Interkom: Parnocon 01

Na svém prvním conu jsem byl skoro už před deseti lety, ale nějak se stalo, že za celou tu dobu chození, později ježdění na cony a fandomových aktivit jsem se nezúčastnil Parconu – nepočítám-li výjimku roku 1998, kdy jsem ovšem jel do Chotěboře kvůli „běžnému“ Avalconu, k němuž byl Parcon jaksi navíc. Nicméně když se měl Parcon konat v Praze, usoudil jsem, že je mou morální povinností jako fanouška a reportéra Interkomu tuto anti-parcoránskou tradici porušit a tak, nemoha se vymlouvat na lenost a nechuť k cestování, překonal jsem i svou lakotu, v poslední den platnosti slevy na vstupné se přihlásil po internetu, pět minut před zavřením složil peníze v bance a pasivně očekával termín konání (jen abych se během června bez vlastního přičinění stejně ocitl v programu).

Ve čtvrtek 5. července jsem vyrazil na cestu do Dejvic před polednem, abych měl časovou rezervu na případné zdržení u prezence. V základní škole v Bílé ulici jsem byl na Pragoconu 1997 a spolehl jsem se tak na své přibližné vzpomínky a jeden pohled do plánu doma. Tramvaj mě vyhodila v Evropské, šel jsem tedy zadem, kolem teologické fakulty, a vbrzku jsem narazil na šipky vyznačující cestu. Ve vestibulu bylo poměrně prázdno, jediné zdržení způsobilo, že u prezence nebyli připraveni na můj nestandardní případ: hlásil jsem se po internetu (a měl jsem zprvu obavy, jestli se mi to vůbec povedlo, protože na e-mail, který jsem do formuláře svědomitě vyplnil, mi nedošlo žádné potvrzení, natož nějaké jiné informace; až pár dní před conem výzva, abych si s sebou nezapomněl vzít doklad o zaplacení. To je má první poznámka a doporučení propříště; druhá se týká toho, že z hlavičky onoho hromadného dopisu jsem mohl vyčíst i adresy desítek dalších účastníků, což je pikantní v souvislosti s tím, že před Parconem se prý diskutovalo i o zákonných požadavcích na ochranu osobních dat, ovšem jen kvůli rodným číslům na přihlášce), platil v bance (i když stvrzenku jsem měl s sebou) – a přitom jsem zároveň měl jako přednášející mít účast zadarmo.

I to se poměrně rychle vyřešilo (dohodli jsme se, že vstupné mi vrátí až po conu; v neděli jsem promeškal okamžik, kdy byla ještě pokladna přístupná, ale nakonec jsem peníze dostal příští týden v Krakatitu). Nafasoval jsem tašku materiálů, program, visačku (sice s grafickým motivem z plakátu Parconu, jenže na šedě potištěném modrém papíru bylo naprosto nečitelné vyplněné jméno i u někoho, s nímž se člověk bavil tváří v tvář), vzal si pár papírů z hromádek k rozebrání (ediční program Tritonu/Trifidu a propagační leták polského Nordconu, psaný způsobem u nás nevídaným – vtipně a bezchybnou angličtinou)... a vyrazil zpátky na metro, neboť jsem si měl na opačném konci Prahy vyzvednout od Viktora Janiše knihy ke Koniáši.

Na Strašnické se mi podařilo se s ním čtvrt hodiny míjet, takže už předtím chabá šance, že bych to stihnul zpět do 13.00, kdy měl začínat „Cyberpunk [sic] – komponovaný program“ Ondreje Herce a Filipa D. Štěpánka, se scvrkla na nulu; vyřídil jsem si tedy ještě něco v centru a zpátky na conu jsem byl až chvilku před druhou, notně zmožený vedrem, protože o červencových svátcích kulminovala první horká vlna onoho léta. Když jsem vstoupil do třídy označené Fantastika (jelikož v ní silně převažovaly programy o Atlantidě, astrologii, numerologii, Dänikenovi a „spirituální hudbě inspirované černými božstvy“, Fantasmagorie by bylo bývalo vhodnější), druhý z výše jmenovaných právě vykládal o rozdílu psychedelické zkušenosti v dnešní době a v 60. letech; když jsem o pět minut později odcházel, byla řeč o morfických polích. (Nebo, chcete-li, naopak: když o pět minut později došla řeč na morfická pole, odešel jsem.)

Dal jsem přednost přednášce Co je manga? Letošní Parcon pro mě byl prvním bližším setkáním s tímto žánrem (což samozřejmě vypovídá jen o mé ostudné zaostalosti a tom, že na conech nejsem stálým hostem) a jeho fanoušci na mě udělali velmi dobrý dojem tím, kolik energie věnují jak studiu předmětu svého zájmu, tak jeho zpřístupňování širší veřejnosti (mezi plakátky, jimiž byla škola polepena, jednoznačně dominoval program mangového bloku a ukazatele cesty k místnosti, kde se promítalo). Soudím ovšem, že mnohému se ještě budou muset naučit, včetně i umění syntézy a základní popularizace, poskytnutí orientační představy laickému publiku, které nemá o oboru soustavnější znalosti. Pořad se skládal z poměrně neuspořádaného promítání úryvků nebo snad videoklipů, které improvizovaně působící komentář nedokázal spojit v ucelený obraz.

V minulosti se mi podařilo chybět nejen na Parconech, ale i všech ostatních conech, jejichž hostem byl Andrzej Sapkowski. I vyrazil jsem nyní na besedu s ním podle programu do „Velkého sálu“ (rozuměj tělocvičny); tam jsem ovšem narazil jen na zavřené dveře, na nichž visel papír obsahující pouze informaci, že Sapkowski tam není a nikdo nemáá vstupovat, a hlouček udivených fanoušků. Dodatečně jsem se dovtípil, že v tělocvičně probíhala generálka divadelního představení; teď jsme ovšem byli odkázáni sami na sebe, než se nám podařilo vypátrat, že beseda se koná v jedné ze tříd – poměrně malé, všichni zájemci se stěží vešli. Nevděčnou (a většinou zbytečnou) úlohu tlumočníka, vystaveného kritice publika i tlumočeného, zastával Michal Bronec; co se týče vlastního obsahu, ty podstatnější informace, jež zazněly, již byly publikovány jinde a navíc, pokud jsem vyrozuměl, se průběh zvláště nelišil od dřívějších podobných akcí a čtenáři si ho patrně dokáží představit i bez mého popisu. Trochu jsem se pobavil, trochu podivil a odškrtl si další čárku na seznamu fanovských bobříků; celkem myslím, že mi to bude stačit zase na 10 let dopředu.

Nakrátko jsem se stavil na kyberpunkovém pořadu (Ondrej Herec hovořil k pěti posluchačům o vztazích mezi kyberpunkem, Blade Runnerem a Stanislawem Lemem) a vydal se do tělocvičny na oficiální zahájení Parconu o šesté. Nebylo dlouhé a už vůbec ne slavnostní, jak doufal program; organizátoři pronesli pár nehledaných slov, hosté z ciziny chyběli. Ještě jednou jsem se podíval na končící kyberpunkový blok (v poznámkách mám „FDŠ o Herakleitovi“, ale už si nepamatuji, co přesně jsem tím myslel; a někdy během odpoledne jsem ještě zastihl Filipa D. Štěpánka, jak komentuje na videu puštěný Blade Runner). Jelikož následující programová nabídka byla dost chudá, dál jsem se zdržel jen chvíli na představování tolkienovských klubů a brzy jsem vyrazil domů.

Už mnohokrát – naposledy v květnu před Avalconem – jsem se zapřísahal, že knihy do burzy si budu připravovat dostatečně dlouho předem. Ale ani tentokrát se mi to nějak nepovedlo a tak pro mě pátek 6. 7. začal časně ráno přerovnáváním knih, vpisováním cen a tisknutím seznamu. Přes obvyklý nedostatek času a zmatek (předsevzetí: příště už na to OPRAVDU tak nekašlat a začít aspoň týden předem) se mi podařilo to zvládnout s minimem chyb, které jsem musel opravit dodatečně, a dorazit do Dejvic jen chvilku po deváté, kdy začal příjem knih. Už zase se dělalo horko (těžký batoh na zádech a to, jak jsem spěchal, mi také na svěžesti nepřidalo). Bál jsem se, že budu muset dlouho čekat, ale zbytečně: organizace burzy klapala jako hodinky a prodejců nebylo moc. Chtěl jsem ze zvědavosti zůstat i na dražbu v deset, protože přednáška Ondřeje Neffa ani ostatní programy mě nezajímaly. Jenže oproti původnímu plánu byl prohozen termín Neffa a odpolední besedy s polskými hosty, a té jsem přece jen dal přednost.

