Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Stephensonův román The Diamond Age (zkracuje se to TDA) vyšel vázaný v únoru 1995, brožovaný asi o rok později, a získal ceny Hugo a Locus za nejlepší román r. 1995. Překvapivě nebyl ani (v prvním roce dostupnosti) nominován na Nebulu, ačkoliv se rozhodně nedá označit za spotřební čtení pro masy bez literární hodnoty; ale v této ceně se podobné věci stávají každou chvíli. Název se tentokrát dá přeložit snadno – jako Diamantový věk, maximálně, kdybyste chtěli být o slabiku rytmičtější a zároveň archaičtější, Démantový věk (ale to už zas není tak srozumitelné). (Martin Klíma mě dodatečně upozornil na možnost výkladu „Doba diamantová“.)

       Podobně ústřední roli jako ve Snow Crashi virtuální realita hraje v Diamantovém věku nanotechnologie; a jestliže Snow Crash je kyberpunk, TDA by bylo možné s jistým zjednodušením zaškatulkovat jako steampunk. Aspoň formálně, protože si vypůjčuje viktoriánské prostředí, i když se jasně odehrává v budoucnosti, poněkud vzdálenější než Snow Crash; jeden z jeho hrdinů byl rovněž v 80. letech dítětem, ale na rozdíl od Hira (v Hráchově překladu Umiho) je to už úctyhodný stařec. V principu dokonce nelze vyloučit, že jde o stejnou budoucnost; oba romány se odehrávají na jiných místech, soustřeďují se na jiná témata a není v nich rozdíl, který by se nedal vysvětlit několika desítkami let bouřlivého vývoje naznačeným směrem. Může se zdát trochu zvláštní, že tu není ani zmínka o virtuální realitě na způsob Metaverse nebo o počítačových sítích a hackování v klasickém kyberpunkovém stylu, ale to neznamená, že ve světě TDA neexistují; jenom v podobě prošlé podstatnou metamorfózou a mimo střed Stephensonovy pozornosti.

       Nanotechnologie jako by byla v poslední době ve sci-fi módou; i když spíš se asi blíží pravdě tvrzení, že spisovatelé si en masse začínají uvědomovat, jak revoluční změny umožňuje a jak významnou roli bude, nebo pro jistotu řekněme by mohla, v budoucnosti hrát. Píší o ní Ian McDonald, Bruce Sterling a spousty dalších méně známých autorů. Nicméně i podle zkušených amerických recenzentů TDA překonává propracovaností, plastičností a hloubkou všechno, co bylo na toto téma řečeno dosud. První verzi rukopisu ostatně připomínkoval Eric Drexler, což – jak ví každý věrný čtenář Živlu – je průkopník, ne-li zakladatel teoretické nanotechnologie. Jelikož na pravém místě jedno slovo citace vydá za deset opisu, místo dlouhých výkladů tu uvedu jednu z prvních kapitol.

        (Zde jsem při přednášce citoval celý text kapitoly O bezpečnostních opatřeních v Atlantidě/Šanghaji, který si čtenáři laskavě doplní ze s. 74-9 svého výtisku Diamantového věku, neboť bezpochyby již dávno jeden vlastní a jestli ne, měli by místo četby Interkomu běžet do knihkupectví.)

