Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Čtvrtý román o Honor Harringtonové je hlavně pokračováním jejího konfliktu s peerem Pavlem Youngem, mužem, který se ji ještě během studia na akademii pokusil znásilnit. Honor tehdy uhájila svoji čest a získala nepřítele na život i na smrt. Nikdo se nesmí protivit říšskému peerovi beztrestně. A tak Paul Young, jeho příbuzní a politicky spříznění šlechtici vyhlásili Honor nepřátelství na život a na smrt. Doslovně.

       Čtvrtý román série – Pole potupy – je tohoto symbolu plné. Začíná potupou Paula Younga. V bitvě mezi mantichorskými a havenskými loděmi Paul Young ve strachu uteče z boje, zatímco rozhodnost (a přiznejme si, že i trochu porušování předpisů) Honor Harringtonové přinese vítězství. Admiralita ustanoví válečný soud, který má zhodnotit chování kapitána lorda Paula Younga. Jenže věcné posouzení okolností bitvy a jeho zbabělosti je nahrazeno politickým tlakem. Výsledkem je kompromis – Paul Young není odsouzen k smrti pro dezerci, k lítosti skalních admirálů, a konzervativní šlechta zuří, protože se obvinění z vážného porušení bojových regulí nepodařilo hodit na krk Honor.

       Kapitán lord Paul Young svoji potupu nese velmi těžce, a tak začne chystat léčku, na jejímž konci naplánoval smrt Honor. A kousek před koncem léčky ještě naplánoval smrt jejího milence, aby potupa té děvky byla co největší.

       Honor Harringtonová je v SF specifickým hrdinou. Běžně je srovnávána s kapitánem Hornblowerem, ale je tu i určitá paralela se sérií Lois McMaster Bujoldové o Milesi Vorkosiganovi. David Weber dokázal najít samostatnou a původní polohu své hrdinky, a vytvořil tak nový typ hrdiny v SF – pracuje s kontrastem mezi odpovědností, ctí a perfekcionismem na jedné straně a emocemi na straně druhé. Honor má ovšem znamenitého advokáta – totiž advokátku, mantichorskou královnu. Královna v příběhu funguje hlavně jako dohlížitel a kouč Honor Haringtonové.

       Kamenná tvář Honor je v příběhu zajímavě zlidštěna Nimitzem – stromovou kočkou z planety Sfinx. Jsou to sfinžské stromové kočky, které si vybírají – či adoptují – lidi. A Nimitz si vybral Honor tak, jak si několik generací stromových koček postupně vybralo k adopci několik generací Harringtonů. Mezi Nimitzem a Honor existuje empatické spojení, které autorovi umožňuje prezentovat čtenářům Honořinu odvrácenou stranu – její citovost.

       Když jsem vynechal první dél této série, nechtěl jsem naskakovat do rozjetého vlaku a recenzovat další díly. Ale kvalitní Weberova povídka ve sborníku Polaris 2001 mne nalákala a jsem tomu rád. Sborníky povídek, v nichž můžete doslova a do písmene ochutnat tvorbu různých autorů, umožňují nakladatelům ověřovat a čtenářům nalézat nové autory. Vnímání obálky této knihy je zřejmě velmi subjektivní, můj dojem je, že z obrázku Honor vyzařuje i pýcha, vlastnost, kterou její postava výrazně postrádá – ovšem mezi neústupností a vírou ve své schopnosti na jedné straně a pýchou na straně druhé je jen nevelký prostor k jejich odlišení.

       hodnocení: autorské 8/10, překlad „=“ (čtivý), redakce 7,5/10

        

David Weber: Pole potupy, překlad: Jiří Engliš, obálka: Marek Fišer, Polaris, 2001, 381 stran, 189 Kč, ISBN: 80-58911-93-0

 

Redakční PS: Vzkazy pro překladatele, „královna je světlejší než její sestřenka, ale tmavší než zbytek populace...“ nikoli „tmavější“ jak je uvedeno na str. 52.

       Rovněž mi má úcta k ženám a aristokratkám zvláště brání schvalovat věty jako „Vévodkyně se poškrábala nebo podrbala na skráni či na špičce nosu.“ Vévodkyně se nedrbe, nanejvýše si mne skráň. Angličtina to možná nerozlišuje, čeština ano.

       Dále bych řekl, že v češtině je obvyklé „dávat nohu přes nohu“ (byť se tím dostane jedno slovo do věty dvakrát) namísto abychom pokládali jednu nohu přes druhou.

       Ale to je jen pár (byť v době čtení trochu rušivých) maličkostí. Čtenářské postřehy, které neznamenají, že jsem si skvěle nepočetl a rozhodně by neměly být zaměňovány s posouzením anglisty.