Interkom: Tři scifoidy

K těm, co takříkajíc klamou tělem patří „Naklonovaný náhradník“ od Beneše, která přímo v titulu tvrdí, že jde o sci-fi. Tak tou určitě není. Jde o realistický příběh postiženého člověka a do tohoto příběhu je snad pro větší atraktivitu násilně implantován prvek klonování, vytvoření klona- mladšího dvojníka. Tím je realistický příběh nabourán a obdařen různými nepravděpodobnostmi až nesmysly. Přitom o klonování ať už skutečném nebo fiktivním se přitom prakticky nedovíte nic. Takovou knihu nemohu než odsoudit, protože to se nedělá, přestrojovat se za něco jiného, ale musím uznat, že je to dobré realistické vylíčení života člověka žijícího na vozíčku a s ochrnutými všemi čtyřmi končetinami. To ovšem zájemce nenajde, protože kniha je řazena v knihkupectvích a knihovnách pod sci-fi.

Naopak „Quicksilver. Smrtonosná zbraň“ od Judith a Garfielda Reeves-Stevensonových je thriller a ona zbraň má sice dějotvornou funkci, ale hlavním příběhem je útok teroristů přímo na mozek americké ozbrojené moci, na Pentagon. Přitom fantastický nápad je zajímavý- většinou má zbraň zdroj své energie v sobě, Quicksilver jednak není koncipována jako zbraň ničivá, ale informatická, která pouze má vymazat nebo zničit informatická zařízení, jež jsou součástí moderních zbraní a zbraňových systémů a tím je proměnit v bezmocné hromady železa a jednak vlastní zdroj energie nemá. V průběhu pokusu ve skutečné velikosti s poměrně velkou lodí- torpédoborcem se ukáže, že ve skutečnosti se jedná o zbraň ničivou, která loď úplně zlikviduje. Vtip je v tom, že zbraň získává svou energii z okolí, jde o elektrickou energii blesků, nikoli z nějakého vlastního zdroje a to čerpání energie se jaksi vymkne z rukou. Skutečným hrdinou thrilleru je budova- Pentagon a jeho obrana proti teroristům, kterým se dokonce dostane přístupu k nejnovější zbrani- ke Quicksilveru. Osobně mi přišlo líto, že zbraň se tak proměnila, protože informatická zbraň je jednak zajímavější, jednak humánnější. Jako thriller je kniha dobrá, zejména úvodní pasáž pokusu ve skutečné velikosti má velmi dobrou atmosféru.

„Totální kolaps“ od Bena Eltona je bezesporu satira, místy dost krutá satira. Jedním z hybných momentů děje je vynález vodíkového pohonu pro auta, který shledávají zástupci silničářské lobby natolik nebezpečný, že zlikvidují patentovou přihlášku včetně záznamu o přihlášení, zkrátka jakoby vynález vůbec neexistoval a pak se pokusí zlikvidovat i autora a všechny písemnosti, které o vynálezu vlastní. Vynálezce, handicapovaný vozíčkář- spastik, je zabit, nicméně jeho přítelkyně ( také vozíčkářka-paraplegička v důsledku dopravní nehody ) se rozhodne patentové dokumenty získat a publikovat a tím ho pomstít. Celou dobu, co jsem knihu četl, jsem trnul, že bude naznačen nebo vysvětlen onen vynález. K tomu naštěstí nedošlo. Vodíková auta existují, netřeba je vynalézat, problém automobilizmu není v palivu, ale v tom, že auta jsou velká, spotřebovávající příliš mnoho surovin a samotný princip individuální dopravy je málo výkonný a zabírá příliš mnoho místa a mnoha způsoby škodí. Existují o tom celé knížky, ale samotný vodík nám opravdu nepomůže, řešení musí být systémové, zasahující pěkně hluboko do ekonomických a politických základů společnosti.

Kromě těchto evidentních scifoidů, které netřeba odmítat, ale vymezit jejich místo v literatuře a ve scifistických časopisech jim vyhradit vlastní místo, protože scifoidů není málo a některé je škoda nečíst, jsem se setkal se zvláštní skupinou, se kterou si tak trochu nevím rady. Reprezentanty takových literárních děl jsou práce pana Clancyho. Jde o zcela reálný svět, samozřejmě v rámci autorské licence, čili např. americký prezident se jinak jmenuje a je z jiné strany. To, co je fiktivní, jsou nějaké konflikty, které se v knize nějak vyvíjejí. Nejdřív jsem si myslel, že o sci-fi vůbec nejde, že jde prostě o zvláštní druh realistické literatury. Často je patrný propagandistický nádech. Například takovýhle příběh- Číňani se z neznámého důvodu rozhodnou válčit omezeným způsobem- na moři s Američany. Američani pošlou jednu jedinou útočnou ponorku třídy Los Angeles, která na jednotlivých misích postupně zničí všechny čínské atomové ponorky, včetně těch, co jim prodají Rusové. Celkem to působí až jako autoparodie, neprůstřelní Američané zničí, co najdou. Jsou omezováni jen množstvím munice, takže se pravidelně vracejí ke své zásobovací lodi. Asi nejpovedenější je Clancyho: „Hon na ponorku“, podle něhož byl natočen úspěšný a dobrý stejnojmenný film, a v němž hraje hlavní postavu Sean Connery. Jde o složitou intriku, jejíž podstatou je ukrást sovětům nejnovější atomovou ponorku s novým tichým systémem pohonu. Ponorku ozn. kódem Typhoon se rozhodne ukrást a odplout s ní do Ameriky její důstojnický sbor. Až na onen tichý „housenkový pohon“ je všechno co nejvíc realistické. Snad by se takový druh literatury dal označit za politickou science- fiction, polit-fiction, kdy na jednu stranu se usiluje o co největší realizmus a na druhou stranu se učiní nějaký fantastický politický předpoklad, například, že teroristé přepadnou samotný Pentagon, jiní teroristé v jiné knize ukradnou ruskou konvenční ponorku vyzbrojenou atomovými torpédy a potopí s ní nejnovější americkou letadlovou loď (to je, domnívám se, se značným štěstím opravdu možné). Uvítal bych názor čtenářů ev. i teoretiků sci-fi ( Novotný?, Neff?) na tento problém, protože nějaký fiktivní politický či vojenský problém je často hnacím prvkem knih zvaných konvenčně thrilllery, přičemž mají k SF literatuře blízko.