Logo rubriky
11-12/2001
  Cony (další) (188)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Minicon 2001

Čas prchá jak splašená mrcha – první Minicon se konal již v roce 1984, a tak tento pražský, byť rozsahem nevelký, con patří k veteránům naší SFF scény. Aby dostály svému názvu, tak se po letech vývoje Minicony ustálily jako jednodenní přednáškově besední setkání v kinosále Národního technického muzea. Letošní byl opět zajímavý a zase trochu jiný, než ty předchozí, i když jeho pořadatelé byli titíž – Klub Julese Verna a SFK Spectra.
       Svět se jedenáctého září změnil, změnila se i SF. Ondřej Neff se se svým obvyklým ironizujícím nadhledem rozhovořil o teroristech i o těch, kdo proti nim bojují. Ale nemluvil jen o nich. V západní společnosti vznikla skupina lidí, kteří se označují jako odpůrci systému – a Ondřej Neff připomněl, že to je hlavně pokus, jak zbytku společnosti učinit jedlejšími názory, požadující odstranění nejenom mekáčů, ale také existujících mechanizmů, které naši společnost udržují v chodu, byť třeba někdy škobrtají na obě nohy.
       Doktor Jiří Rak se nám nejdřív omluvil za sníženou kvalitu přenosu, protože ve čtvrtek utrpěl chřipku. Poměrně rychle se ale nechal pohltit tématem a ke konci jeho hendikep nebyl téměř znát. Vtipným stylem nám představil skutečnost, že existují nejenom alternativní budoucnosti, ale také alternativní minulosti. Minulost jako taková totiž pro historika neexistuje – existují pouze svědectví o ní. Historici tato svědectví třídí, klasifikují, interpretují, každý národ v každé epoše po svém. A tak mohlo vzniknout něco, co se německy jmenuje Nachleben – studie vývoje názoru na historickou osobnost. Ono totiž u další generace nebo epochy nejde o „upřesňování“, ale o uplatnění zcela nových hodnotových měřítek na existující svědectví. Existuje tedy tolik alternativních historií, kolik různých výkladů oněch svědectví historikové vytvořili.
       Tento přístup má ale jeden zcela pragmatický dopad na SF jako takovou. Co se musí naučit cestovatel v čase, aby zapadl do příslušné doby? Co je důležité? To, co mělo vliv na vývoj národa, to, co dnes z oné doby vypichujeme jako důležité trendy, osobnosti a události? Ale kdež – musí se naučit nejenom výslovnost, dikci, slovník a skladbu jazyka oné doby, ale také detaily oblečení, chůze, držení postavy (vzpomněl jsem si přitom na onoho francouzského novináře, jehož ženský převlek vydržel v Afghánistánu jen řádově hodiny – a to nebyla cesta v čase do minulosti!). Takový cestovatel v čase musí také zjistit, čím žila tehdejší společnost, jaké události tehdy považovali za podstatné, důležité, co bylo hlavním námětem rozhovorů na ulici i ve společnosti. Pokud tohle všechno (a leccos navíc) dotyčný nezvládne, nemá šanci ani projít se po hlavní ulici bez toho, že by vzbudil podezření.
       Václav Vlk starší se po obědě rozhovořil o vztahu mezi rasami, či etniky, pokud chcete „politically correct“ označení. Velmi zajímavě rozebíral mnohé aspekty vztahů mezi islamisty a ostatními rasami, doprovázel to i osobními zkušenostmi a příklady, a postupně přednášku rozjel do velmi živého povídání. Kromě jiného upozornil i na skutečnost, že euroamerická kultura již dávno opustila některé společenské zvyklosti, které dodnes v islámských zemích panují. Zlepšení zdravotního stavu a radikální snížení úmrtnosti novorozenců a dětí vytvořilo ohromnou skupinu mladých chlapců, kteří nemají moc příležitosti se do islámské společnosti zapojit – zbývá jim jen bojovat za víru, což je moment, který náboženská hierarchie s chutí využívá.
       Jarek Mostecký přivezl fotografie ze svého jarního výletu do oblasti Tassili. Pro mnohé z přítomných bylo jeho povídání několikanásobně zajímavé. Vyprávění o tom, jak se v saharské poušti starají o starověké archeologické památky, jak po celou cestu Alžírskem byli doprovázeni ozbrojenou stráží, či o tom, že mnohé z těchto památek nebyly cizinci navštíveny po mnoho let – vše dokázal podávat po svém, a tedy poutavě. Škoda jen, že rozsah vyprávění byl mnohem větší než čas, pro něj vymezený.
       Odpoledne bylo zakončeno tradičně – SFK Spectra připravil divadlo, do kterého zakomponoval vyhlašování výsledků literární soutěže o cenu Jima Dollara, určenou pro autory do osmnácti let. Letošním vítězem se stal David Povolný, který obsadil hned první i druhé místo. K výsledkům a vyhlášení dalšího ročníku soutěže se ještě vrátíme.
       Minicon uzavírala předpremiéra filmu Cats & Dogs – Kočky a psi. Po plně animovaných filmech (Shrek, Final Fantasy) se na plátnech objevuje film smíšený, ve kterém se střídají záběry plně hrané se sekvencemi, do nichž je část postav animována, až po závěry plně animované. Lidé slouží kočkám i psům víceméně jen jako sluhové, kteří zajišťují jejich pohodlí. V tomto prostředí ale zuří nám lidem neviditelná, o to však úpornější válka mezi těmito dvěma nesmiřitelnými druhy, válka založená na technice, o které si lidé mohou jenom zdát. Kdo z nich ovládne lidi, ten zajistí svému druhu lepší podmínky pro přežití. Autoři filmu využili nekončící boj psů a koček k tomu, aby parodovali nejrůznější filmy a žánry, a všichni přítomní se srdečně bavili.
       Film byl v původním znění a k převodu dialogů do naší mateřštiny byl Egonem Čiernym přemluven Honza Pavlík. Byť vyzbrojen psanými podklady, Honza viděl film – stejně jako my – poprvé a vůbec pro něj nebylo lehké odpoutat se od vychutnávání gagů a simultánně tlumočit, naštěstí vizuální stránka filmu byla natolik nápovědná, že jsme se – ani Honza, ani my diváci – neztratili a mohli jsme si vychutnat film až do jeho pointy.
       A na závěr ještě trocha statistiky – celkový počet návštěvníků Miniconu dosáhl dvou set.
Pagi
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK