Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

To jen na začátek pro ty, kteří tvrdí, že T. Pratchett není „ta pravá literatura“. Ti, kdo to tvrdí, by tento článek možná neměli číst, zdál by se jim nepravdivý. A o Pravdu mi jde přeci především. Stejně jako Mistrovi. A přitom nic nemusí být pravda na věky. Abychom řekli pravdu, stačí, když to bude pravdou dostatečně dlouho.

       Trpaslíci umí proměnit olovo ve zlato. Jenže olovo je pořád hladové. Tiskařský lis potřebuje krmit stejně jako upír a stejně jako on saje vše, co se vysát dá. Hledá se pravda, hledají se novinky, tak honem, ať to stihneme dát do dnešního vydání!

       Je to už 25. díl Zeměplochy. Ale až teprve zde se TP rozhodl přidat do města Ankh-Morporku další element. Mezi Hlídku a Patricije umístil novináře. Ne. Přesnější je říci, že narýsoval rovnostranný trojúhelník v ulicích města, které je tak podobné našemu světu. Novinařina v její čisté podobě, novinařina hledající pravdu. Novinařina, která šťourá, kam by, podle mnohých, neměla a která, ač sama na straně pravdy, je přesto dost arogantní na to, aby spolupracovala s představiteli práva, v našem případě s Noční hlídkou.

       Jak precizně zde TP vykreslil vztahy mezi policií a novináři! Pomohl si skvěle zvoleným hlavním hrdinou, šlechtickým synem – Mikulášem ze Slova. Jeho otec má pocit nadřazenosti ke všem. Tedy na Zeměploše k jiným rasám, k jiným třídám, ke všemu, co není tak vysoko jako on. Mikuláš je stejný. Stejně arogantní, sebestředný, neoblomný. A nenávidí svého otce. Nenávidí jeho nahlížení na svět, nenávidí hodnoty vlastní rodiny. Proto žije na vlastní pěst a s rodinou se nestýká. Snaží se být milý, uctivý a nenápadný.

       Potom zasáhne Prozřetelnost ve formě trpaslíků s tiskařským lisem a pochopitelně ve formě TP, který se při psaní dozajista velice bavil.

       Nechává hlavního hrdinu, aby byl zcela náhodou vtáhnut do centra dění, aby byl odpovědný za první zeměplošské noviny a aby se vyrovnal sám se sebou.

       Mikuláš se celou dobu snaží překročit svůj stín, zbavit se „dědictví otců“ a stát se tím, kdo jedná v opravdovém zájmu čtenářů, tedy lidu.

       Pokud jste četli některou ze Zeměploch, je vám asi jasné, že děj dokresluje mnoho milých detailů. Detailů na první pohled úsměvných, takových, které však na pohled druhý trošku mrazí. V knize se objeví upír, který přestal žít v minulosti a který se po hlavě vrhnul do budoucnosti. Do jediné možné budoucnosti, ve které bude pro upíry místo. Proto je držitelem černé mašličky, která značí, že její majitel je „abstinent“. Je to další postava, která se snaží překonat sama sebe. Slečna Rezámková taktéž překračuje vlastní stín. Ta se pro změnu chce stát úctyhodnou slečnou, touží potom, aby lidé přehlédli její „nízký“ původ. A potom jsou zde ještě trpaslíci, kterým, jak se na první pohled může zdát, jde jen o to, jak proměnit olovo ve zlato. Ale ani oni to nedělají z tak prozaických důvodů, jako je touha po bohatství. TP nám opět o kousek pootevřel dvířka, která vedou k vysvětlení jeho světa. Trpaslíci se před sňatkem „vykupují“ od svých rodičů. Rodiče je vychovali, učili, starali se o ně. Proto si zaslouží odměnu, kterou jim má zaplatit jejich nastávající zeť (u trpaslíků je jednodušší předpokládat, že se Vždy jedná o zetě). A vůbec už nejde o to, že novomanželé mohou od rodičů dostat svatební dar, který mnohokráte přesáhne výši sumy, kterou byl trpaslík vykoupen. Každá z vedlejších postav by takovému Goodkindovi stačila k tomu, aby o nich napsal dvanáctidílný cyklus. Pratchett to dělá jinak. Jednou přečíst jeho knihu musí stačit opravdovému géniovi. Ostatním doporučuji zopakovat si ji. Velice se děsím, kolik myšlenek mi uniklo a kolik mi snad teprve dojde…

       Autor také mistrně pracuje s motivy, které čtenář již zná z minulých knih a u kterých předpokládá, že převezmou iniciativu a stanou po čase v centru příběhu. Ale tentokrát Elánius s Karotkou zůstavají jen dokreslujícími motivy, které v celkové kompozici románu mají sice své nezastupitelné místo, stejně jako v Ankh-Morporku, ale vlastní dějovou linku stále nese nový hrdina. Naopak je velice zajímavé sledovat, jak Mikuláš „vytáčí“ Samuela Elánia, jak jej svou „dobře míněnou“ arogancí žhaví do běla a jak zjišťuje, kolika lidem doopravdy záleží na Pravdě.

       Pratchett je temný. Tento termín bychom spíše čekali na titulech nakladatelsví, které si říká nějak jako Bánší, ale opak je pravdou. Nikde není tolik temnoty jako u TP. Jen není tak vidět, protože jeho temnota nemá jen tu zářivě černou barvu. Temný je Patricij, muž plný záhad. Temný je Elánius. Člověk, který se snaží, opravdu se snaží, být „nekyselý“. A ještě více se snaží zůstat střízlivý. Temnota se vznáší nad Mikulášem ze Slova. Ta jeho má podobu očí jeho otce, které jej neustále hodnotí. Temný je další z tajných politických spolků, který chce změnit „naše město“ k lepšímu. A absolutní temnota jsou pan Tulipán a pan Zichrhajc. I když ani tady, jak se ukáže, není temnota jednolitá. Pratchettovi padouši mají formát. Vzpomeňme si na Muže ve zbrani, na Malé bohy nebo na Soudné sestry. A ještě jedno mají společné. Jsou svým způsobem nepříčetní. Nebo se nepříčetnými stanou.

       Pan Tulipán je stroj na zabíjení. K tomu je to jeden z největších obdivovatelů umění, který se pohybuje Zeměplochou. Tento absurdní protiklad dává prostor pro velice zajímavou manipulaci s postavou. Může být takový člověk absolutně špatný? TP ukazuje, že zcela a úplně ne. Nadbytečným se mi zde zdá motiv drog. Tulipán se snaží vypěstovat si drogový návyk a je ochoten šňupat prakticky cokoli. Přiznám se, že myšlenka spojená s absurditou narkomanie mi zde přišla použitá dost nepatřičně a v poměru k ostatním Tulipánovým vlastnostem vlastně dosti lacině.

       Druhý z padouchů (Mistr tentokrát vsadil na zločinecký tandem) je absolutní temnota. Zichrhajc je vypočítavý, lstivý a nadprůměrně inteligentní jedinec, který jedná pouze ve svém zájmu. Klasický záporný hrdina. Není špatnost, která by mu byla cizí. Snad proto nakonec zešílí. Snad proto se stane směšným ve svém strachu z odplaty. Směšným není to pravé slovo. Ze zrůdy se stane tragikomická figurka, která není schopná ohlédnout se za sebe. Autor vyjádřil svůj postoj k takovým lidem. Lituje je. Je to to jediné, co si zaslouží.

       Je paradoxní, že jednou z mála postav, které jsou v této knize světlé, je samotný Smrť. Ale to jen v této knize.

       Pravda uzavírá jeden věk Zeměplochy. Symbolicky uzavře století Ovocného netopýra a vrhne nás do nového věku. Věku pokroku. Věku, kdy už nic nebude tak jednoduché, jako to bylo dřív. A že dřív to vůbec jednoduché nebylo. Stejně jako Mikuláš, i čtenář snad pochopí, že některé věci se změnit nedají. Jen se dají dělat jinak. Možná i lépe. A je moc dobře, že někdo je schopný postavit nám Pravdu jinak, obrátit ji vzhůru nohama a ještě ji převrátit zrcadlově. Snad se najde pár těch, pro které bude takto lehčí ji rozpoznat.

        

       P.S.: Tento článek vzniknul proto, že jsem chtěl. Nejedná se v žádném případě o recenzi a nejedná se o literární rozbor díla. Na recenzi je moc podrobný a na rozbor moc povrchní. Nemá žádné ambice, jen zachycuje některé z mých prvních dojmů po přečtení knihy. Věnuji ho lidem z Fantasy Planet. Pokud nebudou vědět proč, ať si jej otočí vzhůru nohama. Třeba jim to pomůže.

        

       P.S.S.: Děkuji J. Kantůrkovi, který patří k té malilinkaté skupince lidí, kvůli kterým ještě věřím, že čeština má před sebou budoucnost. Ne zářnou, ale nějakou (a nemyslím tím, že by se měl zlepšit. Ne on). Díky, Honzo.