Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Na Parcon jsem vyrazil ve čtvrtek v poledne, byl to věru zvláštní zážitek, mít ho deset minut autobusem místo v Šumperku či Chotěboři. Con se nakonec konal v prostorách ZŠ v Bílé ulici, kterou jsem si z prvního Pragoconu pamatoval jako studenou betonovou ratejnu. Protože na parconský prodloužený víkend připadlo letos v Praze zrovna léto, bylo naopak ve všech prostorách budovy dost horko, z té školy musí vycházet značně zocelené děti. První, koho jsem před školou uviděl, byl Dáreček a Čermákovi, kteří se přišli podívat na Jolaninu generálku.

       Jel jsem nalehko, v tašce jen zbytečného Mloka za zásluhy. Chtěl jsem stihnout pásmo Ondreje Herce a Filipa Štěpánka o kyberpunku, ale než jsem se zaregistroval (to trvalo jen chvilku, služba vedená Mílou Lincem fungovala znamenitě), předal pořadatelům Mloka, přivítal se s již velkou spoustou dinosaurů v občerstvovně, bylo půl druhé a Ondreje právě střídal Filip se svou trochou o spojitosti kyberpunku, drog a morfogenetického pole. Když to brutálně zvulgarizuji, mám dojem, že tvrdil, že na rozdíl od hipíků šedesátých let si v touze po vzájemnosti a porozumění nemusíme zničit zdraví tvrdými drogami, protože máme chytré drogy a internet a čeká nás kyberprostor. Odpotácel jsem se, když se diskuse zvrhla na probírání účinku piracetamu na intelekt, a vydal se hledat Kočovné divadlo Richarda Klíčníka, bych zjistil, kdy mám vykřiknout svou památnou repliku.

       Našel jsem hlavní sál někdy nazývaný aulou, jindy tělocvičnou, kde se právě dokončovaly kulisy a stříhala opona. Generálka byla úžasný zážitek, z větší části však nesdělitelný. Prozradím vám jen to, že masky, kápě a prachmizerná akustika sálu vám během představení skryly mnoho excelentního herectví, které předváděla sestra Žumpa a ostatní. Při inventarizaci rekvizit se zjistilo, že Smrť nemá kosu. Vzpomněl jsem si, že v garáži vídám něco tomuto nástroji velmi podobného a slíbil ji donést.

       Pak jsem zašel na (ne)slavnostní, mimořádně nenápadité zahájení a zbytek večera mi už nějak splývá (president zkrátka pracuje, i když to vypadá, že si jen povídá asi s šedesáti fany a fanynkami), domů jsem se vrátil s myšlenkou „nezapomenout na kosu“. Vytáhl jsem dotyčné monstrum z garáže a zjistil, že ostří je k ratišti připevněno třemi imbusšrouby. Protože jsem si do autobusu netroufal s nedeaktivovanou kosou, strávil jsem další půlhodinu její rozborkou s tím, že bude celá sobota na opětovnou sborku.

       V pátek jsem vyrazil i s rodinou žádostivou přednášek Františky Vrbenské, Ondřeje Neffa, Honzy Kantůrka a Franty Novotného. Ondřejova přednáška ale byla přesunuta tuším až na odpoledne a tak jsem se věnoval konzumaci a komunikaci. Ujal jsem se přitom fotografky, tuším, že ze Zemských novin, na kterou neměl náš tiskový mluvka čas. Ptala se, zda je tu něco k fotografování. Tušil jsem, že v průběhu dne do sebe budou sportovně zdatnější fanové někde v okolí mlátit dřevěnými meči, ale zjišťovat kdy a kde bylo nad moje síly, tak mě napadlo, že chystaná dražba knih by mohla být docela fotogenická. Chvíli před dražbou jsem potkal autentického dinosaura Miloše „Alberta“ Podpěru (Radka Podpěrová redigovala posledního Feintucha) a tak jsme se tam vydali. Houžvička si nepřipravil drobné a tak dražba probíhala bez okamžitých plateb. Naštěstí zde byl vždy pomoci ochotný Dáreček, který se ujal administrativy.

       Čtyřdenní con je dost dlouhý, aby se dali stihnout všichni známí a ještě nějaké přednášky a tak jsem se po dlouhém čase dostal na pár souvislých pořadů. Pásmo o Zeměploše s četbou Honzy Kantůrka bylo na tradičně vysoké úrovni. Takové, že se pak bojím číst Prattcheta, neb tuším, že už to nikdy nemůže být ono. Během přednášky jsem postřehl, jak se Richard Klíčník pokouší Honzu omezovat v množství zkonzumovaného rumu, takto jeho pohonného materiálu (zodpovědný režisér myslel na večerní představení ve vedru našlapané auly). Po obědě se jeho nejhorší obavy naplnily. Skupina obětavých fanoušků s Jardou Olšou v čela dílem podpírala, dílem přenášela olbřímí postavu Knihovníka. Chtěl jsem mírně šíleného Richarda upozornit, že Honza vždycky pookřeje, když se režisér nedívá, ale nebyl už schopen mluvit ani se mnou a tak jsem ho nechal jeho osudu (a disciplinárnímu trestu přísné Zeměplošské hierarchie, kde stejně jako jinde, nejen ve fandomu, platí: „Quode licet Iovi, non licet bovi“).

