Interkom: Výjimečný SF román nadaný AI (autorskou inteligencí)

Román Sníh (Snow Crash) způsobil v roce 1992 mezi čtenáři science fiction takový rozruch, že se začalo hovořit o druhé vlně kyberpunku a u technologicky laděných čtenářů získal statut nejkultovnější knihy hned po Neuromancerovi. Ne-li dokonce nejlepší SF vůbec. Tři roky poté vydal tehdy teprve pětatřicetiletý Stephenson další román, Diamantový věk (The Diamond Age), který sklidil téměř stejné ovace. Pět let poté vyšel Sníh česky a do roka a do dne i druhý jmenovaný opus.

Sníh byl ve své době nejpodstatnějším románem o virtuální realitě. Byl tak významný, že si z knihy skuteční vývojáři vypůjčovali terminologii. Stephenson se projevil jako autor, který nerad chodí dvakrát po stejné pěšince. VR považoval za odškrtnuté téma a svůj zájem přesunul k nanotechnologiím. Je Diamantový věk podobně převratným nano-románem? Spíše ne. I když zde nanotechnologie hrají podstatnou úlohu, slouží pro samotný příběh spíše jako kolorit, byť velmi přitažlivý. Co se stalo s původním Metaverzem se nedozvíme, ačkoliv autor přinejmenším v drobných náznacích napovídá, že se nacházíme ve stejném světě jako v románu Sníh.

Svět 22. století je ještě roztříštěnější než v předchozí knize. Zatímco tam ještě přežívalo cosi jako zbytky Spojených států, zde máme co do činění se slepencem klanů, rozdělených ani ne tak ekonomicky jako spíše kulturně. Dozvídáme se také, co způsobilo zánik států v dřívějším slova smyslu. Za prvé to byl přechod do plně informační společnosti, ve které již nemá smysl držet se konkrétního teritoria. Státy jsou tedy distribuované – ty významnější mají „pobočky“ na všech kontinentech. Druhou příčinou byla stará dobrá kryptografie, šifrování informací přenášených po počítačových sítích. Když dokonale utajíte tok informací a tím pádem i peněz, není možné kontrolovat správné odvádění daní, stát se rozpadá. (Tak si to alespoň malují reální přívrženci šifrování, šifropunkové. Tady jsou Stephensonovy náběhy k jeho dalšímu dílu, Cryptonomiconu.)

Jedním z největších kmenů je Nová Atlantida. Její příslušníci se vyznačují tím, že znovu začali zastávat klasické viktoriánské hodnoty (důraz na vzdělávání mládeže, potlačování emocí, přísná morálka). Autor k tomu řekl: „Neexistuje lepší umístění děje románu než je viktoriánská Anglie, z čehož plyne pro SF spisovatele jisté dilema. Pokusil jsem se vymyslet novoviktoriánskou společnost umístěnou v budoucnosti a zjistil jsem, že je nejen možná, ale snad dokonce nevyhnutelná.“

Slyšíme správně? Cynický kyberpunk... a morálka? Ano, i Diamantový věk má všechny znaky kyberpunkového románu, a přesto se minimálně z poloviny zabývá něčím docela nekyber a nepunkovým: výchovou dětí. (Tipoval bych, že k tomu autora přiměly vlastní rodinné starosti.) Podtitul knihy zní Obrázková čítanka pro urozené slečny. Čítanka je kniha, kolem níž se točí vlastně celý děj. Jedná se o artefakt nadaný jistým stupněm umělé inteligence a sloužící k výchově dětí. Kniha má schopnost společně s dítětem dospívat, přizpůsobovat se jeho osobnosti a hlavně vyprávět příběhy. Autorem knihy je nadaný inženýr Hackworth. A cílem Čítanky, tajně vypracovaným jedním z nejvyšších atlantských lordů, je nejen dítě vychovávat, ale také podkopávat důvěru v autority a vůbec získávat mnohé z vlastností, které by spořádaný člen Nové Atlantidy vlastně mít ani neměl. Autoři Čítanky totiž vycítili, že příliš rigidní výchova může vést k příliš rigidní a nepřizpůsobivé společnosti.

Hackworth ovšem nechá tajně vyrobit ještě jeden výtisk knihy určený pro jeho vlastní dceru. Souhrou okolností, které nebyly tak náhodné, jak se na první pohled zdá, se Čítanka dostane do rukou holčičky Nell pocházející z nejspodnějších vrstev společnosti. Nell se do Čítanky začte a tak začne její proměna. Začne prožívat dramatické pohádkové příběhy, v nichž získá nejen návody na řešení konkrétních životních situací, ale i vědomosti o fungování světa. Z Nell se postupem let díky Čítance stane inteligentní dívka a odvážná bojovnice. V tomto ohledu myslím žádá autor po čtenáři toleranci větší než malou, aby popsanému vývoji uvěřil. Nezdá se možné, že by stačila jedna interaktivní pomůcka, lišící se od jiných knih především v temnějším tónu příběhů a v popisech bojových umění, aby se její mladý uživatel dostal z nejnižších na nejvyšší stupně společenského žebříčku tak jako později Nell, a navíc aby Čítanka dokázala tak jednoduchými prostředky vštípit holčičce to správné podvratné myšlení.

