Logo rubriky
6/2001
  Úvahy, eseje (další) (184)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Konrad T. Lewandowski

Jedním z nejzajímavějších současných polských autorů science fiction je Konrad T. Lewandowski. Narodil se v roce 1966, vystudoval chemii na varšavské technice. Spolupracovník řady časopisů, recenzent, kritik, autor několika SF knih. První byl fantasy román Ksin (1991), za povídku Noteka 2015 získal cenu Janusze Zajdla (1995). Několik jeho povídek publikoval časopis Ikarie (Mazal, Noteka 2015, Tácek, Oheň). Lewandowski je ovšem i nositelem anticeny polského fandomu Zlatý Meteor „za nepříznivý popis conu v časopise Skandály“ (1992). Používá přezdívku-pseudonym Przewodas (przewodnik znamená vůdce, průvodce). Posledními jeho díly jsou román Královna Jana z Arku, transformovaná do polských středověkých reálií, a doplněná sbírka povídek Noteka 2015, z níž je i následující ukázka, napsaná koncem roku 1999. Do nového století vstoupil doktorantským studiem metafyziky, kterou ostatně občas ve svém díle aplikuje.
       Konrad T. Lewandowski: El Nino
       (úryvek z povídky)
       ...
       Nevím, proč právě tato věta upoutala mou pozornost. Jako by mi ji ukázal Duch svatý. Vědomím nezachytitelný mikroskopický pohyb očních bulev zřejmě zaznamenalo podvědomí a bludným nervem vyslalo impuls blokující příliv dat.
       Chvíli jsem netušil, nač hledím. Na některého z hlasatelů znehybněných s otevřenými ústy nebo na některou ze stovek textových stránek? Podvědomí upřesnilo.
       „...počítače mají depresi...“. Přikázal jsem doplnit začátek a konec informace. Virtuální přilba beze slova poslechla. Na okraj uvedu, že měla vypnutý syntetizátor řeči. Nemám rád povídavé stroje, zejména pokud kecají nesmysly.
       Zpráva pocházela z tabloidního servisu pro znuděné kuchařky, zajímající se poznáváním hlubin své duše. Šlo o to, že počítače Evropské unie, pracující pro komisi zabývající se financováním výzkumně-výukových projektů, dostaly depresi ztěžující jim výkon běžných funkcí. A samozřejmě je tu vynikající odbornice na psychologii strojů – následoval snímek usměvavé nahaté slečny, nedbale si zakrývající ňadra virtuální přilbou (koukejte, jak jsem sexy, profesionální a mediální!). Tato velká přítelkyně umělých inteligencí, pociťující s nimi kosmicko-duševní spřízněnost, přišla zkormouceným počítačům na pomoc. Stroje se už cítily líp.
       Nenapsali, že se vzpamatovaly docela! uvědomil jsem si.
       To znamenalo, že ta křehotinka není tak chytrá, jak ji představují. Takže Brusel má problém... Nyní je třeba zjistit, jak velký...
       Začal jsem záležitost zkoumat. Za čtvrt hodiny jsem už věděl, že jde o umělé inteligence zabývající se vyplňováním euroformulářů pro návrhy udělování dotací na realizaci projektů. Jedná se o počítače vyššího řádu čili inteligentnější než jsou stroje vytvářející běžné dotazníky. Pracují nepřetržitě. Havárie tedy znamená, že v Komisi projektů narůstají hromady dokumentů, které nemá kdo vyplnit. Tento úkol už před léty přesáhl lidské možnosti. Uvedenou práci dělají výlučně stroje, přičemž k vytvoření dotazníku stačí menší inteligence než k jeho vyplnění. Krátce řečeno: Brusel má velký problém! Ve virtuálních dokumentech se zatím topí jen jedna komise, ale nic nebrání tomu, aby další počítače nezpochybnily smysl své existence. Upřímně řečeno, kdyby byly opravdu inteligentní, udělaly by to už dávno.
       Terapie spočívá v tom, že se jim zadá nějaký komplikovaný problém, který by je inspiroval. Zřejmě však všechny dosavadní metody selhaly. Že by počítače opravdu zmoudřely?
       Rozhodl jsem se, že se tím budu zabývat. Vlastně jsem se tím musel zabývat, protože jsem cítil, že jinak skončím stejně jako umělé inteligence.
