Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Nedávno jsem si mohl díky laskavosti Petra Kotrleho přečíst překlad románu Grega Egana Karanténa. Egan je australský vědec, mám dojem, že matematik, a jeho román je pozoruhodný (mimo jiné) tím, že jeho zápletka je postavena na něčem tak abstraktním, jako je vlnová funkce elementární částice, a na filosofických důsledcích jejího zhroucení následkem měření.

       Ani ne po stu letech se tedy SF podařilo zmocnit i této tak odtažité části vědeckého myšlení. Nicméně Darwinovy objevy, ač o tolik starší, stále čekají na svého SF autora, který by evoluční teorii učinil středobodem či pointou svého díla. Protože toho sám nejsem schopen, pokusím se alespoň přítomným fanouškům a možným autorům mezi nimi zprostředkovat, co jsem pochopil z moderního darwinismu (nebo chcete-li neodarwinismu, sociobiologie či evoluční psychologie) a proč si myslím, že je to pro SF pole o to zajímavější, oč neorané.

       Protože jde o jeden z prvních pokusů svého druhu, budu muset začít vysvětlením jednotlivých pojmů, co si pod nimi alespoň pro potřeby této laické přednášky budeme představovat.

       Protože, jak se dá předpokládat, se sexem a scifi máte většinou hluboké teoretické a mnohdy i praktické zkušenosti, budu se zpřesňování těchto pojmů věnovat přímo v textu ve chvílích, kdy to bude potřebné, a začnu informativním výkladem pojmů, idejí a dogmat sociobiologie. Té se věnují desítky, ale spíše stovky vědců, a tak se snadno může stát, že shrnutí sociobiologických východisek bude v přednášce zaujímat nepoměrně větší plochu, než můj pokus aplikovat některé její závěry na scifi samotnou či hledání nových inspiračních zdrojů SF literatury v sociobiologii.

1. Ke snadnějšímu výkladu i pochopení problematiky doporučuji nazírat na veškeré projevy života jako na hru, v níž je hlavní cenou rozmnožení. Nehrají ji ale jednotlivé makro či mikroorganismy, ale jejich geny. Byť tyto mohou své okolí ovlivňovat jen zprostředkovaně pomocí organizmů, které vznikají na základě informací, jejichž jsou nositeli a představiteli zároveň (odborníci v sále nechť omluví mou laickou a popularizační terminologii). Vzhledem ke smrtelnosti všeho živého a vzhledem k tomu, že hra běží již miliardy let, nezáleží vlastně na tom, jak který organizmus mocně lpěl na životě a jak pro něj byl vybaven, ale jen jak úspěšně se množil. Geny, které by třeba sebeúspěšněji posilovaly životaschopnost jedince na úkor jeho rozmnožování, už byly dávno ze soutěže vyřazeny.

       Tím ovšem proti sobě nijak nestavím schopnost přežít a rozmnožovat se, kdo déle žije, jistě má i větší šance na víc potomků. Nicméně, když si představíme druh, pro který je páření a sezení na vejcích (tetřevi) velmi riskantní, jedinec který má vrozenou nechuť k obojímu, jí jen ztěží předá svým potomkům, i když se dožije proti svým vrstevníkům přímo Metuzalémského věku.

       Můžeme tedy usoudit, že žádný z jakkoli vzdálených předků libovolného tetřeva nedal přednost bezpečí před rozmnožování. A protože u něho těžko může jít o rozumovou volbu, můžeme předpokládat, že tak činí proto, že je tak naprogramován svými geny. Pokud se (třeba mutací) vyskytly (nebo vyskytnou) geny s jinou než rozmnožovací strategií, jejich nosiči (nositelé) již dávno vymřeli a ve hře nejsou nijak důležití.

       Až dosud jde o triviální úvahy, které nás ale, až je vztáhneme na člověka, přivedou k překvapivým odhalením, proč jsme jací jsme.

2. V ustáleném ekosystému, jako je ten náš, zvláště před příchodem člověka, spolu obvykle nesoutěží příslušníci jednotlivých druhů, i když to tak zvnějšku vypadá, ale většina přirozeného výběru proběhne uvnitř druhu.

       Může se zdát, že liška závodí se zajícem, ale kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně by již někdo za ty milióny let zvítězil. Úspěšný zajíc ale nepotřebuje být rychlejší než liška, stačí mu být rychlejší než jiný zajíc (který poslouží jako liščí potrava). Zajíc tedy hlavně soutěží s ostatními zajíci.