       A to tahle pasáž ještě zcela pomíjí využití nanotechnologie ve spotřebním zboží, jako je třeba sen všech rodičů malých dětí, šaty, které ze sebe shazují sebemenší částečku bláta. Počítače fungují na principu takzvané tyčinkové logiky, tedy nikoli elektronickém, ale mechanickém, ovšem se součástkami o velikosti molekul, takže supervýkonný počítač včetně vstupních a výstupních periférií se vejde do listu papíru; klávesnicím a terminálům odzvonilo. Společnost zcela proměnily nejen nanotechnologické mechanismy jako takové, ale i metoda jejich výroby, používaná také pro všechny ostatní předměty a umožněná opět jen nanotechnologií: na začátku je Source, Zdroj, obří nanotechnologická továrna, vychytávající ze vzduchu a odpadních vod jednotlivé molekuly a atomy. Ty pak, už v roztříděném a čistém stavu, přebírá Feed, Přívod, fakticky soustava ultraminiaturních běžících pásů, sloužící k přepravě ke konečnému uživateli. Přívody jsou nejdůležitější inženýrskou sítí Stephensonova světa a jejich pavučina proniká celou civilizaci – skutečně, dostupnost Přívodu je synonymem civilizovanosti stejně jako u nás elektřina nebo vodovod. Přívody se postupně větví od stametrových, zásobujících celé oblasti, až k trubičkovitým nebo vláskovým vedoucím do jednotlivých domácností. Tam ústí do matter compilers neboli MC, kompilátorů hmoty, které podle vloženého receptu poskládají atom po atomu, cokoli potřebujete – a když už to nepotřebujete, dá se to stejně snadno dekompilovat a recyklovat. Právě z této techniky se odvozuje název knihy, hned ve dvou rovinách: doslovně – v nosných konstrukcích, ale třeba i místo okenního skla se používají monokrystaly diamantu, který má stejné optické vlastnosti a vyjde laciněji. A metaforicky – nastal jakýsi postmoderní zlatý nebo ještě lepší než zlatý věk; bída a chudoba byly ne zrovna vymýceny, ale dostaly podstatně jiný obsah v situaci, kdy kdokoli může ve veřejném hmotovém kompilátoru zdarma získat jídlo i ošacení – samozřejmě, že jen to nejzákladnější, jehož receptury jsou shareware; návody na věci, za které jsou lidé ochotni platit, nikdo rozdávat nebude. A pravé potraviny a rukodělné výrobky třeba ze dřeva jsou teď pochopitelně vzácné, a tudíž módní, luxusní zboží a velice se cení.

       Druhým určujícím faktorem světa TDA je státní, nebo lépe řečeno společenské zřízení. Ve Snow Crashi jsme byli svědky smrti a rozkladu státu v tradičním slova smyslu; v Diamantovém věku dochází k jeho znovuzrození, ovšem na naprosto odlišných principech, takže má s minulostí společnou spíše jen formu; však se také pro něj používá slovo phyle, což se do češtiny překládá jako fýla nebo fylé, pochází to ze staré řečtiny a podle Komenského slovníku naučného to znamená kmen, část národa společného původu, svaz několika fratrií s vlastním společenstvím kultu; Jónové měli např. v Attice 4 fýly, u Dórů byly tři. Zvlášť důležitá je ta část o vlastním kultu: Stephensonovy kmeny jsou něčím mezi nadnárodní korporací, komunou a zájmovým klubem, přičemž se navzájem liší poměrem té kombinace stejně jako velikostí – od stamiliónových po sotva tisícové, ale vždycky je jejich základem sdílený hodnotový systém. Existují kmeny konzervativních venkovanů středního věku z amerického Středozápadu stejně jako kmeny nekonvenčních hackerů; samozřejmě řada kmenů druhého řádu vznikla z bývalých národních států, ale i ty spojuje nacionalita prožívaná silněji než nyní. Všechny kmeny tak dávají svým občanům pocit sounáležitosti, jednotící životní princip, který naše civilizace ztratila. Ve světě TDA je změna občanství, přinejmenším jednorázová, podstatně snadnější a častější než u nás, znamená spíš rozhodnutí o způsobu života srovnatelné s výběrem povolání – i když zejména ty lepší kmeny mají na žadatele o vstup nejrůznější podmínky, takže lupič prchající před spravedlností nemá na výběr o moc víc než místní kasárna Sendero Luminoso, a velká část obyvatel slumů vůbec k žádnému kmeni nepatří. Nejrevolučnější změnou ovšem je decentralizovanost – však také jeden z historicky prvních kmenů se nazýval První distribuovaná republika: informační technologie zbavily významu územní celistvost a sevřenost států; teď má ve světových velkoměstech každý kmen svoji čtvrť a není rozdíl v tom, kde se lidé rozhodnou žít, protože komunikační sítě propojují jak všechny části jednoho kmene, tak kmeny navzájem. Vzájemné vztahy a poskytování služeb, které je nutně poněkud komplikované, řídí Společný ekonomický protokol, který je dodržován prostě proto, že je to pro všechny strany výhodnější; to ovšem neznamená, že v případě potřeby kmeny nedokáží dát dohromady Expediční síly prosazování Protokolu.

       Nicméně jak Stephenson říká v jednom ze svých rozhovorů, polovina lidí žijících na světě nikdy netelefonovala; všechny spektakulární vynálezy nemohou zakrýt, že budoucí svět bude podobně nerovný. Čína se po občanské válce rozpadla na pozápadněnou, i když nepříliš vyspělou Příbřežní republiku a Království středu, kde jsou u moci tradicionalisté, nenávidící všechno zahraniční, protože vpád cizí kultury koneckonců nepřinesl starým čínským hodnotám nic dobrého. Tento názor má ovšem zastánce i v republice, kde bojůvky říkající si Pěsti spravedlivé harmonie (jak jsem dodatečně zjistil, jde buď o přímou citaci, nebo evidentní parafrázi názvu podobných skupin za boxerského povstání) neustále vyhazují Přívody do povětří.

       Nejvlivnějším světovým kmenem jsou Neoviktoriánci neboli oficiálně Nová Atlantis, povstavší z valné části anglofonních vyspělých zemí. Nová Atlantis přijala poněkud rigidní sociální systém Velké Británie z 19. století; Stephensonovi hrdinové pro to mají promyšlené vysvětlení, jak si chaotický a rychle se proměňující svět přímo vynucuje uspořádání společnosti, jehož stabilita hraje v lidském životě kladnou roli zabezpečující neměnné jistoty a jak ostatně viktoriánci vůbec nebyli ti zpátečničtí pokrytci, jak bývali často mylně vnímáni:

       Studovaly ty nejděsivější pasáže z Dickense, kterému, jak jim slečna Bowlwareová pečlivě vysvětlila, se říká viktoriánská literatura, protože byla napsána za vlády Viktorie I., ale ve skutečnosti pojednává o předviktoriánské době a že mravy původních viktoriánců – těch, kteří vybudovali staré Britské impérium – byly ve skutečnosti reakcí na to špatného chování, jemuž se věnovali jejich rodiče a prarodiče a jež tak přesvědčivě zobrazil Dickens, jejich nejoblíbenější romanopisec.

       Dívky si dokonce v lavicích zahrály pár raktivů ukazujících, jaké to bylo žít v té době: v zásadě ne moc hezké, a to i když jste si vybrali volbu, která vypínala všechny nemoci. V tom okamžiku zasáhla paní Disherová a řekla, jestli myslíte, že tohle je hrůza, koukněte, jak žili chudí lidé koncem 20. století. A vskutku, poté, co jim raktivy řekly o životě dítěte z centra Washingtonu, D. C., 90. let 20. století, většina studentek musela souhlasit, že by kdykoli daly přednost dílně v předviktoriánské Anglii před tímhle.

       Román se odehrává na umělém ostrově poblíž Šanghaje a točí se kolem výukového počítače nebo interaktivní knihy nazývané Ilustrovaná čítanka mladé dámy, což je i podtitul Diamantového věku. Tady ovšem musím oponovat Ivanu Adamovičovi a jeho tvrzení, že účelem Čítanky je, „aby dorůstající generace spolehlivěji pochopily výhody stávajícího sociálního zřízení“. To je nesmírný, obrovský omyl. Úkolem Čítanky není indoktrinace, ba naopak, sami hrdinové mluví o podvratnictví. Jeden z nejvýznamnějších šlechticů a zakladatelů Nové Atlantis je postaven před problém všech vítězných revolucí: Všichni nejúspěšnější a nejvlivnější občané Nové Atlantis získali svá postavení především díky velkým zkušenostem, které posbírali na mnohdy křivolakých životních drahách. Jenomže nyní, když se jim podařilo vybudovat společnost podle svého přání, vyrůstá mladší generace v podmínkách sice mnohem lepších, ale zároveň skleníkových; nikdy nepoznala jinak uspořádaný svět, takže jí chybí plné pochopení toho, který má, a duševní pružnost, která byla pro jeho vybudování a snad i údržbu nezbytná; sebedokonalejší formální vzdělání jí nemůže dát to, co daly jejím rodičům školy života. Lord chce, aby se jeho vnučka naučila samostatnému kritickému myšlení, a tak pro ni nechá vytvořit interaktivní knihu, vyprojektovanou speciálně k tomu účelu. Práce vede talentovaný mladý inženýr jménem John Percival Hackworth: zastavme se na okamžik u toho jména. Pod viktoriánskou slupkou skrývá jak hackerství, které je pro Stephensona až archetypální vlastností související s mytologickými postavami tricksterů, tak odkaz na Parsifala z artušovských pověstí. Protože i Hackwortha jeho poslání nakonec vyžene na mnohaletou dalekou pouť za tajemstvím, při níž projde mnoha cizími kraji a zažije mnohá dobrodružství; musí opustit obdivující dceru i trochu chladnou, ale oddanou manželku, a permanentní orgie v podmořské svatyni podivné sekty, s níž se zaplete, jsou mu jen chabou náhražkou. Nicméně to až později; začátkem jeho cesty je, když se rozhodne pořídit tajně kopii knihy i pro svou dceru. Tady se Stephenson dotýká problému, na který narazilo i Gibsonovo Virtuální světlo – totiž proč se honit za jedním konkrétním artefaktem, když v informační společnosti jediná skutečně cenná a nenahraditelná komodita jsou data, která lze snadno zálohovat. Stephensonovo řešení je poněkud přesvědčivější: vzhledem k tomu, jak moc jeho společnost závisí na recepturách pro hmotové kompilátory, vyvinula se metoda, jak uchovávat významné informace na nezkopírovatelném nosiči a jak tyto nosiče protokolárně ničit. Tak, když chce Hackworth vyrobit kopii Čítanky, nemůže k tomu použít originální projekt, ale speciálními prostředky zaznamená proces sestavování v kompilátoru a s pomocí nanotechnologa z čínského podsvětí z něj odvodí recepturu a v neregistrovaném kompilátoru vytvoří kopii. Ta ale díky souhře okolností skončí v chudinských slumech u malé holčičky Nell. A právě osudy Nell, které se Čítanka stává učitelkou, rádkyní a přítelkyní, tvoří jednu z hlavních dějových os románu. Poznamenávám, že Stephenson tu zřetelně odkazuje k románu Charlese Dickense Starožitníkův krámek, jehož hlavní hrdinkou je chudá sirota jménem Nell; s tím rozdílem, že na rozdíl od Dickense Nell na konci nezemře. Hlavní formou zábavy ve světě TDA, která se vyvinula z virtuální reality, jsou takzvané ractives, raktivy – což je jasně zkratka od slova interaktivní (Stephenson vůbec má v zálibě při zkracování vypouštět spíš začátek než konec slov); klasickým filmům se dostalo pohrdavého označení passives, pasivy. Raktivy mají mnoho forem, od naprosto volných improvizací až po konkrétní tituly s daným scénářem a úlohami jednotlivých postav, ale vždycky v nich kromě platících diváků, nebo spíš účastníků, vystupují i placení profesionálové, jejichž úkolem je kromě posunování děje ztvárňovat své role opravdu věrohodně a tak dodávat celku na přesvědčivosti; říká se jim ractors, což je slovní hříčka se slovem actors, herci. Tady Stephenson sahá ke zřejmě nejslabšímu prvku v celé knize, totiž že přes všechny pokroky v oblasti počítačů a pseudointeligence – Stephensonovi hrdinové stejně jako on sám totiž stojí na straně Penrose proti Hofstadterovi a označení umělá inteligence odmítají jako směšné a nesmyslné – není možno uměle generovat lidský hlas nerozlišitelný od pravého. Takže raktéři si kromě velkých rolí vydělávají i doslova jednovětnými štěky – prostřednictvím počítačové sítě propůjčují svůj hlas nesčetným elektronickým přístrojům od mikrovlnných troub po střediskové počítače. Většinu hovoru pro Čítanku obstarává mladá raktérka Miranda, která tak v průběhu let získává k Nell mateřský vztah a nakonec se vydává ji hledat – přestože ví, že nevystopovatelnost jednotlivých paketů je základním principem datové sítě, na které svět TDA stojí, a tak se musí uchýlit ke značně netradičním prostředkům. Celý motiv s nemožností generovat uměle hlas působí poněkud za vlasy přitaženým dojmem, jako by Stephenson kvůli rozvoji syžetu obětoval věrohodnost, a mechanismus raktérské práce obsahuje nějaké nejasnosti a dokonce rozpory. I když možná, že mi něco uniklo, protože někteří čtenáři právě v těchto scénách spatřují těžiště TDA; ukazují na různé osudy Nell, Hackworthovy dcery a vnučky původního zákazníka, které mají každá svou jinak namluvenou Čítanku, a interpretují je jako Stephensonovo prohlášení o fundamentální neimitovatelné podstatě lidství a významu osobního přístupu při výchově dětí.

       Ještě další z dějových proudů románu se vrací na pevninu. V čínském vnitrozemí panuje sucho, hlad a bída, a tak se opět široce rozmohl prastarý zvyk – nechtěná novorozeňata se prostě odkládají do polí a nechávají zemřít. Přitom chlapečkové, budoucí živitelé a hlavy rodin, se cení podstatně více než holčičky. Někteří obyvatelé Pobřežní republiky jsou už natolik poznamenáni evropským světonázorem, že nehodlají masové infanticidě jen tak přihlížet, a rozhodují se děti zachraňovat a pašovat ze země, což se vcelku bez problémů daří. Vbrzku stojí před nutností postarat se o statisíce kojenců ženského pohlaví a takřka stejného stáří. Prozatím je přechovávají na obrovských lodích a krmení a přebalování se s využitím racionalizačních metod dá zvládat; ale brzo bude nutné děti vychovávat – a tady je prakticky jedinou možností Čítanka. Vydírají tedy Hackwortha, aby jim svůj projekt poskytl, což on s vědomím novoatlantiské tajné služby učiní, ovšem zapracuje do něj pár změn... Konečně roli v příběhu hraje i ilegální, ovšem vlivná organizace hackerů CryptNet, která se snaží vytvořit protiklad k Přívodu, takzvané Semeno, Seed, autonomní nanotechnologický mechanoorganismus, který by si dokázal brát suroviny k svému vývoji a tvorbě kýžených produktů přímo ze svého okolí; je to zhruba stejný princip jako u bratří Strugackých kluzáky rostoucí z vajíček apod. Členové CryptNetu soudí, že Přívod, na kterém je svět přehnaně závislý, dává technicky vyspělým zemím přílišnou moc a nadvládu nad rozvojovými a zodpovídá za množství problémů a konfliktů, jak je dobře vidět právě v Číně; Semeno by čínským podmínkám a tradiční rolnické mentalitě vyhovovalo daleko víc. To je sice pravda, ale na druhé straně by jeho vytvoření otřáslo postavením Přívodu a křehkými společenskými mechanismy kolem něj, na nichž stojí moderní civilizace, a tak není divu, že CryptNet je ve vyspělých zemích postaven mimo zákon. Postupně se ukazuje, že jediným člověkem, který by byl schopen dovést vývoj Semena ke konci, je právě Hackworth...

       Tolik místa nám zabralo jen shrnutí expozice románu; zřejmě nemá smysl zabývat se i podrobnostmi děje – tím spíš, že je to děj spletitý, komplexní a mnohovrstevnatý; řadu věcí jsem pochopil až po přečtení některých recenzí nebo při druhém čtení knihy. Podívejme se spíše na román jako celek:

       TDA, i když si zachovává nezaměnitelný stephensonovský rukopis, se od Snow Crashe výrazně odlišuje. Stephenson říká, že viktoriánské prostředí je ideální dějiště pro román, a s potěšením využívá všech jeho možností: Je překvapující, jak málo úprav stačí dodat textu archaickou příchuť. Autor sáhl mj. i ke zvyku klasických románů uvádět v záhlaví kapitoly shrnutí jejího obsahu, ovšem zároveň tu faktografickou stručnost paroduje; tak kupříkladu v závěru, když v Číně opět vypukne občanská válka a hrdinové si musejí prostřílet a prosekat cestu ke člunům, na nichž uniknou, příslušná kapitola nese název „Carl Hollywood se vydá na procházku na nábřeží“. Vůbec celý styl Stephensonova humoru se změnil, snad to souvisí i s přístupem k tématu: na rozdíl od Snow Crashe, který neustále balancuje na hranici frašky a někdy sklouzává za ni, dává Stephenson najevo, že TDA je veskrze seriózní práce, že tuhle budoucnost myslí vážně. Wisecracků ubylo, i když se najdou (třeba když Hackworth vzpomíná na svou dcerku: „Fiona, teď už vyšší než Gwen, tolik rozpačitá kvůli své dosud čárovité postavě, dosud prosté druhých derivací, které dodávají životu šťávu“ – s. 401, nebo „Byli skoro jediní lidé na ulici, rozhodně jediní, kteří se pohybovali za určitým cílem, a tak je při běhu sdělení na billboardech pronásledovala jako vyhladovělí vlci: starala se, aby pochopili, že když budou používat jisté raktivy nebo brát jisté drogy, mohou se spolehnout, že se jim dostane sexu s jistými nerealisticky dokonalými mladými lidmi“), humor se stal intelektuálnějším, meziřádkovým, vyžaduje větší čtenářovu spolupráci. Je to spíš sarkastická detašovanost, zcizující efekt vytvářený změnou perspektivy; pěkně je to vidět třeba na dvoustránkovém popisu pompézní fresky na stropě nanotechnologické továrny (s. 64-6), která by našinci se znalostí socrealistických děl asi byla povědomá, nebo i v dickensovském úryvku. Do téže škatulky patří i úvod, který (což Stephenson sám potvrzuje) je ironickým bodnutím do kyberpunkových klišé a jejich vyznavačů; Bud, přímo archetypální kyberpunkový hrdina – mladík, ba puberťák z ulice, jezdící na kolečkových bruslích, s několika tělesnými vylepšeními a dělající poskoka středně velkým šéfům z podsvětí, kterého v první větě románu zastihujeme, jak si nechává upgradovat lebeční pistoli (kapitola končí rozkošnou větou „a sežeňte mi kurva nějakej aspirin“), je po pár desítkách stránek, v nichž ho čtenář skoro začne pokládat za hlavní postavu, prakticky v jediné neočekávané větě s definitivní platností odstraněn z děje, což je plně v souladu s tím, jaký osud by nejspíš v takovém prostředí doopravdy potkal někoho jako on.

