Interkom: Svět už není zábavní park

Začátkem devadesátých let jistý americký historik japonského původu, jehož jméno vždy zapomenu, došel k přesvědčení, že pád komunismu znamená konec dějin. Ač to nebyla pravda, soustředil se zájem na lidská a občanská práva, která byla vytažena na světlo především jako ideová zbraň proti komunismu. Jenže každá hůl má dva konce a za tato práva se nakonec schovali ti, kterým jde o absolutní bezpráví, ať rudé, černé nebo zelené. Roztrhl se pytel s pozitivními diskriminacemi a pomalu se nedalo nic podniknout, aby se, probůh, nešláplo na kuří oko nějaké mikroskopické minoritě.

Nikoli bohatství, ale všechny ty rituální tance kolem práv minorit a jedinců, podporované především intelektuálními elitami, atomizovaly západní společnost, která v postmoderním opojení bezstarostně zapomněla na společné zájmy – na zájmy demokratické většiny a na obranu civilizace jako celku – a kdo nezapomněl, si vysloužil nálepku válečného štváče. Máme-li se tedy pustit do sebereflexe, k níž intelektuálové po 11. září 2001 nepřestávají vybízet, můžeme začít z tohoto pohledu.

Svět jako zábavní park

Pokládat svět za zábavní park, jímž je možno se po pádu komunismu bezstarostně toulat, varovat se čitelných postojů a tím vyklízet pozice extremistům, hlásat teorii nenásilí a každého, kdo je hrdý na odkaz minulosti, ať už národní či celé západní civilizace, automaticky pokládat za fašistu, a především přehlížet, že existují hodnoty cennější než lidský život, to vše patřilo ke znakům postmoderního stylu života.

Politická korektnost se stala zaklínadlem, nazvat v tuzemsku romského zloděje cikánským zlodějem se stalo téměř větším přestupkem než čin sám, v zámoří se zase nenašel nikdo, kdo by zastavil kampaň proti sexual harassment, ačkoli za vlasy přitažené hnutí téměř paralyzovalo americké vysoké školy (jak směšně a neuvěřitelně působí si „harašení“ po 11. září 2001 jenom připomenout).

V postmoderní společnosti bylo největším hříchem, který člověka společensky znemožnil, přihlásit se k zájmům většiny, k národním tradicím, respektive ke kořenům společně sdílené západní civilizace. Naopak žádoucí bylo vše jenom ironizovat, být prostě „cool“ a co nejčastěji hlásat intelektuální moudro, že „všichni mají tak trochu pravdu“. Především u lidí, kteří prostřednictvím médií vytvářejí veřejné mínění, přestalo být čitelné, jak říká kolega „Šaman“, za koho kopou. Nikoli angažovanost za špatnou věc, ale prostě angažovanost sama o sobě se pokládá za neslušnost, za překážku v kariéře, neboť člověk pak není „objektivní“ (jako kdyby mohl být). Koneckonců i někteří čtenáři Mrožovin mi mají za zlé, když v článku uvedu svoje stanovisko – a to nikoli proto, že s mým stanoviskem nesouhlasí, ale prostě proto, že tam vůbec nějaké stanovisko je, že „zkazilo“ článek.

Kálení do vlastního hnízda

Intelektuální elity se také přičinily o módu ahistorického sebemrskačství a opovrhování vlastními dějinami (zámořské výboje, kolonialismus, otrokářství). Pravda, evropská civilizace se dopustila mnoha barbarství, ale vždy to bylo ve světě, který byl ještě barbarštější, a vždy to byla tato civilizace, kdo jako první učinila další krok správným směrem k humanismu. Právě otroctví postavila Evropa jako první mimo zákon (zatímco v islámských zemích se provozuje dodnes) a bylo to pak britské válečné loďstvo, které během první poloviny 19. století námořní obchod s otroky stoplo. O tom se ale na ostudné konferenci o lidských právech v Durbanu, jež vystavila Západ na pranýř a předcházela útoku na USA, nemluvilo, stejně jako o faktu, že to byli zase Afričané, kteří lovili svoje krajany a prodávali je bílým obchodníkům jako otroky. Prosperita oněch slavných afrických říší, jejichž dějiny dnes Afričané staví do kontrastu s kolonialismem, nebyla založena na ničem jiném než na obchodu s otroky.

Ano, zamysleme se nad smyslem západní civilizace, nad faktem, že jsme si tak dlouho nechali od kdekoho plivat do tváře, že jsme se začali stydět za to, že jsme Evropané/Američané, a jestli máme provést sebereflexi, tak především ve smyslu, zda to není právě tento odevzdaný postoj světového fackovacího panáka, který provokuje bin Ládina a světový terorismus k útokům.

Panovační guruové

Formovat myšlení lidí je stejně slastné jako ovládat jejich životy žoky peněz. Bezesporu tato moc nad islámskými „dušemi“ je neodmyslitelným motivem bin Ládinova konání, ale nelze ani pochybovat o tom, že jí podléhají i západní myslitelé, oni příslušníci intelektuálních elit, kteří zformovali západní veřejné mínění do postmoderní podoby. I oni jsou panovační guruové, kteří se brání, aby ztratili svou moc nad naším myšlením. Není tajemstvím, že mediální kulturní proud, jež intelektuální elita vytvořila především v západní Evropě, vychází z hodnot a postojů levého středu se znatelnými komunistickými reminiscencemi. Odtud pramení ona tolerance k excesům krajní levice, které by krajní pravici neprošly (viz současnou reklamní kampaň proti neonacismu, ačkoli přinejmenším stejně potřebná by byla kampaň proti anarchistickým bojůvkám a proti antiglobalistům).