3. Tento boj nikdy nekončí, žádné vítězství není definitivní. Představme si zajíce, který si vyvinul nějakou běžeckou fintu (delší zadní nohy a chuť utíkat před predátory do kopce). Asi bude žít déle a mít více potomků, lišky budou zpočátku přednostně konzumovat zajíce starého typu a velmi brzy se stane, že všichni zajíci budou mít výše uvedené vlastnosti (totiž geny).

       Naopak pravděpodobně vyhynou lišky s pomalejším zapalováním (popřípadě se v populaci rozšíří nový typ lišky s nějakou běžeckou fintou) a závod pokračuje dalším kolem.

       Tomuto principu se podle postavy z Alenky v říši divů říká princip Červené královny. Ta totiž, když běžela ze všech sil, stála na místě, a pokud si dopřála odpočinek, tak se propadala dozadu.

       Můžeme se z toho radovat a brát to jako záruku neustálého vývoje (někdo dokonce může říci pokroku) a nebo po hlubší analýze dojít k tomu, že žádný druh není bezpečný před vyhynutím a že ani dlouhá doba, po kterou už prokazuje svou životaschopnost, není zárukou, že zde ještě dlouho bude (matematicky řečeno, pravděpodobnost vyhynutí nezáleží na délce existence druhu a na jeho dosavadní úspěšnosti).

       Vše, co v přírodě budí dojem dokonalé, někteří filosofové říkají jakoby „předzjednané“ harmonie, je jen dynamická rovnováha nekonečného boje, který současně probíhá na takřka nekonečně mnoha šachovnicích a je tak složitý, že nelze dopředu vypočítat nejúspěšnější strategii. Nelze dopředu říci, kdo zvítězí v dílčí bitvě, lze to ale poznat dodatečně, i když jde opět o dost triviální postřeh: jsou to ti, kteří přežili a mají šanci na další rozmnožování.

4. Evoluce nemá žádný cíl, rozhodně není její snahou vytvářet stále dokonalejší a složitější organizmy a už vůbec je jí jedno, jak se cítíme. Pokud k zesložiťování dochází, tak jen proto, že geny odpovědné za tento proces jsou úspěšné.

       Existuje jen to, co existuje.

5. Geny, jak víme od už od knihy pana Dawkinse, jsou zatraceně sobecké potvůrky a pokud někde vidíme vyváženost či harmonii, jde vždy o rovnováhu sobectví. (Slovo sobectví samozřejmě používám samozřejmě jako metaforu pro přiblížení faktů a zjednodušení výkladu. Složité molekuly či jejich kombinace nazývané geny nemohou něco chtít.)

       Slovo sobecký v tomto kontextu nenese žádný morální význam. Nikde rovněž neříkám ani nenaznačuji, že co je dobré pro evoluci, je i správné (nebo dobré či žádoucí) pro nás, nebo dokonce morální. Jak jsem již řekl, evoluce nemá žádný cíl, tím méně se stará o to, abychom byli šťastní. Dalo by se tedy říci, že jí nic nedlužíme.

Je na čase se zeptat, jak probíhal tento věčný zápas u lidí a jejich předků, jak se to odrazilo na naší všelidské přirozenosti.

       Na počátku je triviální úvaha založená na nezpochybnitelném faktu, že všichni vaši předkové byli svým způsobem velmi úspěšní. Každý z té řady desetitisíců lidí a milionů předcházejících tvorů dokázal zplodit alespoň jednoho stejně (plození) schopného potomka.

       Naopak spousty ostatních, přes všechny možné ostatní přednosti, byly neúspěšní v tom smyslu, že v příští generaci přestali existovat, nepřenesli do ní žádnou svou dědičnou informaci. A dědičná informace, která sama přispívá ke svému přenesení, má mnohem větší šanci se objevit v další generaci než informace rozmnožování se netýkající či dokonce mu škodící (geny pro neplodnost například).

       Několik set tisíc let žil člověk a jeho předchůdci v malých tlupách lovců a sběračů. Nesl sebou dědictví po společných praopičích prapředcích. Hierarchické uspořádání šimpanzí tlupy byl asi prazáklad, ze kterého se pomocí výše zmíněné hry sám vyšlechtil v nás, jak tu jsme.

       „Opičí“ a ještě hlouběji savčí základ představoval výhody i limity herního pole. Náš savčí základ nám mezi jiným přiřkl dvě pohlaví, každé s trochu jinou genetickou výbavou a s jinými možnostmi. A nic není v kultuře naší civilizace tak přeceňováno a zároveň tak nepochopeno jako sex. Proč je tomu tak?

