Interkom: Parcon 2001 – deník špióna 006

Fronta Poláků v recepci hostelu Dejvice na Zikově ulici 13 se konečně pohnula. Stál jsem tam půl hodiny za čtyřmi jedinci, kteří vybírali pasy od všech svých rodáků okolo. Dorazil taky Sapkowski s další hromadnou výpravou (nebo to byla jen jeho suita?). Ti už naštěstí nepředbíhali. Volal jsem PeSovi, kde jsem ubytovaný pro případ, že by chtěli další blokovat pokoje, ale většina má soukromé bydlení, pouze Marvin to kvitoval s povděkem. Victor nedorazí, alébrž moje přepuštěné místo bylo pouze imaginární – pátý do vozu byl Tunelář. Přišel Ivan Aľakša; upřímně ho lituju, protože stojí až na konci fronty.

Konečně jsem navštívil hlavní místo letošního Parconu – velký stan ve dvoře ZŠ Benita Juaréze na Bílé 1. Stánek s pípou, velkou lednicí, sporáky a fritovacím košem dává tušit, že o nezdravá jídla a spoustu alkoholu i nealka nebude nouze. Začal jsem sledovat stolky okolo – támhle sedí trekkies s Martinem Koutným a Honzou Pavlíkem, onde zase slovenská výprava: Aľakša, Martina Pilcerová, Heňa Galgóciová, Dáša „Včielka“ Mehešová, doplnění Zdeňkem Rampasem, Richardem Klíčníkem, Dárečkem, Jolanou Čermákovou a dalšími. Přisedl jsem si k Pavlovi Mikuláštíkovi a Ondreji Hercovi, přede mnou zrovna jeden z hlavních pořadatelů Václav Fořtík dojídal bleskovou rychlostí večeři. Později si přisedla Františka Vrbenská a kolem prošla Gudrun s novou zásobou zbytečných řečí. Kousek dál jsem uviděl Vaška Pravdu a vedle něj loňskou vítězku Miss Avalcon – zřejmě jen náhodné setkání, možná pracovní. Přichází Pagi a přisedá si k Heně a Honzovi Kantůrkovi. Edita Dufková má na sobě krátké letní šaty, které vypadají, že na ně padlo asi pět hroznýšů královských.

Stále sedím u piva – mimochodem mají dobrý a levný Samson – a tlachám s Pavlem Mikuláštíkem a Zdeňkem Rampasem o Interkomu a jídelních lístcích, dovolené v Krkonoších a v Karibiku, o dlouhé pauze na scifi serveru a tak podobně. Zkrátka pomlouváme nepřítomné, ale nikoliv zlomyslně. Martin Koutný si právě nechal podepsat Editu Dufkovou do parconského Sborníku scifi a fantasy povídek. Ten je součástí materiálů, stejně jako šesté číslo RAMAXu, program a nějaký reklamní leták. Bohužel avizovaná placka není a to je opravdu škoda. To je totiž jediná věc, co mi po conu vždycky zůstane (s výjimkou placek Avalconů, ty prostě nejsou na koukání).

Zvedáme se od stolu spolu s Františkou Vrbenskou a sledujeme ji někam do patra, kde bude mít přednášku „Prameny Tolkienovy mytologie“. Chvíli po zahájení se z přednášky stává diskuse. Mezi přítomnými byli též Ondrej Herec a Filip D. Štěpánek, kteří spolu měli odpoledne přednášku o cyberpunku a kupodivu se našly styčné body. Hodně se zde probíral pojem morfogenetického pole – pro ty, kdo neví, jedná se moderní parafrázi na starověkou tezi učení jako rozvzpomínání se. Všechny ideje a myšlenky se ukládají do m.pole a tam je kdokoliv může vyzvednout, což vysvětluje stejné nápady ve stejnou dobu na různých místech. Je to hodně stručné, zájemce odkazuji na výše zmíněné pány. Mluvilo se o politice, volbách a agitaci – vše hojně využívá mýty a hlavně se přitom všichni pohádají.

