Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       

Přišlo to tak nějak samo. A už vlastně kdysi dávno. Havelok kdysi prohlásil a to budu raději citovat: Demokraticky jsem se rozhodl, že budeme hrát divadlo. Jak já se těšil. A jindy jsem se zase netěšil, protože se nic nedělo. Havelok se ukázal jako značně nespolehlivý. A k tomu byl v Praze. Já byl doma. Jak to mohlo dopadnout? Rozhodl jsem se cvičit si to sám. Tedy. Sám ne. Jsem sice naprosto úžasný herec, ale zákonitě bych se musel minimálně několikrát na jevišti potkat, takže pár.. . desítek.. . lidí jsem potřeboval. Ale to byly starosti, které jsem zatím řešit nemusel. Musel jsem sehnat scénář! A nejbližší, o kterém jsem bezpečně věděl, měli v Británii. Co dělat? Využít školního zájezdu do Anglie a na celnici tvrdit, že tam jedu jen za krásami ostrova. A někde pokoutně sehnat scénář. Povedlo se mi to v Londýně, kde jsem se orientoval naprosto bez problémů, dokonce jsem chápal i navigaci prodavačů, kteří můj kontraband nevedli. Je to běžné, podotknete. Ale já, vážení a milí, měl 4 až 5 z a. j. a byl jsem pokládán naší angličtinářkou za největšího outsidera zájezdu. Jaké bylo její překvapení, když jsem předváděl svůj nákup a vyprávěl, kde všude jsem byl. Ona tvrdla celé odpoledne v galerii.

       Neodpustím si to a vecpu sem ne zrovna SF historku, ale snad vás pobaví. Víte, byli jsme také v Lyme Regis, což je městečko na jihu Anglie, u kterého britské loďstvo kdysi v 16 stol. úplně rozmetalo Španěly. Ale to není to hlavní. Oni tam mají pod každým kamenem zkamenělinu! Nádherný amonity! Spoustu! A já se rozhodl, že nějakého chci. Tak jsem se vydal na lov. Oni sice nikam neutečou, ale to víte. Jsou zase dobře schovaní a nedělá jim problémy pár set tisíc let se nepohnout, aby nepřilákali pozornost. Tak jsem visel na útesu a holýma rukama jej drásal. Asi 15 metrů pode mnou burácel příboj a já propadl trilobití horečce. Pořád nic. jen malé kousky. Proto jsem sešplhával stále níž k moři. Když jsem byl od břehu vzdálený asi 10 metrů, rozhodl jsem se, že si šáhnu na moře a vrátím se s nepořízenou. A pak tam ležel. Šutr! A na něm celý kus mořského dna! Takový krásný zkamenělý mrchy! Podobný, ale ne tak hezký kámen stál v obchodě asi 17 liber. To jsem ušetřil, co? A to jsem se nechal unést... Tak tedy zpět. . . :o)

       Následoval problém číslo 2. Překlad. Naštěstí i když Eva chodí s Mirkem, některým činnostem to nebrání, takže se na to vrhla. Nezalamovala se s vytříbeným slohem, ale na co taky, když máte v knihovničce Profesůrkův překlad, že? :o) Takže já jsem po večerech seděl nad papíry a knihou a přepisoval věty do Profesůrkova znění. Zajímavá práce, řeknu vám.

       A teď přijde to nejlepší. Sehnat herce. Máte k dispozici venkovské gymnázium. V něm je asi 400 lidí. Očekáváte i pomoc pedagogického sboru. Tu v první řadě. Ehm, můžete odškrtnout, ani se na mě nevykašlali, všechno pěkně sám. A to jim člověk dělá relativně dobré jméno! A teď aktéři. Po usilovném lobování po všech třídách jsem sehnal do kupy asi 15 lidí. A ti se vám uráží, nechodí na zkoušky, hádají se, jsou arogantní skoro jako já a ještě z nich polovina nevystrčila nos z rodné kupky hnoje.

       Ale spoustu legrace jsme taky zažili. To ano. Zvlášť tenkrát, když Albert řekl, že když nebude po jeho, nebude hrát. Asi 3 týdny před premiérou! Zkoušeli jsme tři měsíce a pak tohle! Ale nakonec jsem zmobilizoval poslední síly a připravil se na premiéru. Jen dlužno podotknout, že jsem čtrnáct dní před představením noc co noc zíral do stropu, opakoval text a nemohl usnout. Ano. Ta slavná premiéra Morda v 98 na Draconu. Ale ještě není všem strastem konec. Na Dracon se jelo 6. 12. a mé narozeniny jsou přeci jen o nějaký ten den později. Tudíž řidičský průkaz, co jsem měl v kapse, mi byl na nic. Proto řídil kolega herec Mrakoplaš. Je asi o dva měsíce starší. Naše škoda 105l se řítila po namrzlé silnici, a když si to začala štrachat do dvanáctistupňového kopce, vyřítila se proti nám dodávka. K mé cti mohu podotknout, že první věta poté, co jsem zjistil, že se můžu hýbat a že moje kosti jsou asi v celku jsem zařval: Kurva a je po divadle! To se stalo asi o půl čtvrté. Ve čtyři už s námi byli moji rodiče a za další tři a půl hodiny přijela naše policie. Mrakoplaš dostal pokutu, že vjel do zákazu vjezdu a byl docela otřesený. Ale hlavně z toho, že nám rozbil auto. Ještě rok jsem musel vymýšlet, jak mu vrátit peníze, které nám za prašivku dal. Značně přeplatil. Až mi ho opravdu bylo líto. Naštěstí jsme hráli až od dvaadvaceti hodin. Takže jsme přijeli i včas. A začali.

       Příště si přečtete, jak se lidé bavili na našem divadle, proč jsem se bál dva roky A. Ivanoviče a o jeho krásné svěřence až z dalekého Slovenska...