       Chtěl jsem navštívit i programový blok o DrD, konkrétně nějakou přednášku Martina Klímy, ale ani letos mi to nevyšlo. Místo toho jsem poslouchal Ondřejovo vzpomínání na Zlaté časy černého trhu (s amatérsky dabovanými videokazetami). Rovněž jsem si vzpomněl na jednu v přednášce nezmíněnou epizodu. Když už měl ON slušnou zásobu česky namluvených SF kazet, uspořádal pro známé několikadenní videomaraton. Já s Michaelou dorazil až v sobotu dopoledne, nějak jsme překonali zvěčnělého „neviditelného psa“ vlčáka Gordona a došli ke vchodu, u kterého stál velký hrnec sádla a tác s několika bochníky pro hladové diváky, ti už polehávali po celém přízemí a na mnohých bylo znát nejméně dvanáctihodinové sledování nepříliš kvalitních kopií. Po nás ještě dorazili Zdeněk a Zdeňka Volných a začalo promítání Pána šelem (Beast Master). Když jsme dokoukali na ten bolševikem nám odpíraný klenot, manželé Volných se zdvořile rozloučili a odešli, nejspíše s pevným názorem na celou videokulturu a fantasyfilmy zvlášť.

       Pak jsem zjistil, že mám přednášku zase já, a odkvačil jsem objasňovat základy evoluční psychologie s pokusem naznačit, jak by se její ideje daly využít v SF. Přednáška to byla velmi mizerně připravená, ale přesto jsme kupodivu přetáhli až do pořadu 1968 – rok invaze v ruské SF. Posluchačům i V. Ríšovi se tímto omlouvám.

       Mám dojem, že pak jsem s Pavlem Weiglem jako tlumočníkem a moderátorem hovořil o stavu české SF s polským kritikem a spisovatelem Jackem Inglotem. Naříkal jsem na stav naší ubohé SF kritiky a teorie, které se dnes věnuje vlastně jen Ondrej Herec, a když šel okolo J. Olša, pravil jsem, že jeho bibliografie jsou takřka tím nejlepším, co dnes vzniká, zda nejsme (přes jejich kvalitu) hodni politování. Na dotaz po příčině jsem odpověděl několik let starou myšlenkou Martina Klímy, že u nás není dost čtenářů, pro které by těm několika lidem schopným vyslovit chytré a objevné věci stálo za to psát.

       A pak už nastalo ono velkolepé představení. Obětavý Dáreček se ujal funkce oponáře a děvečky pro všechno, (to jsem zvědav, kdo nám zajistí fotodokumentaci?). Představení kralovali Jolana jako lady Berankinová a Vlasta Talaš jako kpt. Elánius. Ovšem i zbytek noční hlídky: Karotka, desátník Nóblhóch (Keplík) a Tráčník a samozřejmě spiklenecké sesterstvo, Raven jako sestra Žumpa, Martička, dcera Heleny Šebestové, Ivana Kuglerová, Veronika Kvapilová, Gudrun a Jana Šturmová podaly úžasný výkon. Famózní byl i Netopejrův výkon v trojroli Smrtě, remcavého staříka a šéfa cechu vrahů. Skvěle sebe sama zahrál Patricij a nesmíme zapomenout ani na půvabnou vypravěčku Katrin (dceru Jenny Nowak). Úžasný byl i letecký souboj Dobromila Bágla Žu(ž)lobrka z Quirmu s drakem. Nebudu se pokoušet vyprávět nesdělitelné a jen se spolu s vámi budu těšit na videonahrávku představení.

       Když jsem po půlnoci čekal na poslední autobus do Ruzyně, zahlédl jsem povědomou postavu na nejistých nohou. A on se to veliký Sapek pokouší domluvit s domorodci, že šuká marketu. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že nejbližší obchod s nočním prodejem alkoholu je ve Svatovítské, ale nevím zda to pochopil, byl už v takovém stavu, že mě nepoznal.

       Dopoledne jsem zřejmě proklábosil pod stany osvěžovny, jak jsem vypozoroval, jedna až dvě návštěvy stály jako roční předplatné Interkomu, ale fanoušky, ze kterých jej tak těžce doluji, zjevně žádná spojitost nenapadla.

       Přednáška Franty Novotného Sága Valhaly pokračuje mi připomněla počátek devadesátých let, kdy Franta ještě bydlel v Brně a na Draconech jsme spolu s Klímovými (tehdy z Prahy) řešili diagramy jeho komplikovaných světů a paralelních historií.