DVD projekce Charlieho andílků v rámci programové linie Seriály – to je velmi příjemný relax po intelektuálním brainstormingu Františky Vrbenské. Krátce jsem potom nahlédl do dvora po stan, kde stále debatovali trekkies, ale taky Tom „Laser“ Jirkovský s Martinou Pilcerovou a Heňa s břeclavským Doktorem a dalším neidentifikovaným VIPákem. Když už mluvím o VIP – tolik důležitých hostů jsem pohromadě už dlouho neviděl (dokonce i Pagíčata měla tyto visačky) a odhaduju, že byli s normálními fany v počtech asi půl na půl. A to ještě zdaleka všichni nepřijeli.

Buším na dveře č.74, protože můj neznámý spolubydlící asi spí a zvenku jsou na všech dveřích koule. Po dvojím kopnutí, které muselo otřást základy, se konečně objevil rozespalý pubertální dlouhán, něco zamumlal a padl zpět na postel. Sprchu mám hned naproti, ale za 260 Kč na osobu a noc bych ji čekal v pokoji i s televizí. No jo Praha, dokonce i blbá snídaně v blízké menze je za 70 Kč. Zlatá SÚZA. Pro zahraniční studenty je to v pohodě, ale našinec skřípe zuby.

Pátek 6.7.2001

Václav Fořtík měl přednášku v rámci programové linie Futurologický kongres o umělé inteligenci. Když jsem dorazil, jeho úvodní slovo právě končilo a začala debata. V publiku seděl Jan Macháček, který se zastával zvířecích práv – nějak jsme od práv umělé inteligence přešli k právům krav a volů. Edita Dufková přišla s informací o současném výzkumu zvláštních robotů, konstruovaných pro sebezdokonalování. Momentálně jsou prý inteligencí na úrovni švábů, ale stále se zdokonalují a vytvořili si vlastní jazyk. S vědci, kteří je vymysleli, už přestali komunikovat a jejich jazyku titíž vědci přestali rozumět. Vybavila se mi Asimovova povídka „.a že jsi naň pamětliv“, kdy Sidney 9 a 10 navrhli roboty-zvířata. Debatovalo se taky o tom, zda expandující umělá inteligence nebude časem soupeřit s lidmi o energetické zdroje. Bylo to velmi zajímavé, ale pak se začali ochránci práv čehokoliv hádat s pragmatiky, naneslo se téma vybíjení stád kvůli BSE a bylo po diskusi. Fořtík měl jednu definici UI: „Umělou inteligenci začnu pokládat za inteligentní, jakmile začne být paranoidní.“

Zeměplocha v Hlavním sále s Janem Kantůrkem, Vlastou Talašem (přijel bez Daisy, což mne opravdu mrzí), Richardem Klíčníkem a Martinem T. Schwarzem. Četli se úryvky z Knihy receptů stařenky Oggové (loňský Avalcon) a úryvky z románu Pravda (letošní Avalcon). Jsem v Hlavním sále poprvé a první dojem z něj je, že je tu hodně prostoru a hodně málo židlí v něm. Na tuhle návštěvnost to zatím stačilo – zaslechl jsem zprávu, že je zde zatím 560 lidí a o moc víc jich už nebude. Na žíněnce se rozvaluje Vlado Ríša, způsobně na židlích pak vidím Z.Rampase, P.Mikuláštíka i s chotí, Honzu Pavlíka, Pagiho vpředu s foťákem a Pravdovu blonďatou přítelkyni (zaboha nemůžu najít zápisky z loňské Miss Avalcon, kde ji mám i se jménem a zálibami)

Pod stanem mne Pavel Mikuláštík seznamuje s Martinem Koutným, chudák neví, že už se tak trochu známe. Mluvili jsme o dalším ročníku CKČ a změnách v přidělování Mloků. Konečně jsem zaregistroval Brňáky – Marvina, PeSa, Pet, Danu a pouze Moraváka Tuneláře. Marvin mi půjčil tužku a zachránil mi tak reputaci. Od vchodu se blíží nějaké slonbidlo s knírem – Jarda Jiran, Ikarie se kompletuje. Procházel jsem hlavním vchodem kolem Houžvičky a Fořtíka, kteří měli pořadatelskou tajnou poradu. No nevím, jestli tajnou, ale jediné slovo, které jsem dokázal rozluštit, bylo „Marchlík“. Přemek Houžvička, asi dva týdny neholený, vypadá značně přepadle – asi jako bezdomovec v absťáku.

