Interkom: BEZ DEBATY aneb malá přímluva za přítomnost

Sklon označovat různé dekády za „zlatý věk“ jsme nechali daleko za zády. Někdo řekne bohudík, někdo bohužel, ale zdá se, že to je opravdu tak. Pokud se rozpomínám na šerý dávnověk, v němž mě zajímala scifistická žánrová teorie a dějepis, zlaté věky byly aspoň tři. Málem jsem připsal „a jeden horší než druhý“, ale to by nebylo poctivé. Byly jeden horší než druhý, pokud nasadíme nejsilnější možné literárně-umělecké nároky, ale byly historicky nutné, nebyly nudné, byly leckdy spisovatelsky řemeslně vyspělé a jako většina věcí v SF vesmíru byly rozhodně často intelektuálně podnětné. Nicméně Asimov, Clarke, Van Vogt, skoro na koho z prvořadých velikánů dřevních dob si vzpomenete, byli dobří autoři, ale žádní velcí spisovatelé, jak nám ten výraz vyjde, budeme-li jej korelovat nikoli Danielle Steelovou, ale A. P. Čechovem (omlouvám se za tu zkratku).

I to byla jedna z věcí, které mě dovedly v osmdesátých letech k jednomu z nejtrapnějších omylů mého mládí. K typicky intelektuálskému postoji, jehož ostudnou a nyní zavrženou podstatou bylo přesvědčení, že pobyt v ghettu SF škodí a že celý ten krám nebude k ničemu dobrý, dokud nesplyne s mainstreamem. Což je, jak praxe ukázala, kolosální kravina. Snad aspoň částečnou omluvou mi budiž právě to, čím jsem začal: že tehdy většinou zela děsivá propast mezi autory typicky žánrovými a návštěvníky z mainstreamu. Argument, že Vonnegut jaksi je lepší autor než Asimov (a adekvátně v jiných literaturách třeba Merle či Boulle než řekněme Pierre Pelot), byl drtivý. Už tehdy se v typické SF schovávali autoři literárnější, ale kdo tehdy u nás takového Sturgeona či Dicka znal?

Utekly dvě dekády a obraz se změnil. Návštěvníci z mainstreamu buď vymizeli, nebo píší naprosté nicotnosti, zato v žánrovém inkubátoru SF vyrostli autoři, kteří dokáží to, co by mi tehdy přišlo vyloučené: psát SF, která bez mrknutí oka přitakává všem kánonům žánru, ale přitom ji psát jako velkou literaturu. (O to větší škoda, jak jsme ukrytí před světem, ale na druhou stranu to začíná být jedno, protože jsme vstoupili do věku obrazu a multimediality, takže ne že bychom my v ghettu zůstali, celé slovesné umění spadlo do svých ghett.)

A tady se dostávám k jádru věci: nalézáme se uprostřed, odpusťte to sprosté slovo, zlatého věku, ale ten nám zčásti klouže mezi prsty. Ne že by bylo málo to, že si plody toho věku vychutnáváme každý zvlášť jako čtenáři, naopak, to je přirozeně to hlavní. Ale jednoduše to NENÍ CELÉ. Mluvím o tom, že všechno to úžasné vinobraní přecházíme veřejným mlčením a naše veřejné projevy se omezují na záležitosti ne snad vždy nedůležité, ale vzhledem k předmětu našeho zájmu druhotné. Ve fandomu umlkla veškerá veřejná debata o současné SF, byla-li kdy jaká. Musím poctivě přiznat, že i tenhle ubíjející fakt zčásti může za to, jak přebujele nepatřičné vážnosti si vydobyla kritika překladu, jakkoli ji samozřejmě považuji za nesmírně důležitou a nemůžu než konstatovat, že jsme v ní dosáhli pozoruhodných věcí. Nicméně opakuji, vzhledem k objektu našeho zájmu je to věc sekundární; protože však vesmír má sklon zaplňovat prázdná místa, toto sekundární téma zaplnilo prostor, kde by v lepším světě trůnila literárně kritická debata a polemika.

V tuhle chvíli jistě nejednoho z vás napadlo, jestli jsem se nezbláznil, když po fandomu chci tak nejednoduchou věc, ačkoli už léta máme smutnou příležitost přesvědčovat se, že tentýž spolek není s to vyprodukovat aspoň tak dobrou kulturu literárních recenzí, aby ty opravdu prachpitomé recenze netvořily více než šedesát procent celkového objemu kritiky. A teď si přijde Podaný a dožaduje se polemiky či esejistiky, tedy čehosi ještě o jeden stupeň intelektu vyššího!

Já v tom žádný rozpor nevidím a vysvětlím, proč. Literární kritika je tak děsivě obtížná ne proto, že by vyžadovala nebetyčný intelekt, ale proto, že je infikovaná literaturou natolik, až je literaturou do jisté míry sama. Napsat dobrou recenzi je skoro tak těžké, jako napsat dílo samo. Jaký pak div, že počet skvělých recenzí nepřevyšuje počet skvělých děl (a nejen v SF, v celé naší publicistice). Naproti tomu polemika je věcná, debatní záležitost. Je-li toho kdo mocen, může ji pojmout jako esej, pokud není, nevadí, stačí, když napíše „tvrdím, že tím autor nemyslel to, co v tom vidí pan X., ale...“ atd. Zkrátka intelektuálně to není žádný problém. Je to problém chuti a dobré vůle. Fandom se ale po celá devadesátá léta i teď chová jako pošetilec, který uvízl v divadelním baru a kvůli předraženému zteplalému pivu přišel o představení.

Teď samozřejmě vyskočí čertíci z krabiček a začnou vřískat, že na tom a tom serveru (jenž navštívilo již celých 126 lidí) proběhla ta a ta polemika. No tak dobře: debata, po které tak skučím, neprobíhá ve světle scifistických ramp, v centru našeho veřejného prostoru, kde by probíhat musela, aby k něčemu byla.

Vždycky je to stejné. Vyjde veledílo, načež v horším případě vyjde pár hloupých recenzí a šlus, v lepším je mezi nimi i jedna dvě chytré. Tím to ale každopádně končí. Řetěz polemiky skončil u prvního článku. Zlatokop, kterému by při rýžování proklouzlo mezi prsty tolik zlatých zrnek, by dávno pošel hlady. Nechali jsme si bez veřejné debaty a polemiky profrčet: Holdstocka, Powerse, Carda, Stephensona, Gibsona, Egana, Butlerovou, Lansdalea... račte pokračovat sami, není to zdaleka všechno, a to ještě jmenuju jen ty literárně vynikající, polemika se může vést i o autorech umělecky menších, ale nějak myšlenkově zajímavých.

Bývá zvykem podobnou tryznu zakončit 1) optimistickým vyjádřením naděje nebo 2) fatalistickým povzdechem nebo 3) plamennou výzvou nebo 4) věštbou brzkého zhroucení civilizace v následku úpadku hodnot. Já využiju úžasné výhody, kterou mi SF ghetto dává oproti veřejnému projevu řekněme v celostátním deníku, a skončím vzteklým výkřikem: Sere mě to!