       Pak jsem navštívil panel Quo vadis, český SF časopise vedený Honzou Vaňkem jr. a Přemkem Houžvičkou. Hovořilo se hlavně o úrovni recenzí v Ikarii a Ramaxu. Možná se ode mne očekávala aktivnější účast, ale vzhledem ke kontextu jsem se příliš nezapojil, Interkom nechce recenzovat veškerou produkci, všímá si jen toho nejlepšího (a nekvality a průměru jen tehdy, jsou-li arogantní či neví, kde je jejich místo).

       Během diskuse jsem se pokoušel usměrnit Honzu Macháčka, který plýtval svým vtipem na nepravých místech. Když pak byl při předávání CKČ vyzván k proslovu, použil to jako výmluvu, aby nemusel nic říci. Ještě že svou neschopnost poznat kdy mluvit a kdy raději mlčet, kompenzuje tím co napíše.

       Následovala ukázka z jakéhosi jihoamerického mesiášského blábolu, zajímavého krom své neskutečné blbosti jen tím, že někomu stál za překlad do češtiny. Honza Vaněk jr. jej uvedl takhle: Po Malé rudé knížce předsedy Maa, střední Zelené knize předsedy Kaddáfího a velké šedivé knize předsedy Klause se Herkólubus (či jak se to jmenovalo) jistě stane určujícím textem epochy…

       Do vyhlášení CKČ a cen fandomu jsem ještě zašel na de facto pokračování panelu o časopisech věnované tentokrát jen RAMAXu. Jsem zvědav, zda se jednou stane platformou pro kvalitnější uvažování o SF. Je pravda, že redakce kvalitnější (náročnější) příspěvky neodmítá a podle svých sil se snaží pracovat s dodaným textem, otázkou zůstává, zda to bude stačit.

       Pak jsem se sešel s J. Olšou jr. a Netopejrem, a hovořili jsme o osudu SuperMaxiMloka, který když to dobře dopadne vyjde na Draconu. Jeho excelence mi potom ještě ukázala takřka hotovou bibliografii všech překladů české SF do všech světových jazyků včetně slovenštiny. Dobrá rada pro české autory toužící po světovosti. Nechte si přeložit povídku do slovenštiny a když se neuplatní ve Fantázii, vydejte ji v nějakém slovenském fanzinu. Vaše heslo včetně medailonku se pak objeví v knize, kterou dostanou zahraniční hosté Euroconu (pokud ovšem dáte o svém počinu vědět J. Olšovi nebo Interkomu).

       Někdy v tu dobu na nádvoříčku proběhla ukázka historického šermu a práce oddílu mušketýrů. V tu dobu jsem se také potkal s Mirkem Dvořákem, který přivezl Mloka 2001, jenž se pro větší utajení výsledků prodával až v neděli. Tehdy mi nějak unikla přednáška o Hroším kultu, ale třeba ji má Richard Klíčník i v tištěné podobě.

       A pak nastalo vyhlašování CKČ a ostatních fanouškovských cen. Ujal se toho odstupující administrátor CKČ Michael Bronec s Apokalypsou jako asistentkou. Mně se jeho vystoupení líbilo a drobná extempore s mikrofonem mi přišla docela zábavná. Výsledky CKČ najdete jinde, některým fanům připadlo předávání málo důstojné, jako podolek z kalhot z něho trčela běžná praxe organizátorů velkých conů: nad tím se zamyslíme, až budou zajištěny ty opravdu důležité věci, spaní, jídlo, prostory... Ten blahý čas ovšem nikdy nepřijde, to se dávno ví od SNV po Chotěboř (a teď už i v Praze). Pak se pořadu ujal Martin Koutný a ujal se funkce administrátora a tím i CKČ. Oznámil nechuť MB převzít cenu a dekoroval cenou Ludvík Pagiho za jeho práci se zpravodajským SF serverem Sarden. Když se Pagi dostal k tradičnímu děkování příbuzným, spolupracovníkům a snad i vynálezci Windows, udeřil na Dejvice tajfun Ivana a s třeskem zavřel všechna okna.

       V nastalé průtrži jsem již neměl stání, nějak mě znervózňovala představa návratu domů v bouři s kosou na rameni a tak jsem ze svého programu vypustil cenu Koniáš i Fantasy show a odjel jsem vozem Jirky Doležala balit na nastávající dovolenou.

        

Když jsem se organizátorů ptal na účast, stěžovali si, že místo očekávaného tisíce dorazilo jen 600 fanů, ale ty jsem nikdy ani nezahlédl. Dá se předpokládat, že vedle Parconu proběhly ještě nějaké neviditelné manga-, game-, a ST cony v patrech, kam jsem nezabloudil. O těch vám snad napíše někdo jiný.

       Všechny pražské fanoušky, kteří si na Parcon neudělali čas, skutečně lituji, přes obvyklé a dalo by se říci chronické nedostatky v organizaci si každý mohl odnést spoustu neopakovatelných zážitků a načerpat energii pospolitosti, která nám umožní přežít do dalšího conu, ne-li další rok.