       Na samém počátku je základní asymetrie savčí dvojpohlavnosti. Pro samičku je daleko náročnější (energeticky, časově) donosit a porodit mládě, než pro samce jej „pouze“ zplodit. Zatímco samec může mít teoreticky stovky či tisíce potomků, i nejzapálenější samička (alespoň u nás opic, u hlodavců je to jinak) dosáhne maximálně několika málo desítek.

       Tato asymetrie napomáhá selekci genů programujících příslušné vzorce chování. Zatímco v mužské části populace se vyvine vzorec, nevynechej žádnou příležitost k rozmnožení, projevující se promiskuitou, v ženské části převažuje upejpavé chování vedoucí k pokusu o nalezení nejlepšího možného otce pro omezené množství možných potomků.

       Tuto situaci má dobře formalizovanou třeba jelení zvěř, u lidí je to samozřejmě složitější.

       To je způsobeno zejména u jiných druhů nebývalou výší rodičovských investic do potomstva. Ve chvíli, kdy je nutné se o mládě několik let starat způsobem tak náročným, že to samice nemůže dokázat sama, začne hrát hru o to, jak ukrotit samce a přinutit jej ke spoluhrazení zmíněných rodičovských investic.

       

       Podívejme se v tomto světle (znovu) na dělbu práce pohlaví při vzniku nové generace. Představme si na okamžik, že někdo nastavil (naprogramoval) geny tak, aby obě pohlaví v harmonické monogamii maximálně přispívala ke společnému rozmnožování další generace nositelů (hostitelů) společného genofondu.

       Co by způsobil první nositel genu pro sklon k nevěře. Podobně jako v příkladu s liškou a zajícem, přesto že by věrné samce nikdo nekonzumoval, by byly brzy v několika generacích z populace vytlačeni.

       Jak se to projevuje v naší dokonale odpřírodněné civilizaci?

       Naše v genech naprogramované strategie chování nejsou uskladněny tak, že nové strategie přepisují ty starší, pouze se k nim přidávají a i starší mohou být v příhodných chvílích opět uplatňovány.

       Muž je dál ochoten riskovat vše, co dosáhl, kvůli náhodnému sexu, protože pro geny, které ho k tomu vedou, je důležité jen to, že se dostaly do dalšího těla, do nové generace, a osud jejich originálu je jim lhostejný.

       Ženy rovněž pro získání kvalitních genů pro své děti riskují vše, i když samozřejmě neví, proč tak činí (nicméně nějaká tuším irská statistika ukázala, že třetina dětí je ve skutečnosti mimomanželská).

       Rovněž se v populaci s určitostí rozšířil gen, který vyvolává touhu opustit partnera, se kterým již dlouho nemáte děti. Možná i proto máme proti minulým stoletím tolik rozvodů. Dnešní rodina se dvěma plánovanými potomky je něco dost jiného proti obvyklým devíti.

       S tím souvisí i tzv. druhá míza u samců. Pokud se v tlupě lovců a sběračů stalo, že úspěšný samec ještě v dobré kondici měl vysoký sociální statut lovce či náčelníka, byl genově úspěšnější, když včas opustil samici vyčerpanou porody, jejíž mláďata už nebyla na vrcholu životaschopnosti (podle okamžitých měřítek té doby a situace). Naopak mladá samička dala přednost (byla k tomu naprogramována, protože geny, které ji k tomu přivedly, se lépe pomnožily) zajištěné obživě a sociálnímu statutu před mládím ostatních zájemců (pokud vám to připomíná časté rodinné „tragedie“ typu šéf odešel se sekretářkou, vůbec to není náhoda, to, co jim připadá jako náhlé rozhoření božského plamene je statisticky běžné spuštění pravěkých programů).

        

       S vědomím těchto mechanismů se podívejme na reálnější model fungování lidské či předlidské tlupy.

       Skládá se ze samic a samců, kteří si možná v některých epochách byli či jsou rovni, ale nikdy nejsou stejní (opět jde o savčí dědictví).

       Jak se naši předkové stále víc stávali moderními lidmi, situace na hřišti se rovněž stávala stále složitější.

       Předně lidské mládě, aby dostalo do hlavy tu stále složitější strukturu budoucího života, dospívalo čím dál později (za to mohou i některá konstrukční omezení zděděná po předopičích předcích, samice může porodit dítě jen do určité velikosti lebky, proto se děti rodí značně nehotové a bez cizí pomoci neživotaschopné). Brzy nebyla samička či možná už žena schopna uživit své děti sama.

       V populaci se tedy rozšířily samičky, jejichž geny hrály složitější hru. Nešlo už jen o to získat geny nejsilnějšího samce, ale i jeho materiální a jinou pomoc při výživě a výchově mláďat. (Nejlepší strategií se stává zajistit si jednoho věrného samce na obživu dětí a v pravou chvíli se občas ztratit do houští s nositelem nejlepších genů.)

       Tento boj neprobíhá samozřejmě jen na úrovni vrozených vzorců chování, projevuje se i morfologickými změnami. Lidská samička na rozdíl od opičí nedává zčervenáním zadku najevo, že má plodné dny, dávno to přestala signalizovat, aby se o ni samec musel zajímat a starat stále.

       Jak ale bylo řečeno výše, nikdy se nehraje jen jedna hra a je často obtížné rozeznat příčinu a následek. V knize Matta Ridleyho Červená královna je vyslovena hypotéza, že samo polidštění člověka souviselo s bojem pohlaví. V Morálním zvířeti je naznačena možnost, že jazyk primárně nevznikl k předávání informací, ale jako mocný nástroj k oklamání ostatních. Stejně tak naše vědomí se vyvinulo z potřeby vcítit se do myšlenek a pocitů ostatních, abychom mohli lépe předvídat jejich chování a opět na tom profitovat. Mám znovu připomínat myšlenku, že každá výhoda, kterou zdědí potomci v příštích generacích, vede k boji ještě záludnějšími prostředky?

        

       Vysoké rodičovské investice nutné k přežití další generace se dostávají do konfliktu se starším lidským předprogramováním. Samec, jak řekl básník s touhou rozsévače, samozřejmě zahne, kdykoli má příležitost, ale samice je motivována jej udržet co nejvíce „doma“. A to i za cenu, že mu třeba bude i věrná, nebo vyvine maximální úsilí, aby si to myslel. Takto složité strategie se nemohly neprojevit na rozvoji mozku.

       Chytřejší mozek lze ale kupodivu lépe oklamat. (Tímto bonmotem chci říci, že takový mozek může být domovem rafinovanějších memů a poskytnout jim prostor pro jejich vlastní evoluci, jejíž cíle se vůbec nemusí shodovat s maximalizací reprodukční schopnosti.) Náhle při výběru partnera nezáleželo jen na biologických predispozicích, ale i na spoustě jemností. Samec třeba neodešel na zálety, protože ho samice/žena zabavila nějakým primitivním tancem, a naopak samička zůstala věrná či dala přednost (a tím přenesla geny do další generace) samci, který třeba nebyl v tlupě nejsilnější ani neměl nejlesklejší srst (což jsou vpravdě jediná legitimní kriteria), ale třeba uměl zpívat nebo se nějak jinak odlišoval či vynikal (pod zmíněným tancem a zpěvem si nesmíte představovat hned něco složitého, zpočátku možná stačilo docela málo, jen se trochu odlišit od jiných orangutánům podobných tvorů, představte si třeba diskotéku nebo jak se to dnes nazývá).

       Tato změna kritérií pohlavního výběru, který se stal potom, co člověku přestali být nebezpeční předátoři (já vím, jsou tu ještě paraziti, ale to je téma příliš složité na jednu přednášku), hlavním rozhodčím (ten pohlavní výběr), čí geny budou obsaženy v další generaci, rovněž vede k již několikrát zmiňované spirále zbrojení.

       Tance se stávají komplikovanější a zpěv vede k rozvoji slovesnosti a abstraktnějšího myšlení. Natřásání, na které dědeček nachytal babičku je další generaci k smíchu a k velkému pomnožení určitě nepovede. (A ovšem souložení tváří v tvář rovněž mohlo vést k větší vybíravosti.)

       

       Tak takhle nějak se mohl samovyšlechtit druh, který pak vyprodukoval Einsteina či Beethovena.

       

       A jak toho využít v SF, třeba tak, že než začneme popisovat MZ, měli bychom si položit otázku o průběhu jejich evoluce a co je přivedlo na inteligentní úroveň. Pokud by totiž svou inteligenci potřebovali k něčemu jinému než k vnitrodruhové soutěži, asi by jejich mysl a priority byly dost odlišné od našich.

       Pokud se zamýšlíme nad vzdálenější budoucností člověka a lidstva, měli bychom si odpovědět na otázku, co je pro člověka podstatné. Jsou lidé s nesmrtelným krystalem místo mozku (z povídky výše zmíněného G. Egana Učím se být sám sebou) ještě lidé jak tomu rozumíme dnes? Co z nás musí přetrvat, abychom budoucí lidstvo považovali za naše potomky a dědice?

        

        

       Použitá literatura:

       Mat Ridley: Červená královna, Původ ctnosti, Robert Wright: Morální zvíře, R. Dawkins: Sobecký gen