Tělocvična byla ovšem zamčená, takže začátek se opozdil skoro o čtvrt hodiny. Tlumočil a moderoval Pavel Weigel, který... řekněme to diplomaticky: je k roli showmana uzpůsobený ještě méně než Michal Bronec (tak kupříkladu jeho trvání na přestávkách mezi vystoupeními jednotlivých autorů vedlo jen k úbytku publika). Kritik Jacek Ungold mluvil o vztahu mezi SF a fantasy v Polsku a vyvolal živý nesouhlas svých spolubesedníků i relativně silného kontingentu polských fanoušků, kteří přijeli spolu se spisovateli a byli přítomni v hledišti. Ewě Bialolecké jsem položil ne-tak-docela-otázku, jestli není Tkáč iluzí idylický až tolik, že to škodí dramatickému napětí. Její tichá odpověď v zásadě zněla, že proti gustu není dišputát a lidé jsou různí, ale pak jsem byl překvapen zmínkou o teoretické knize A. Sapkowského, která rozlišuje 7 druhů fantasy. „A já patřím do -“ Myslel jsem si: teď řekne „ženská fantasy“, v čemž bude mít naprostou pravdu a já jí stěží mohu vyčítat, že naplňuje pravidla tohoto subžánru. Jenže Ewa Bialolecka dokončila „dobrodružné fantasy“! K vyjádření svého údivu jsem se už nedostal, ani k tomu, abych podobně vytkl zeptal Konradu Lewandowskému rostoucí absurdnost povídek o redaktoru Tomaszewském. Autor se totiž po představení svého posledního románu, alternativní historie, v níž Johanka z Arku není popravena, nýbrž deportována do Polska, kde pokračuje v kariéře vůdkyně vojsk a národa, otázal publika, jaký je současný oficiální český názor na husitství (zdá se, že spanilé jízdy na Balt nebyly vítány tak nadšeně, jak se domníval Zdeněk Nejedlý; každopádně v románu jsou husité poraženi křížovou výpravou pod Johančiným velením, což má nadále poměrně značný význam, ale detailům jsem neporozuměl). Nepřipravení posluchači ovšem nebyli s to poskytnout nic než chatrné zbytky školních vědomostí a beseda skončila jaksi do ztracena; alespoň jsem se dozvěděl, jak to bylo s onou skandalizující reportáží z conu v bulvárním časopise, za kterou dostal Lewandowski fandomovou anticenu (ale také tučný honorář).

Kolem poledne byla v programu díra – totiž, žádný z řadů mě nelákal. Ukázalo se, že soutěž Martina Koutného je tentokrát určena výhradně trekkies (a její forma střídavého odpovídání na otázky, které byly pro soutěžící příliš těžké, zlikvidovala poslední zbytek zábavní či poučné hodnoty, kterou by pro mě mohla mít). A tak jsem jen bloumal chodbami, marně hledaje, neděje-li se někde něco zajímavého nebo aspoň jestli někde není dusno o trochu menší; pozdravil jsem se s Vaškem Pravdou, který v přízemí rozložil svůj stolek, a poněkolikáté jsem prošel tolkienistickou výstavku. Při jedné z cest tam a zpátky po schodech vyzdobených nejrůznějšími plakáty jsem si povšiml vitríny s žákovskými obrázky mexického politika indiánského původu Benita Juareze, jehož jméno škola nese; většina z nich vypadala jako neumělé kopie Burianova neandrtálce – a kompozici pozoruhodným způsobem dotvářel na skle přilepený plakát filmového Pána prstenů se snědým Frodem. Aplauduji výtvarnému citu a smyslu pro humor neznámého organizátora...