Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Značkou kvality každého sci-fi autora je komplexnost jím vytvořeného světa (budoucnosti). I v tomto ohledu je Stephenson mistr – jeho totálně informatizovaný svět netvoří národní státy, ale frančízy a rezidy nadnárodních korporací, či řídících struktur, které se z nich vyvinuly. Lidé jsou tedy příslušníky různých fýlů, jež spolu soutěží jako segmenty téhož programu, neboť i mezinárodní právo je nahrazeno pravidly ve stylu interface, jež nesou název Celosvětový ekonomický protokol a jehož dodržování se drakonicky vymáhá.

       Jestliže lidstvo až do 20. století komunikovalo na principu izolovaného směrového spoje se dvěma koncovými stanicemi (a v mnoha případech i s jednosměrně řízeným tokem dat – např. televize), pak přechod na multisměrovou digitální obousměrnou síť s nemožností vysledovat z jedné koncové stanice druhou, bude znamenat i zhroucení státní kontroly, především výběru daní, a tedy i zhroucení státu jako takového, dovozuje Stephenson.

       Ještě hlubší změny pak způsobí nanotechnologie. Na rozdíl od přírody místo atomů budou moci lidé stavět hmotu z atomárních počítačů (infinitezimálních jim prostřednictvím skvělého překladu Richarda Podaného říká autor), takže obyčejný list „papíru“ bude mít jednak kapacitu mnoha terabytů dat, jednak bude disponovat sám o sobě umělou inteligencí. Mimo obtížně představitelného dopadu na vše (příklady jsou v knize) je nutno se zmínit o revolučním převratu ve fyzice a v biologii. Z pohledu té první vědy nanotechnologie umožní řízení jaderných mikroreakcí a přinese lidstvu miniaturní energetické zdroje nevyčerpatelné a neomezené síly, z pohledu té druhé umožní pěstování umělých virů a bakterií (mikrorobotů, jestli chcete) s libovolnými vlastnostmi. Můžete tedy vdechnout aerosol, který vám zajistí stoprocentní tělesnou údržbu, nebo jiný, který vás na příkaz kata zevnitř rozmělní na nerozlišitelnou směs krvavé břečky a kostní moučky. Nanotechnologie tak otevírá dveře Stephensonově budoucnosti, v níž spolu svádějí gigantické bitvy miliardy technobakterií jedné strany s miliardami technomikrofagů strany druhé. V ulicích měst jenom víří prach a lidé vdechují jak útočníky, tak obránce.

Román „Diamantový věk“ má podtitul Obrázková čítanka pro urozené slečny, což poněkud zavádí, neboť kniha žádnou čítankou, natož obrázkovou, není. Nicméně celý děj se okolo zvláštní učebnice točí a román vlastně vypráví, jako ona „čítanka“ funguje, jak vychová malé děvčátko až k dospělosti.

       Je třeba uvést, že kromě úvahy technologické o možných důsledcích nanotechnologie stojí román – jako na druhé noze – na úvaze sociologické. Jestliže, podle autora, staré 20. století zkolabovalo na hédonismu, na nezakrývané touze bezbřeze si užívat a ještě to, pod vlivem reklamy, stavět na odiv, pak autorův konec 21. století objevil jako kladnou hodnotu POKRYTECTVÍ. Je třeba vybudovat v podstatě asketický systém hodnot, který je pak možno VE SKRYTU porušovat, aby mohla společnost fungovat, takové je ve zkratce filozofické východisko románu. Toto jako první pochopí technokratický fýl Novoatlantiďanů, jenž nalezne duchovní inspiraci ve viktoriánské epoše 19. století. Jeho příslušníci se pak jako viktoriáni nejen chovají, ale i oblékají – dámy do sukní s honzíkem a šněrovaček, páni do fraků a s nezbytnými cylindry a buřinkami na hlavách. Tato sociální výbava, spolu s technologickou zdatností (podíl na vlastnictví technologie zakládá právo na šlechtický titul), z nich učiní nejmocnější fýl světa, jemuž ostatní závidí a jehož příslušníkům deklasované živly pohrdavě přezdívají vikáči.

       Jenže i tato vyvážená společnost jeví známky stagnace a moudrý lord Finkle-McGraw zadá jednomu z nadaných inženýrů úkol, aby zkompiloval, jak se říká místo vyrábět, interaktivní inteligentní učebnici pro jeho vnučku. Finkle-McGraw je si totiž vědom prostého faktu, že o osudu společnosti rozhoduje její školství, které vždy podléhá časově dané ideologii, a proto po určité době začne zaostávat za realitou - čím více je ta která společnost svázána ideologií, tím je regres rychlejší (velice dobře známé z vývoje komunismu).

       Finkle-McGraw oprávněně pochybuje o novoviktoriánském školním systému a chce pro svoji vnučku individuální výchovný prostředek. Zápletka knihy pak spočívá na skutečnosti, že inženýr Hackworth (viz samo jméno) „hackne“ svoji vlastní práci, vyrobí ilegálně další čítanku pro svou dceru, která je mu ukradena a dostane se do rukou holčičky Nell ze spodiny. A nejen to, vydírán tajnou čínskou organizaci pak vyrobí další „zjednodušené“ čítanky pro několik set tisíc osiřelých čínských holčiček.

       Není důležité, jaký děj na těchto základech pak Stephenson vyfabuloval, co vyroste ze všech dívek vychovaných geniální čítankou, jak příběh končí, že v jehož závěru nechybí ani povstání (novo)Boxerů (kniha se odehrává převážně v Číně s mnoha konfuciánskými výklady), jímž se opravdu uzavřela původní viktoriánská epocha na přelomu 19. a 20. století – důležitý je sám námět, námět výchovy – fakt, že člověk vnímavý k signálům doby, jakým bezesporu Neal Stephenson je, k tomuto námětu vůbec přistoupil.

Ještě dlouho před Velkou francouzskou revolucí, která roku 1789 krvavou lázní spláchla zbytky feudalismu a nastolila ideály občanské společnosti, změnila paradigma doby a do středu vesmíru místo Boha postavila člověka (ať už je to dobře nebo špatně, nevratně se tak stalo), současně se svazky Diderotovy a d'Alambertovy „Encyklopedie“ vyšla roku 1762 kniha „Emil čili o vychování“ francouzského filozofa J. Rousseaua. Spis způsobil obrovskou senzaci, dnes bychom řekli, že se jednalo o bestseller, ačkoli to byla opravdu mravoučná kniha o výchově, příkře kontrastující s tehdejšími vzdělávacími procesy, a předjímající procesy, které se staly samozřejmostí až v dalším století, ve zcela jiném světě. V tom byla její senzačnost, neboť školství a výchovné problémy jsou jedním z nejcitlivějších společenských barometrů, který jasně ukazuje na narůstající tenzi ve společnosti, na skokovou změnu názorů na poslání člověka a na jeho místo ve vesmíru.

       Zájem, který spisek „Emil čili o vychování“ vyvolal, pak nebyl ničím jiným než takovým poklesem společenského barometru před hrůznou bouří Velké francouzské revoluce o 27 let později, po níž ze starého světa nezůstal kámen na kameni!

       Z tohoto pohledu není pak Stephensonův román „Diamantový věk“ žádnou fantazií o budoucnosti, ale přesným barometrem, věštícím zcela konkrétní technologický a tedy společenský a tedy výchovný problém, který nás do konce tohoto století nemine. Krize románové „novoviktoriánské“ výchovy není ničím jiným než současnou krizí současné výchovy se všemi polemikami okolo známkovacího systému, se spory o pojetí (údaje zpaměti versus tvůrčí vyhledávání), s nárůstem agresivity (školní vraždy) a funkční negramotnosti – románová „čítanka“ pak není jen literárním řešením, ale návodem pro naši skutečnost. To vše jsou vážné náznaky toho, že naší civilizaci je stará společenská „kůže“ těsná a potřebuje se jako had převléci do nové. Změna je už cítit ve vzduchu, mnozí z nás ji zachycují rozumem, avšak americkému autorovi Stephensonovi se ji podařilo procítit. Pravda, ani on nemůže vědět, jaká skutečně bude ta nová epocha, avšak jedno je jisté – koncem století z našeho dnešního světa nezůstane kámen na kameni. Tomu především pak učí jeho kniha, neboť jako „obrázková čítanka“ funguje nejen pro „urozené slečny“, ale i pro neurozené čtenáře.

       Psáno v Praze 3. 8. 01