       Kromě všeobecného nadšení a chvály obsahovaly reakce na TDA i určité výhrady, že Stephenson román plně nezvládl, nechal se příliš strhnout fantazií, tvořením světa, a neuhlídal dost dobře stavbu příběhu – a zvlášť konec. Něco na tom je. Široká rozmáchlost záběru logicky znamená, že se autor nemůže tak soustředit na subtilnější detaily. Mnohé zajímavé postavy, jimž je věnováno dost místa, prostě vypadnou z textu, když odehrály svůj part, v jednom místě udělá děj během několika stránek osmiletý skok, opět najdeme známky změny plánu v průběhu psaní (např. předposlední loučení Nell s bratrem Harvem působilo dojmem, že už je nadobro, ale přesto se ještě jednou prakticky zbytečně objevil), dokonce i úhel pohledu se mění, ale především řada otázek nakonec není zodpovězena. Jeden recenzent říká, že Stephensonovy romány ani tak nekončí, jako se zastaví. Protestoval bych proti tomu u Snow Crashe, ale tady souhlasím, stejně jako s názorem, že TDA (na rozdíl od SC) by klidně snesl pokračování. Jistě, má (charakteristické stephensonovské) velké akční finále se spoustou pyrotechniky a zvláštních efektů, mnohé kousky skládačky konečně zapadnou do sebe, hrdinové, kteří potřebují zachránit, jsou zachráněni, ti, které osud oddělil od sebe, se šťastně shledají, ale zůstává otázka – co bude dál? Situace, v níž kniha končí, rozhodně není podobně ustálená a stabilní jako v jejím úvodu. Co se stalo s Hackworthem? Jaké následky bude mít válka v Číně a odhalení, k nimž hrdinové dospěli? V jiné recenzi je TDA přirovnáván k pokusu sníst najednou celý dort: může být sebelepší, ale dříve nebo později ho začne být příliš mnoho. Tak i TDA, brán po kapitolách, je vynikající: najdete v něm plastické popisy techniky, přesvědčivé úvahy, humor, akci, všechno na špičkové úrovni; teprve při celkovém pohledu se objeví i nedostatky. Ale aby nedošlo k mýlce: tyto dílčí výhrady nemění nic na kvalitách románu, který si své ceny plně zasloužil a zařadil se k nejvýznamnějším knihám desetiletí, zejména pro svůj inovativní přístup k vykreslení budoucnosti. TDA jako celek je možná trochu méně nebo něco trochu jiného než součet všech svých částí, ale pořád je to impozantní celek.

       Závěr by měl nějakým způsobem shrnovat podstatu řečeného. Rád bych k tomu využil ještě jednu ukázku:

        

       Někdy nosila Tequila z práce kousky opravdové látky, protože říkala, že bohatým Viktoriáncům, pro které pracuje, nikdy nebudou chybět. Nikdy Nell nedovolila si s nimi hrát, a tak Nell nechápala, jaký je rozdíl mezi opravdovou látkou a tou, co se vyndá z kompilátoru.

       Jednou kousek takové látky našel Harv. Pronajatá teritoria, kde žili, měla svou vlastní pláž a Harv a jeho přátelé tam rádi chodili brzy ráno hledat věci, které připlavaly ze Šanghaje nebo které Vikáči v novoatlantiské klávě spláchli do záchodu. Doopravdy hledali kousky pružné, kluzké Nanogumy. Někdy byla Nanoguma ve formě kondomů, někdy ve větších kusech, do kterých se věci balily, aby byly chráněné před poškozením mikrami. Každopádně se daly posbírat a prodat jistým lidem, kteří věděli, jak je očistit a spojit jeden kousek Nanogumy s dalším a dělat z ní ochranné obleky a jiné věci.

