodně neváhejte, příběh lidského průzkumníka fascinujícího světa mimozemského úlu stojí rozhodně za přečtení a lze ho v Ikarii a Živlu doplnit dalšími čtyřmi pracemi.

Slepý Mínótaurus od Michaela Swanwicka je naopak přes nesporný talent autora spíše zklamáním. Povídka je založena na nevšednosti ústřední postavy, děj sám se odehrává jaksi v pozadí a postrádá jakýkoli spád, jak je viditelné zvláště v porovnání s předchozí prací, která nevšednost prostředí i hlavního hrdiny kombinuje s akčním dějem. Osobně nejsem proti podobnému pojetí stavby příběhu, zde však autor nedokázal upoutat mou pozornost natolik, abych nepřítomnost gradace či pointy zcela opomenul. Novela Brepta od Vernora Vingeho je půvabnou variací na Hvězdného Lummoxe Roberta A. Heinleina a i přes svou ryze zábavnou povahu nepostrádá pro hard-SF autora podobného kalibru obvyklou propracovanost zápletky a prostředí. Přesto jde o „pouhou“ oddychovou četbu, stejně jako je tomu i u následující povídky Klokanosaurus Rex z populární šestidílné série Mama Jason, která autorce Janet Kagan svého času dvakrát vynesla čtenářskou cenu magazínu Asimov's SF pro nejlepší povídku ročníku. Příběh svérázné bioložky a její snahy zachránit patrně zcela nový druh zvířete nepostrádá s přehlédnutím několika technických nesrovnalostí půvab a je vítaným odlehčením před následující novelou Modlitby ve větru od Waltera J. Williamse (u nás poprvé v antologii To nejlepší ze SF: Druhá reprezentativní ročenka). Ta tvoří alespoň dle mého názoru druhý vrchol celého výběru, buddhisticky založenou společnost lidmi kolonizovaného vesmíru autor popisuje s chutí a mimořádnou precizností, ačkoli podobný vývoj lidstva není zřejmě příliš pravděpodobný. Williams je spisovatelem s překvapivě širokým tématickým a stylovým záběrem, škoda, že se u nás jeho dílo i přes úspěch Hardwaru zatím neobjevuje častěji. Povídka Dítě misionářů z pera nadějné autorky Maureen F. McHugh svým stylem silně připomíná „ekumenské“ práce Ursuly K. Le Guin, nicméně nájemný bojovník z hroutící se tradiční kultury cizí planety mě nezaujal tak jako průzkumníci exotických kultur Hainského vesmíru, chybí zde potřebný nadhled, důraz na ústřední myšlenku a hlavně větší míra originality.

Gerald David Nordley, autor novely Opačné póly, patří mezi kmenové autory magazínu Analog a jako takový je znám především technickou hard SF, což mu však nebrání využívat ve svém díle exotického prostředí. Třídílný cyklus z planety Trimus, v minulosti osídlené vedle lidstva také dvěma zcela odlišnými rasami, připomíná motivem spolupráce člověka a zástupce oceánské civilizace Do'utianů u nás dodnes ostudně nedokončenou trilogii Hvězdný příliv od Davida Brina. Čestný host od Roberta Reeda je zajímavým popisem dekadentní lidské společnosti vzdálené budoucnosti, která se při své nesmrtelnosti snaží získat stále nové zážitky i za cenu nepříliš morálního chování, příběh sám se však rychle vytrácí z paměti snad pro určitou jednotvárnost prostředí. Střední generaci zařazených autorů poněkud narušuje nestor australské SF George Turner, kterému se v povídce Květ mandragory podařilo zaskočit lidstvem kolonizovanou Sluneční soustavu příletem velmi neobvyklého mimozemšťana rostlinného původu, díky němuž je obvyklé téma prvního kontaktu lidstva s cizí rasou opět zvláštní a neotřelé svým pohledem na možnosti skrývající se ve vzdáleném vesmíru. Stephen Baxter mě v poslední době několikrát zklamal, bohužel Zlatořaska také nepatří k jeho nejlepším pracím. Ve skutečnosti není vůbec špatná, objev života v nehostinných podmínkách Merkuru je podán přesvědčivě, bohužel vítězí pocit, že práce podobných kvalit dokáže Baxter doslova sypat z rukávu a v poslední době to zvýšeným počtem vydaných románů i povídek potvrzuje.

R. Garcia y Robertson upoutá v povídce Odejít na věčnost (u nás poprvé v F&SF 1/98) především příznivce akční oddechové fantastiky, mě však příběh z lidmi terraformované planety plné nebezpečných neandrtálců bohužel napodruhé opět příliš nenadchl. Oproti tomu Tony Daniel v povídce Nekrvavá tichá válka dokázal umně namíchat simakovsky působící vesnickou společnost s postavou téměř všemocného bojovníka z kruté války kdesi na konci vesmíru. Nezbývá než souhlasit s Dozoisem v názoru, že Daniel má schopnosti stát se v dalších letech důležitým autorem. U nás dnes tak populární P. J. McAuley vytvořil v povídce Veškeré zítřejší slavnosti zajímavou postavu znuděné vesmírné turistky, která na Zemi pořádá slavnostní shromáždění svých klonů a vůbec uměle vytvořených kopií jedinečného originálu. Stejně jako v románové sáze o Konfluenci zde použil možná až příliš ohromující množství nových nápadů a dosud nevídaných detailů. Noveleta Úniková rychlost (poprvé v antologii Suchá, chladná kolébka) od P. F. Hamiltona nabízí čistokrevné dobrodružství posádky obchodní vesmírné lodi a opět prokazuje životnost oblíbeného motivu průzkumu mimozemského artefaktu. Na závěr se Mary Rosenblum v povídce Boží oko věnuje příběhu lidské empatky, která se po letech nečinnosti váhavě vrací ke spolupráci s tajnůstkářskou mimozemskou rasou, která má s lidstvem víc společného než se zprvu zdá.

Sedmnáct příběhů je dostatečně prokazatelným důkazem stále přetrvávajícího kouzla žánru, tak jak si to autor ve své předmluvě předsevzal. Dozois opět prokázal bezkonkurenční přehled na poli moderní SF povídky, vybrané tituly neklesají svou kvalitou pod hranici lepšího průměru a čtenářům zaručují hodiny skvělé zábavy. To vše je umocněno zdařilou grafickou úpravou, která zachraňuje dokonce i odbytou malbu na obálce. Vysoký standard si udržel také překlad a redakční práce. Dokonalý dojem tak kazí pouze neodbornost překladu autorských profilů, ve kterých se bohužel objevilo až příliš mnoho nedostatků. Řečeno prostě a jasně – Nové dobré kusy nesmí chybět v knihovničce žádnému opravdovému příznivci žánru a už teď se těším na Dobré staré kusy, které Laser plánuje ke konci roku.