Dorazil Marchlík s Jirkou Popiolkem a taky jsem zahlídl Ondřeje Neffa. František Novotný prý shání informace o tom, kdo je špión 004 – tím jsem byl na Miniconu, ale jinak musím některým připomenout, že to trojmístné číslo znamená pořadí conu, o kterém píšu. Když se tak rozhlížím po osazenstvu stolů pod stanem a po vestibulu, mám pocit, že jsou tu opravdu všichni – Pavel Weigel, Slávek Švachouček, Sapkowski, dvě třetiny Ikarie, prezidenti Rampas, Šuster i Vašát, proslulý Randalf i slovutný Pravda, tři Grácie Martina, Včielka a Heňa – prostě každý, kdo si už udělal jméno. Je tu taky hodně bezejmenných fanů, ale stále mám ten pocit, že jsou tu s VIPáky půl na půl.

Jdu po zelené značce s názvem Keltská stezka, ale stejně jdu po paměti. Poetický letní večer ve společnosti B. je mi stokrát milejší než dav fanů ve vydýchaném sále (v lepším případě v průvanu). Ledová voda s citronem naprosto stačí ke štěstí. Je osvěžující si povídat o jiných věcech než o fandomových sympatiích a nenávistích, a když už přijde řeč na scifisty, berete je najednou z takovým nadhledem, jaký nikdy mezi nimi mít nebudete. Pokusil jsem se B. vysvětlit, co to vlastně fandom je a B. mi na oplátku popsala zákulisí českého šoubyznysu.

Jsem ve Vršovicích a čekám na tramvaj č.11, která mne zaveze k Muzeu na Áčko a pak honem do Dejvic. Cestu z Modřan mi zpestřoval Karel Mašek, t.č. bezdomovec a chovatel psů – cestoval s párem pejsků, podobných dlouhosrstému jezevčíkovi a s jejich malým štěňátkem . Příjemný chlapík, ani moc nepáchl, i když vypadal, že by mohl. Po cestě mne seznámil se dvěma puberťáky, pěknou slečnou a s paní vietnamského původu. Všichni na sebe byli hrozně milí a radili mi, jak se nejrychleji dostanu do Dejvic. Jak jsem potom zjistil, poradili mi opravdu dobře. V tramvaji jsem potkal Pikachu v jeho obludné žlutosti – seděl jedné slečně na zádech, pracky zatnuté do ramen a na tlamě mu pohrával ďábelsky nevinný úsměv.

Marchlík opravdu nekecal! Skutečně se po mně sháněla pěkná blondýnka - Martina Pilcerová. Mluvili jsme o předpokládaném pokračování televizní Duny, ráda by se toho zúčastnila, snad jí to vyjde. Slavila dokončení akademie, teď už má papír na to, že je malířka. To budou mít doma radost. Tequila, tequila, pivo, tequila. U našeho stolu pod hvězdami seděli napřed ti, kteří si nechali ujít zeměplošské divadlo a potom se přidali další – Šimon, Heňa, Včielka, Aľakša, Popiolek, Marvin, Doktor, Jirkovský a další, které jsem už zapomněl. Během chvilky dorazil taky divadelní ansámbl; srazili stoly a začali hromadně slavit. Dojmy z divadla vám krátce zprostředkuje agent M.

Agent M: Divadelní představení Kočovné společnosti Richarda Klíčníka Stráže! Stráže! se stalo nejen vrcholem pátečního večera, ale i předčasným vrcholem celého Parconu. Už půl hodiny před začátkem vytvořili diváci chumel před vchodem do sálu a v jeho středu dosahovala teplota bodu tání cínu. Když pak byli vpuštěni, kupodivu se ukázalo, že počet prodaných vstupenek – ať se picnu – v zásadě nepřekračuje počet míst k sezení. Samotné představení nemělo chybu (respektive těch několika málo škobrtnutí by si všímal jen hnidopich) a lze jen těžko vyzdvihovat něčí výkon na úkor ostatních. Přesné typové obsazení zahrnovalo i takové osobnosti jako byl samotný vydavatel Zeměplochy Vlasta Talaš v roli kapitána Elánia, či překladatel téhož Honza Kantůrek jako knihovník. A pak, že vydávat úspěšné knihy je snadné! Ke konci sice představení trochu ztrácelo švih, ale to je vzhledem k jeho úctyhodné délce omluvitelné.

Sobota 7.7.2001

Václav Fořtík: Světem obchází strašidlo Pokémonu. Od zblblých dětí jsme se dostali k manipulaci lidmi všeobecně – k politické, filosofické a ekonomické manipulaci. Podle Fořtíka jsou Pokémoni z hlediska dospělého velmi hloupý seriál, ale pro malé děti je na dobré úrovni. Je samozřejmě velmi manipulativní a proto je dobře vymyšlen po marketingové stránce. Inteligenční úroveň diváka, sledujícího Pokémony, prý vysoce převyšuje inteligenci diváka, sledujícího telenovelu. V podstatě přednášející razil názor, že se není čeho bát, protože je to jen dočasná móda. Přijdou horší věci.

Quo vadis, český časopise? Poněkud prodloužená panelová diskuze o budoucnosti českého SF časopisu. Bylo to velmi intelektuální, velmi kritické a občas komické. Po dlouhé době se objevil Jarda Olša, aby všem oznámil, že Ikarii stejně nikdo nepřemůže, ale brzy odešel. Za Ikarii později dorazil Ivan Adamovič (Trojka kompletní), ale veškerá kritika šla na hlavu šéfredaktora Ríši, stejně tak kritika RAMAXu na Marchlíka, ale na obou stranách si užili své i recenzenti. Za Interkom zde byl – kromě žalobce Vaňka – Zdeněk Rampas, ale ten mohl být klidný, protože Jan Vaněk jr. je pták, který do svého hnízda nekálí. Druhý žalobce Houžvička, sedící na pódiu vedle Vaňka, skvěle přizvukoval, stejně tak Rameš, usazený v publiku. Zezadu se do diskuse zapojoval Pagi. Popiolek s Marchlíkem většinou moudře mlčeli – jejich čas přijde v 16:00. Pro mne osobně byl nejvíc komický fakt, že na začátku drtivě převažovala kritika Ikarie a po příchodu Adamoviče se pomalu přesunula na RAMAX. Jistě to byla od Vaňka a Houžvičky jen podvědomá reakce. Některé připomínky ohledně pravopisu recenzí byly v pořádku, je stále co zlepšovat, ale kritika špatného určování země původu autorů a špatné bibliografie po krátkém rozhovoru s Pagim vzala za své. Mistr tesař se taky někdy utne. Výsledek diskuse byl očekávaný, tedy nulový. A upřímně – pár hrubek v textu časopisů (mimochodem proč jen Ikarie a RAMAX? Co Dech draka, co Interkom?) je rozhodně přínosem: Normální čtenář si jich nevšimne, protože je dělá taky a tedy ho neovlivní a jazykoví puristé a znalci se při rozčilování nad chybami rozveselí, protože najednou mají pocit, že žijí, že jsou užiteční. A v té chvíli mají pravdu.

Sága Valhally pokračuje a František Novotný v hlavním sále uvádí asi 30 lidí do svého alternativního vesmíru. Konečně vidím Mirka Dvořáka a Egona Čiernyho, dále Rampase s Vaňkem, Honzu Pavlíka, Pavla Mikuláštíka s chotí, Marvina a Olega Hnilicu. Na žíněnce vytuhnul Richard Klíčník, velmi společensky unaven ze včerejška. Přišel jsem pozdě z oběda, ale to, co jsem slyšel, mi trochu osvětlilo zamotaný děj, jehož nástin byl uveřejněn v RAMAXu.

Skupina historického šermu Červená kumpanie na dvoře předvedla své umění a musím říct, že jsou to dobří šoumeni. Mluvili sice víc, než šermovali, ale kupodivu to nevyznělo jako pitvoření, ale jako nedílná součást představení. Jako mušketýři dokonce vystřelili ze dvou mušket - Lucie Lukačovičová se přitom schovávala za Adama Šnóbla, nejspíš se bála, že ji odprásknou. Předvedli šlechtický souboj na kordy a jedna z vybraných dam, která měla fandit svému favoritovi, byla Pagiho dcera. Na svého favorita byla velmi kritická a moc mu nevěřila.