       E-mailem jsem vyvolal Komisi projektů a vstoupil do její poštovní schránky. Samozřejmě to bylo nadraka, protože se zabývá přímými kontakty s občany Unie, což znamená, že každý může poslat mail a každý mail bude samozřejmě pečlivě přečten. Mailů bylo v pořadí asi tři miliony a každou sekundu jich přibývalo několik desítek. Mohl jsem poslat svůj a jít se oběsit. Odpověď dostanu na svatého Dyndy. Lepší způsob likvidace obtěžovatelů se vymyslet nedal. Přebytek informace znamená nedostatek informace, úplná otevřenost znamená úplnou uzavřenost – všechno utone v potopě, šumu a davu.
       Je na to třeba jít jinak... Ale jak? Nejsem hacker. Vždycky jsem si myslel, že nejlepším lékem na internet je přímé připojení k elektrické síti, která má nejmíň 400 tisíc voltů. To by se servery podivily!
       Když už je řeč o napájení... Hackeři nepochybně číhají, aby se spikli s počítači. Občas se jim dokonce podaří zlbnout tu či onu umělou inteligenci, což je ostatně vedlejší. Počítače, jejich napájecí systémy, přísun dat a vnější terminály jsou zabezpečené. Ale kdo hlídá obyčejné osvětlení? Automatický systém havarijního osvětlení. Hotovo. Co víc? Co je hackerovi do vypnutí stolní lampy nebo osvětlení místnosti, když se to netýká počítačů s vlastním napájením? Ostatně světlo se hned rozsvítí, protože zasáhne havarijní systém. Stačí jen zamrkat lampami...
       Hackera to nezajímá, ale pro mě to znamená východisko! Spojil jsem se se známým známého, o kterém šla řeč, že pronikl do vládní sítě a poslal jobovky samotnému premiérovi.
       Když jsem mu řekl, že chci proniknout k počítači kontrolujícímu osvětlení v budově Komise projektů v Bruselu, hoch se málem urazil. Musel jsem mu slíbit, že nikomu ani za nic neprozradím, že se pustil do takové prkotiny. Dotyčný počítač bylo obyčejné písíčko, žádná umělá inteligence. Za čtvrt hodiny bylo hotov. Stálo mě to tři piva a dodatečné ujištění, že mě nikdo nenavedl.
       Použil jsem získaný kód a napojil se na jejich síť. Sestavil jsem zprávu: „Jmenuji se Radoslav Tomaszewski, konzultant polské armády v roce 2015. Chci pomoci vašim počítačům.“ Jen toto. Potom jsem přetransformoval písmena do morseovky a přikázal předat zprávu mrkáním světel celé budovy. Stopatrový věžák v centru Bruselu zamrkal jako vánoční stromeček. Třikrát, aby to žabojedi nepřehlédli.
       Potom jsem vypnul a sundal přilbu. Pro jistotu jsem vytáhl přípojku. Udělal jsem si čaj, vypil ho a šel spát.
       ...
       Opět jsem se rozhodl hledat inspiraci v síti.
       Pitomý nápad. Jakmile jsem zapnul přilbu, vhrklo mi do mozku několik set hackerských mailů. Od normálních se lišily tím, že že se nedaly přehlédnout nebo bagatelizovat, protože kromě hlavní informace obsahovaly nelegální pakety impulzů dráždících mozková centra strachu, sexuálního vzrušení, sluchových iluzí, vylučování adrenalinu a peristaltiky střev. Koupil jsem všechno naráz. O deset sekund později v koupelně při vyprazdňování zažívacího ústrojí z obou konců současně jsem bojoval s myšlenkami na sebevraždu.
       Vzpamatoval jsem se za hodinu. Neodvážil jsem se nasadit si přilbu znovu, přehodil jsem přípojku sítě na monitor a vložil na obrazovku filtr.
       Hackeři proti mě nic neměli. Jen mi blahopřáli k nápadu a nechtěli, aby jejich blahopřání utonula v záplavě jiných mailů. Vymysleli tedy malý vtípek... Prostě mi příliš mnoho lidí přálo příliš dobrého. Nu což, nejsem první, komu popularita uškodila. Kromě hackerských mailů tu bylo dalších asi deset tisíc obyčejných, z celého světa.
       Skoro všem se zalíbil především nápad mrkat celým domem. Nyní, po deseti hodinách, mí následovníci už mrkali celými městy. Nějaký kretén v Oklahomě mrkal atomovou elektrárnou. Všichni vysílali morseovkou v národních jazycích a v esperantu. Když jsem ty informace procházel, začal mrkat náš dům i celá Varšava: „Jani, miluji tě. Zdeněk.“ Bezpochyby jsem se stal guru.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK