Interkom: Američtí bohové – Postmodernismus jásá

Začněme něčím, co vědí snad všichni čtenáři této eseje. Neil Gaiman umí psát knihy. Toto je nezvratný fakt, na kterém se dá už ledasco postavit. A pokud ještě dodáme sdělení, že u nás již vyšla jeho poslední (?) kniha, je o čem psát.

Po úžasných Dobrých znameních, skvělém Nikdykde a neméně skvělém Hvězdném prachu přicházejí na pulty Američtí bohové. Jedinečné jsou všechny jeho knihy. Každá stejně a při tom každá naprosto jinak. Ze všech na nás dýchá jedinečné kouzlo výrazně nadprůměrného vypravěče. Jeho knihy mají stále stejný kolorit tajemna a magična, jsou nenuceně lehké. Ale každá z nich je úplně jiná. Zní to trochu jako protimluv, ale nenapadá mě výstižnější formulace. Nikdykde je proklatě deprimující. Prach je kouzelně zasněný. A Bohové? Ti jsou zatraceně američtí.

Američtí bohové jsou psáni jako americký román. Jsou psáni pro průměrného Američana, jsou psáni tak, aby se na první pohled zavděčili. A v tom je jádro pudla. Aby se zavděčili na První pohled. Je to jedna z podmínek postmodernismu: Dílo musí být schopno obstát v několika kódech čtení. Tato kniha to splňuje bezezbytku. Musím však říci, že ten, kdo ji čte pouze jako americkou knihu, připraví se o velkou spoustu zábavy a tak trochu smutného přemýšlení. Je lepší podívat se několikrát. Z více úhlů. Můžeme si přečíst mytologický román, můžeme si přečíst reflexi dnešní Ameriky. Můžeme se začíst do parodie na americkou tvorbu. A to vše za jedny peníze.

Sama hlavní myšlenka knihy by stačila k úžasnému zážitku. Každý z Američanů si s sebou na kontinent přivezl svého boha. A zapomněl na něj. A jeho bohové musí přežívat ve světě bez víry, světě, který jim nepřeje. Amerika je Bůh sám o sobě. Země sama. Nejsou potřeba žádní další bohové. Tento Bůh je v knize ztvárněn jako muž s bizoní hlavou. Proč? To snad není potřeba vysvětlovat.

Gaiman toho o mytologii ví hodně. Je příjemné setkat se v anglosaské literatuře s bohy, kteří patří Slovanům. Je příjemné číst o bozích Indie, o bozích arabského světa. Gaiman předkládá veškeré božstvo světa na jednom pustém kontinentu, kde víra v ně už dávno pominula. Přibližuje svět, ve kterém bohové museli přivést k dokonalosti to, co dělali odedávna. Podvádění. Lhaní. Bůh bez uctívačů je méně než člověk. A kdosi slyšel, že Ježíš stopoval v Afganistanu a nikdo mu nezastavil.

V protikladu k umírajícím božstvům je zde postaven panteon nový. Zcela americký. Jsou to bohové dálnice, internetu, televize. Jsou to entity, kterým lidé obětují v první řadě čas. Spoustu času. A proto jsou tak mocní.

Gaiman kreslí příběh takovým způsobem, že se až tají dech, Z klasického amerického příběhu muže v klasickém americkém vězení se stává příběh muže, který se ocitá ve světě bohů. Ke cti Gaimanova hrdiny je nutno říci, že není nevzdělaný. Přesto je pro něj však těžké uvěřit čemukoli, s čím se díky podivnému panu Středovi setká. Konfrontace dvou světů – světa lidského a světa bohů, který se však s tím naším do značné míry prolíná, je jeden z hlavních dějotvorných prvků knihy. Pochopíme, že není jen jedna Amerika, že jsou minimálně dvě. Božská a lidská. Jen je těžké určit, která je na tom hůře. Když se ale podíváme na strukturu díla podrobněji, zjišťujeme, že je zde velké množství Amerik. Jsou to Ameriky všech národů, které kdy na nový kontinent dopluly. A svědky jejich přítomnosti jsou bohové.

Každý z nich je sám o sobě silný symbol a mýtus, k jejich rozřešení a určení bych potřeboval mnoho místa. Proto řeknu jen, že každý z nich tvoří v knize svůj vlastní příběh. Je až bolestné, jak lehkovážně Gaiman zachází se skvělými motivy. Jen lehce na půlstránce naznačí myšlenku, která sama by stačila minimálně na nadprůměrnou povídku.