Beseda s šéfredaktorem RAMAXu Liborem Marchlíkem a zástupcem šerifa Jiřím Popiolkem oproti drtivé kanonádě, která proběhla v poledne, byla hostinou bratrské lásky. Marchlík obratně zametl většinu argumentů prohlášením, ve kterém připustil, že jeho přispěvatelé neposílají recenze, ale referáty. Vaňkovi Jr., který trůnil za lavicí, obložen všemi výtisky RAMAXu, pak zůstaly jen připomínky ke gramatice a větné skladbě, které však z časových důvodů nestihl všechny nanést. Debatovalo se o distribuci do menších měst bez SF speciálek a možná se blýská na lepší časy. Nakonec RAMAX dostal od Františka Novotného další půlrok hájení, aby odstranil nedostatky a naučil recenzenty češtině. Pak nechť počne krvavá řež.

Nepříjemně dlouhá dvouhodinová pauza do vyhlášení CKČ, které organizátoři posunuli o hodinu. Část Brňáků už vzala roha (Tunelář, PeS a Pet s Danou). Otomar Dvořák, který byl na debatě o RAMAXu, má prý zvláštní způsob seznamování – než se někomu představí, pokřtí ho pivem. Tentokrát to odnesl Jarda Olša. Venku před vchodem do školy sedí na trávníku Heňa s Rastislavem Weberem a Jirkou Popiolkem. Rasťu ráno vystěhovali z kolejí, protože si mysleli, že když odchází jeho spolubydlící, on jde taky. Snad se mu věci neztratí. Heňa Galgociová nás potom dlouho bavila historkami o Maxonovi a jeho velkém psu.

Slavnostní vyhlášení Cen Karla Čapka za rok 2000. Nebudu zde vyjmenovávat celé pořadí kategorií, úplnou statistiku si můžete přečíst v letošním sborníku Mloka, zastavím se jen u některých autorů. Letošní slavnostní nálada vzala za své velmi brzy z několika důvodů. Především prostory nebyly dostatečně reprezentativní, ale za to organizátoři nemohou. Pak zde chyběl zkušený moderátor – Michael Bronec je fajn chlap, ale potřeboval poradit od Ivany Kuglerové, jak se drží mikrofon a potom prováděl s vyznamenanými soutěžícími stejnou věc jako loni – tlačil je na stranu pódia svým reportérsky agresivním postojem. Bylo samozřejmě znát, že Michal letos končí a předává organizaci CKČ Martinovi Koutnému. Bohužel zbytky slavnostního rázu dorazil fakt, že letošní držitel Mloka za dlouhou povídku Jaina, navrátilec Petr Heteša, nebyl přítomen, jelikož tráví dovolenou v Karibiku. V krátkých povídkách zvítězila dvojice Adam Šnóbl a Lucie Lukačovičová, která se přiznala, že s jiným autorem pracuje na románu. Odhaduji, že to bude její sestra, protože při vyřčení této informace se trochu zalomila a začala se potichu smát. Můžete mi věřit, seděl jsem přesně za ní. Ivana Kuglerová bude dělat sborník erotických (SF?) povídek a z pódiu vyzvala autory a autorky, aby ji začali zásobovat. Jana Rečková opět dostala Pulce za román a na popíchnutí Michala Bronce, jestli nepíše moc románů odpověděla, že ne, že je spíš málo nakladatelství. Martin Koutný přebral po Michalovi mikrofon a vyhlásil letošního Ludvíka – dostal ho Petr „Pagi“ Holan za Sarden. Paparazziové po pódiem (Ríša, Dáreček a Marchlík) blikali blesky fotoaparátů na svého kolegu a mocná příroda za okny burácela odvěkou píseň zkázy. Když Koutný podával Ludvíka Pagimu, začaly se dít neuvěřitelné věci. Zadul mocný poryv větru a všechna otevřená okna v sále práskla v tak dokonalém oboustranném domino efektu, že jsem zapomněl dýchat. Vysvětlení tohoto jevu se různí. Podle některých nám nebesa dávají jasné znamení, ať už kladné či záporné, podle jiných zde zapracovala spojená magie neoceněných nominovaných. Já mám ovšem jasno – někdo vyslovil mocné australské zaklínadlo pro příchod deště, které zaručeně funguje.

