Interkom: Bajka o dvou bufetech

Dovolím si se ctěným předřečníkem a šéfredaktorem (článek navazuje na Úvahu gastronomickou z IK 6/2001) nesouhlasit: pokud přirovnáme knihy nebo obecně science fiction k jídlu, pak nejvhodnější podobenství pro časopis (ani specializovaný na recenze) není jídelní lístek. Třebaže se liší formou i obsahem, rozdíl je stále jen vnějškový, ne však principiální: obojí je určeno k četbě fanoušků a doplňuje se, tak jako vyvážená strava slučuje maso, zeleninu a občas i nějaký moučník.

Podle mého názoru mnohem lepší analogie zní: je-li kniha hlavní jídlo, pak časopis je rychlé občerstvení. Paralely se najdou na mnoha úrovních: Je lacinější, neboť se také kupuje více a častěji; neklade na konzumenta takové nároky, dá se zhltnout po cestě, ze své podstaty je mnohem dobovější, slouží k uspokojení okamžité potřeby a vbrzku se naň zapomene. Cenou za to samozřejmě je omezení výběru a zjednodušení receptury pro masovou výrobu: gurmáni, toužící po nějaké konkrétní lahůdce, za ní musejí jít do specializované restaurace a příslušně zaplatit.

Totalitní éra nepřála gurmánství: lidé byli odkázáni na bistra a automaty, v jejichž prázdných regálech osychalo pár smaženek a když se občas nakrátko objevily telecí párky, byl to svátek. A tak založení prvního soukromého podniku rychlého občerstvení v širokém okolí (jelikož dovážel ingredience z Anglie, dostal jméno I kari jez!) brzo po revoluci mělo velký ohlas a davy vyhladovělých se jen hrnuly. Postupně však prodejna začala upadat, měnili se vedoucí, které zákazníci původně znali z poloilegálního vyměňování zahraničních receptů, za pulty – hlavně za tím s nápisem „Tento měsíc doporučujeme“ – se objevili neupravení prodavači nevypadající zrovna způsobile pracovat v potravinářství (jeden, přezdívaný Výsek-Šmelc, zvlášť proslul tím, že trávil neuvěřitelné množství času na záchodě a když z něj vyšel obsluhovat, nikdy si neumyl ruce), a protože navíc sortiment značně zaostával za nabídkou surovin (v chladicím boxu se dala najít každá myslitelná variace na majonézový salát s vejci natvrdo a měkkým salámem, ačkoli leckteré byly žluklé už od pohledu, ale když se na trhu objevila čerstvá zelenina, tady jako by o tom nevěděli), nebylo divu, že to hezkých pár hostů odneslo pokaženým zažíváním. Zápisy do knihy přání a stížností zůstávaly nezodpovězeny, ale je třeba uznat, že manažeři na každém gastronomickém veletrhu zdvořile vyslechli protesty publika, načež je odmítli s poukazem na desetitisíce spokojených zákazníků, kterým je úplně jedno, jestli kuchaři – ostatně vždy jen nedopatřením – porušili státní normu na přípravu jídla.

Této neuspokojivé situace se rozhodla využít firma Čínská restaurace Li Ma & Ji Po, slibující to, čím jsou podobné podniky ve světě proslulé: široký výběr, rychlou obsluhu, úctu k zákazníkovi, láci a coby vlastní obohacení jídelníčku navíc pokrmy tak ostré, že vás nenechají klidně spát. Labužníci těšící se na vaječné závitky, jarní polévku a další speciality však brzo seznali, že víc než zahraniční předobraz zde hraje roli realizace v českém prostředí, proslulém tím, že dokázalo zdomestikovat orientální recepty do podoby kung-paa a švejžužu, uznávaných každým Číňanem za typicky středoevropské jídlo. Většinu nabídky tvořily navzdory různým názvům nerozlišitelné pokrmy ze všelijak pokrájených a zamíchaných, ale ne moc důkladně zpracovaných surovin s poněkud lepivou rýží a buráky. Navíc dezinsekce v kuchyni byla provedena až po slavnostním zahájení provozu a někteří hosté se nedokázali přenést přes to, co při prvních návštěvách našli v jídle, i když šéfkuchař byl vždy každému ochoten důkladně vysvětlit, že občasná krovka nebo tykadlo nemůže zásadně změnit chuť a jeho podnik tu ostatně je proto, aby uspokojil každého podle jeho gusta, což se mu také daří, a ne kvůli chronicky nespokojeným restauračním kritikům, kteří jsou předpojatí vůči všemu, co pochází z východu.