       Harv si kousek látky nenápadně nacpal do boty, nikomu neřekl ani slovo a pak odkulhal domů. Tu noc Nell, když ležela na své červené matraci, trápily nejasné sny o divných světlech; nakonec se probudila a uviděla v pokoji modrou příšeru: Byl to Harv, pod dekou měl baterku a něco dělal. Nell vylezla z postele velice pomalu, aby neprobudila Dinosaura, Kačenku, Petra a Pivoňku, své hračky, strčila pod deku hlavu a našla Harva, jak drží v zubech malou svítilnu a na něčem pracuje dvěma párátky.

       „Harve,“ řekla, „ty děláš něco s mikrama?“

       „Ne, pitomečku.“ Harv šeptal a musel dávat pozor na malou baterku ve tvaru knoflíku, kterou držel v zubech. „Mikry jsou o moc menší. Hele, koukni!“

       Nell popolezla o trochu dopředu, přitahována stejně tak teplem a pocitem bezpečí jako zvědavostí, a uviděla, jak Harvovi na zkřížených kotnících leží zplihlá hnědá žilkovaná věc s chlupy na okrajích, velká několik centimetrů.

       „Co to je?“

        „Kouzlo. Dívej,“ odpověděl Harv. Zaškubal za to párátkem a něco uvolnil.

       „Leze z toho šňůrka!“ řekla Nell.

       „Pššt!“ Harv chytil konec nitě pod nehet a zatáhl. Nit vypadala dost krátká, ale jak tahal, prodlužovala se, chlupatý okraj látky sebou škubal příliš rychle, než aby to bylo pořádně vidět, a pak se nit úplně uvolnila. Harv ji zvedl, prozkoumal a pak ji nechal snést se na hromádku dalších, přesně takových.

       „Kolik jich tam je?“ zeptala se Nell.

       „Nell,“ otočil se Harv k ní, takže světlo jí svítilo do tváře a jeho hlas vycházel ze světla jako při zjevení, „ty to nechápeš. To v sobě nemá nitě – to jsou nitě. Nitě procházející nad sebou a pod sebou. Kdybys vytahala všechny nitě, nic by nezbylo.“

       „Udělaly ji mikry?“ zeptala se Nell.

       „Jak je udělaná – tak digitální – každá nit prochází nad a pod ostatními nitěmi, a ty procházejí nad a pod všemi těmi druhými nitěmi -“ Harv se na okamžik odmlčel, mozek přetížený nelidskou smělostí té věci, promiskuitními vztažnými soustavami. „To musely být mikry, Nell, nic jinýho by to udělat nedokázalo.“

        

       Tato pasáž de facto není nijak nápadná; Stephenson má mnoho akčnějších, zábavnějších i intelektuálně oslnivějších. Je to jen okrajová epizoda, která nemá žádnou roli ve výstavbě příběhu; kdyby v románu chyběla, nijak by ho nepoškodila. Přesto pro mě představuje jeden z vrcholů Stephensonova díla a kvintesenci toho, co činí jeho romány tak jedinečnými. Nejen, že na malém prostoru vykresluje věrohodné hrdiny, plastické prostředí a působivý děj; ale především umí přesvědčit čtenáře, aby se podíval na zdánlivou samozřejmost z nového, nečekaného úhlu, úplně jinýma očima, což je druhou stranou schopnosti přimět ho odložit nevíru a bez výhrad přijmout smyšlený fantastický svět, jako by byl reálný. To je základní a nezbytná kvalifikace pro psaní sci-fi, a Neal Stephenson, nepochybně jeden z nejlepších autorů pro nové tisíciletí, dokazuje, že ji – a zdaleka ne jen ji – ovládá mistrovsky. Jsem si jist, že o něm ještě uslyšíme.

       

Již čtvrté pokračování dobrodružství Honor Harringtonové.

       Pokud jsme zatím mohli naši hrdinku poznávat hlavně při plnění bojových úkolů, a mohla nám připadat až nelidsky dokonalá, věnuje se tento díl hodně i jejímu soukromí.

       Ale život v „zázemí“ pro ni není jednodušší než na můstku, spíše naopak.