Teroristický útok na USA pak toto zaběhané duchovní panství levicově smýšlejících guruů zásadně ohrožuje. Především byl zpochybněn jejich ochranný mýtus o multikulturní světové civilizaci jako základu postmoderního světa. Tváří v tvář hořícím věžím WTC lze také těžko hlásat pacifismus (mající kořeny ještě ve stalinském „boji za mír“) a lpět na „politické korektnosti“ – v době, kdy dolní Manhattan zapáchá rozkladem asi 5 tisíc mrtvol se asi nikdo nebude zajímat o práva gayů a lesbiček. Ne, že by jim je chtěl někdo upírat, ale prostě po 11. září 2001 nejsou na pořadu dne.

Totéž platí i o dalších společenských projektech levice, za nimiž se až příliš často skrývá pokus o demontáž demokracie. Teroristický útok na USA je prostě stáhl z programu. Jestliže tedy v projevech různých filozofů a myslitelů zaznívají silným tónem obavy z omezení lidských práv a dokonce i strašení, že by to bylo vítězství bin Ládina, mějme na paměti, že těmto lidem jde hlavně o partikulární osobní zájmy, nikoli o to, zda nám budou tajné služby odposlouchávat mobily, ale o to, aby neztratili moc nad naším myšlením.

Přitom je jejich argumentace až trapně chabá. Klesly západní demokracie na úroveň Hitlera, bylo to jeho vítězství, když na nacistické násilí odpověděly stejným metrem? A nebyly to právě i dnes na světlo vytahované floskule tehdejších „bojovníků“ za mír, které zpracovaly západní veřejnost tak, že Mnichovem darovala Československo Hitlerovi na stříbrném tácu?

Nelze pochybovat o tom, že mezi Židy byli i lumpové, podvodníci a lichváři, kteří ožebračili tisíce lidí. Je to ale důvod, abychom omlouvali holocaust a uznali jej za spravedlivou odplatu?! Podle Ludvíka Vaculíka ano, neboť napsal, že Amerika si svými filmy boření mrakodrapů vykoledovala. Další český guru, šéfredaktor Literárních listů Patočka, podle něhož je smrt Američanů výzvou pro intelektuály, aby se zamysleli nad neudržitelností západní civilizace, po nás vyžaduje obdobné uvažování.

Přímo za zvrhlé ale považuji názory některých komentátorů, kteří dokonce chtějí, abychom porozuměli motivům teroristů. Žádal by takový člověk i po nahých židovských ženách a dětech, aby chápaly motivy esesáka, který jim šachtou ve stropě háže do plynové komory patronu s Cyklonem B?!

Historie židovského národa pak vyvrací i další intelektuály hlásaný mýtus o tom, že válka a násilí nejsou řešením. Až do 2. světové války se právě touto pacifistickou zásadou Židé řídili, a proto se nechali bez odporu a jako ovečky transportovat do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů nacistického Německa. (Chovali se tedy přesně podle hesel, pod kterými v západní Evropě minulý víkend protestovaly tisíce odpůrců zásahu USA, čímž předvedly úděsný důkaz vymytosti mozků až ke ztrátě pudu sebezáchovy a bohužel naplnily Astonovy obavy, že se Evropa stane pátou kolonou teroristů.) Teprve když se Židé v Izraeli chopili zbraní, uhájili vlastní existenci, a i když nemají dokonalý mír, STÁLE ŽIJÍ. Kdyby neválčili, už dávno by je žrali ryby ve Středozemním moři, kam je chtěli (a chtějí) Arabové zahnat.

Nezastírám, že situace po 11. září 2001 bude znamenat omezení našich životů. Již se rozplynul onen příjemný pocit bezstarostnosti, že svět je jeden veliký lunapark, zřízený k naší zábavě, ale abychom přežili, budeme se muset vzdát postmoderních mýtů, šířených lidmi, kteří z nich čerpají opojný pocit moci nad našimi myšlenkami, budeme muset opustit požitkářský přístup k životu a vrátit se k opovrhovaným tradičním hodnotám, jako je úcta k armádě, hájící naše životy a majetek, stát se opět hrdými na civilizaci, k níž příslušíme, a vyrovnat se s faktem, že, ať už vojáci nebo civilisté, budeme neurčitou dobu žít jako ve vojenském táboře nebo v obložené pevnosti a že porážka terorismu se beze ztrát na životech neobejde, že cena svobody je vždy cenou krve. Pokud to někdo vnímá jako omezení lidských a občanských práv, pak má pravdu, ale jinak nad terorismem zvítězit nelze.

Chápu, že pro Evropany, vychovávané déle než půl století levicovým mediálně kulturním proudem v pacifistickém duchu a v prostředí, kde se kázeň neuplatňuje ani ve škole a kde se vlastenectví pokládá za fašismus, to vše je úděsná představa. Podle mého soudu ale přijatelnější, než byl pohled na hořící věže WTC a na živá lidská těla padající z budov k zemi.