Kolem této linie se splétají mnohé další s obratností, která sice fascinuje, ale také prozrazuje jakousi až nepřirozenou autorovu kontrolu nad popisovaným dějem. Občas se vyprávění zbytečně pomalu vleče, občas se postavy chovají podivně, aby jejich osudy pootočily ta správná kolečka celého příběhu. S psychologií postav byl ostatně Stephenson vždy na štíru. Je jasné, že mu jde o principy, ne o nitro jeho hrdinů. Když Nell trpí, autora nezajímá její skutečná vnitřní bolest, používá její utrpení jako symbol mučednictví. Žádná z postav Diamantového věku vlastně nemá ani tolik prokreslenou osobnost jako skejťačka S. O. ze Sněhu. Postavy se chovají tak a tak nikoliv ze své vlastní přirozenosti, ale protože to tak autor potřebuje.

Mnohem větší pokroky udělal autor v jiných dvou ohledech – v popisu prostředí a ve stylu vyprávění. Diamantový věk ohromí svou komplexitou, barevností, detailností a mnohem větší živočišností než Sníh – a to je co říci. Krásně ukazuje, jak jsou vyspělé technologie schopné ustoupit do pozadí a být téměř neviditelné. Žádné dráty či kabely, žádné monitory nebo tlačítka. Miniaturizace pokročila natolik, že se počítač i monitor vejdou do archu interaktivního papíru, technika je ovládána lidským hlasem. Díky kompilátorům hmoty schopným atom po atomu poskládat podle programu téměř cokoliv prakticky zmizel průmysl, zbyly jen služby a zábava. Nanostroje o velikosti molekul poletují vzduchem, dostávají se do lidských těl, kde mohou buď uchovávat informace (a vytvářet tak „mokrou“ informační síť), slídit v krevním řečišti, válčit s jinými nano-parazity nebo na dálkový příkaz vybuchnout a svého hostitele proměnit v haši. Autor ukazuje, že ani s takovou technologií nenastane na Zemi ráj – jen bude svět zase o něco složitější.

Ve druhé části této hutné a dlouhé knihy se Nelliny osudy prolnou s vývojem událostí v celé společnosti (většina děje se odehrává na území Číny). Hrozí nové boxerské povstání proti nečínským přistěhovalcům, v duchu starých dobrodružných románů tu máme zlovolného, leč inteligentního Číňana, který chce ovládnout svět, jisté kruhy se pokoušejí zmocnit nové technologie, která by umožnila každému pěstovat vlastní výrobky z nanotechnických semínek a nebýt závislý na dodávce vytříděných atomů z centrální distribuce (nižší společenské třídy si mohou dovolit kompilovat jen jednodušší předměty denní potřeby).

Zdá se, že autorovi tyto dva odlišné přístupy k použití nanotechnologií (rozvod „cév“ podléhající přísnému protokolu versus vlastní předprogramované výpěstky) slouží jako symbolická paralela k současnému postoji vůči přístupu k informacím, konkrétně ke kódům operačních systémů. I zde probíhá boj mezi velkými softwarovými firmami, které kódy svých operačních systémů úzkostlivě tají a kontrolují veškerý obchod s nimi, a mezi přívrženci „otevřeného zdroje“ (jako např. Linux), který může používat volně každý. Stephenson je ovšem příliš chytrý na to, aby bojovně mával pěstí ve vzduchu v pokřikem „informace zdarma pro všechny“ – nestraní ani jednomu táboru, jen ukazuje, že když na neshodě principů vyrůstají problémy – ale i pokrok.

Mimořádně si také autor vyhrál s využíváním odlišných výrazových prostředků a kulturních vzorců jednotlivých kmenů, čímž částečně nahradil nedostatky v psychologii postav. Zejména ponory do čínského konfuciánského myšlení v první části románu jsou skutečnými klenoty. (Zde a v jiných pasážích autor zřejmě zužitkoval období, kdy si přivydělával jako pomocník v čínské restauraci – podezírám ho, že to byla jen součást přípravy k tomuto románu.) Také novoviktoriánská mluva je čtenářskou lahůdkou.

Stephenson opět prokázal, jak je nedostižně chytrý a vtipný zároveň, což je velmi vzácná kombinace. U jeho knih máte pocit, že je napsal hacker křížený s Woody Allenem. Ve Stephensonově razantním vypravěčství není příliš místa na umělecký dojem románového díla jako celku a ubrání stovky stránek by knize jistě prospělo, ale asi zkrátka nemůžeme chtít všechno. A překladatel Richard Podaný si už jen za toto jediné dílo zaslouží přinejmenším nominaci na titul SF překladatel roku.