Doktor posléze vyhlásil výsledky soutěže Zlatá zebra, ale přišel pouze autor na třetím místě, první dva byli zřejmě též na dovolené. Potom pokračoval program anticenou Koniáš, kterou neuvedl nepřítomný Richard Podaný, ale Viktor Janiš a Jan Vaněk jr. Na celé čáře to vyhrál zprzněný překlad Consider Phlebas od And Classic a Štepánky Nohýnkové. Pasáže byly opravdu neuvěřitelné, nikdy bych nevěřil, že si někdo může dovolit něco takového pustit do světa.

Venku hustě prší, selátko je spíše chlazené než pečené a proto se Fantasy Show přesunula do hlavního sálu. Rytíři řádu Fantasy let minulých se seřadili na pódiu, aby utvořili kulisu pro Egona Čiernyho v kostýmu mága s opravdovým mečem. Vyhlášení nových Sirů a Lady Fantasy vyšlo mnohem lépe, z části taky proto, že po něm následovala další ukázka umění šermířů z Červené kumpanie. Nominováni a tituly obdrželi nepřítomný Sir Ďuro Červeňák, v šortkách a tričku Sir Rastislav Weber a konečně titul Lady a meč dostala stylově oděná Zdenka Lukovská. Oči jí zářily radostí a nesměle přijímala gratulace ostatních Rytířů Fantasy. Na tombolu jsem už neměl sílu a přesunul jsem se do vestibulu.

U piva pod stanem nám začalo být zima a tak jsme se přesunuli nadobro i s chipsy do vestibulu. Ve dveřích jsme narazili opět na Sapkowského, který nám uhnul, tentokrát s vyčerpávající replikou „Blebrm“. Za chvíli se k nám přidala Martina Pilcerová, v provlhlém černém tričku a kalhotách s bílou bundou navrch a začala nám ujídat chipsy – samozřejmě s naším svolením. Když byl pytlík prázdný a poslední drobečky vysypány, začali jsme se hladově ohlížet k baru. Nejspíš jsme vysílali nějaké podprahové signály, protože se za chvíli objevila nějaká dívka a položila nám na stůl pečenou prasečí hlavu. Očividně jsme vypadali, že nevíme, jak se to jí, a tak nám to Leonard Medek ukázal, když si odřízl kus krvavého líčka. Zírali jsme na tu krvácející nedopečenou hlavu jak trio satanistů a tak se vůbec nedivím, že k nám přišel Houžvička a vykázal nás z vestibulu do volné třídy 5.B. Hlavu jsme nechali napospas hladovějícím. Ve třídě se Martina napřed cítila nesvá, ale jelikož je posedlá svým povoláním, spatřila černou tabuli a s potěšeným výkřikem vyskočila a namalovala křídou dva běžící koně. Líbily se mi a tak mi je věnovala, bohužel jsem nevěděl, jak pronést desku 1,5 x 1,5 m bez povšimnutí naštvaného školníka, jehož spánek rušil hlasitý hovor ve vestibulu a který chodil okolo se sveřepým výrazem ve tváři.

Neděle 8.7.2001

Uklízečky začaly mlátit dveřmi při úklidu toalet a sprch. Spánek tedy nepřicházel v úvahu a stejně by nás za půl hodiny přišli vystěhovat. Sbalili jsme si věci a vyrazili do školy, já se ještě odpojil od Bartka a Marvina na poslední snídani. Když jsem konečně docházel do Bílé ulice, zavolal mi Marvin, který vzápětí vystoupil z brány, že už míří do kina na předpremiéru Shreka. Zaběhl jsem se rozloučit se Slováky a Marvina jsem dohonil až v metru. V kině nás uvítala vysoká přítelkyně Přemka Houžvičky (už si sakra musím zjistit, jak se jmenuje). Bylo nás tam celkem hodně a bavili jsme se skvěle, jako stručné ohodnocení snad postačí, že na to půjdu určitě ještě jednou.

Parcon 2001 – deník špióna 006

Čtvrtek 5.7.2001

Pátek 6.7.2001

Sobota 7.7.2001

Neděle 8.7.2001