Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       Polaris se opět vytáhl a vydal sbírku povídek Isaaca Asimova, které v češtině dosud knižně nevyšly. Jsou sesbírané z různých amerických originálů, vydaných od roku 1941 až po nejnovější z roku 1976. Stylem by se daly zařadit mezi technická díla A. C. Clarka a poetická Raye Bradburyho; mají logiku i kouzlo, atmosféru i dobrou pointu. Výběry slavných autorů mají dvě podstatné výhody – za prvé dobré jméno, které přitáhne čtenáře a za druhé velké množství prací, ze kterých lze vybírat. Bohužel z obou výhod plyne nevýhoda – takový nápad už měli mnozí a jestli nechcete přebírat již vydané perly, pěkně si máknete.

       Bohuslav Svoboda a Miroslav Kocián odvedli slušnou práci a vy si můžete užít nečtenou klasiku. Líbily se mi všechny povídky, ale vyzvednu dvě, které mne oslovily nejvíc – „Povolání“ (1957) a „Verdikt nikoliv konečný“ (1941). Jestli jste četli román Bertila Mårtensona „Světy bez hranic“, první jmenovaná povídka vám ji okamžitě připomene. Společnosti s absolutně organizovaným vzděláním, kde se jedinci, vybočující z průměru, zavírají do ústavů a jejich revolty se potlačují, jsou v obou dílech hodně apodobné, dokonce i odhalení pozadí je téměř totožné. Pokud Mårtenson kopíroval od mistra, je fascinující sledovat vzor, jestli ne, může za to morfogenetické pole. Druhá jmenovaná povídka je ještě zajímavější, protože mnozí z vás znají její vyústění, napsané Asimovem o pár desítek let později. Setkáváme se zde s rasou nepřátelsky naladěných Jupiteřanů, trpících akutní xenofobií a vyhrožujících zničením lidem ve Sluneční soustavě. Zde je pointa šokující, v pokračování, kde vystupují tři roboti série TT a která vyšla v antologii Roboti a androidi, pointa rozesměje a povzbudí. Můžeme tak jednoduše sledovat autorův vývoj od počátečního zaujetí technikou a rebelanstvím vůči lidské společnosti, které mohlo být impulsem pro vytvoření lepších lidských „já“ – robotů, řízených třemi zákony robotiky, až po smíření s lidmi a shovívavostí k jejich nedokonalostem a chybám. Další povídky jsou hříčky, politické horory, sondy do lidských duší, chování skupin lidí v ohrožení nebo geniálně jednoduché vynálezy, zkrátka pro každého něco – a pro Asimovovy fanoušky všechno.

       Jednu výtku ale přece jen mám: na levých stránkách je uvedeno jméno autora a na pravých název sbírky, což je naprosto k ničemu, protože každý ví, co drží v ruce. Když ale chcete nalistovat určitou povídku, musíte napřed do obsahu. O co lepší a příjemnější by bylo psát na pravou stranu název té povídky, jejíž text máte před sebou.

       Hodnocení: 8/10