Výjimku tvoří kapitoly, které jsou nazvány Příchod do Ameriky. V těchto se autor uchýlí ke stylu literatury faktu a líčí, jak a kdy se do Ameriky dostal který bůh. Tyto „příchody“ protkávají celou knihu, ozvláštňují ji a dodávají jí silné magično.

Tvořit děj pomáhá také pan Ibis. Egyptský bůh, který zaznamenává životy lidí. Není žádný, o kterém by nevěděl. Autor proto nechává Ibise hovořit, a tak nás nakonec, pokud si nedáte pozor, jeho kniha pohltí.

Nejen bohové však tvoří magické symboly. Jsou zde i jiné a je jich mnoho. Magii obsahuje dar mrtvé manželce: zlatá mince lupruchánů, která ji přivede zpět do světa živých. Dětské oběti, které každoročně zajišťují malému městečku mír a prosperitu. Stráž nad pozůstatky mrtvého boha… Nalezneme zde však i stejné množství motivů, které charakterizují dnešní Ameriku. Za všechny uvedu maloměstského policistu – symbol amerického venkova. Je naprosto stejný jako ve všech filmech, které jsme viděli. Ale přes to je v Gaimanově podání trochu jiný. Tak bychom mohli jmenovat dál a dál.

Je zvláštní, že si dokážu představit, že kdyby byla kniha napsána trochu jinak, byla by „přezdobena“. Tolik myšlenek, které Gaiman použil, by v jiném podání vypadalo jako pěkný „guláš“. Naštěstí Gaiman ví, jak napsat knihu. Takových by mělo být víc.

Také aluze mají v Bozích nemalou roli. Díky nim nám autor nedá zapomenout, že tohle všechno je doopravdy náš svět. Čtou stejné knihy, sledují stejné seriály a pijí stejné pivo. Bez nich by bylo tak snadné nechat se unést příběhem. Takto jste nuceni přemýšlet celou knihu. Na každé straně najdete něco k přemýšlení. Někdy je to jen slovní hříčka. Někdy filozofická otázka. Vybere si každý. Tak, jak to v postmodernismu má být.

Když ke všemu přičteme ještě skutečnost, že rozuzlení knihy je nečekané a nepředvídatelné (já na vše přišel asi pět řádků před tím, než autor vše odhalil), dostává se nám do rukou kniha, která opravdu stojí za to. Snažil jsem se zde přiblížit alespoň trochu postupy, s kterými NG pracuje, ale obávám se, že žádný popis nemůže vykreslit jedinečnou atmosféru Gaimanova mikrokosmu.

Bohužel je zde ještě jedna smutnější stránka. Je to překlad. Knihu překládala Ladislava Vojtková, která přeložila i Nikdykde a Hvězdný prach. A tomu by odpovídalo i překládání jmen, které je trošku zbytečné, protože jsou všechna z kategorie nomen omen a jsou i v našich podmínkách tak notoricky známá, že by nedělala nejmenší problémy. Jediné, čeho tím překladatelka docílila, je to, že posunula vyprávění do trochu jiné roviny. Jméno Shadow by nás nezarazilo ani v nejmenším. Ale Stín (stejně jako pan Středa, Město, Kámen a další) ve mně budí dojem, že příběh má něco společného s pohádkou. Nemá.

Ale i pokud bych odpustil tuto věc, nemohu odpustit celkové znění překladu. Téměř na každé straně jsem zaregistroval něco, co ve skvělém příběhu působilo velice rušivě. Naštěstí, nebo snad naneštěstí, je to pouze vina překladu. Bohužel jsme zmlsáni Janiši a Podanými, takže už nejsme ochotni snášet špatné překlady. Netvrdím, že tento překlad je špatný. Je ale rozhodně horší. Příběh je naštěstí tak silný, že bez problémů projde i přes překladové šumy, ale stejně není moc příjemné, když jste vytrženi z překrásného čtení větou, kterou jakoby vyslovil cizinec. Opravdu bych se přimluvil za ještě jednu redakci před tím, než bude vydán dotisk. A jsem si jistý, že dotisk bude.

Američtí bohové jsou kniha, která společně s některými dalšími tituly uzavírá velice kvalitně rok 2001. Chtěl bych proto poděkovat Polarisu, že byli tak rychlí a knihu připravili k vydání ještě v témže roce jako anglický originál. Doufám jen, že to není hlavní důvod toho, proč není překlad tak dobrý, jak bychom si přáli.

Jak jsem již napsal: Postmodernismus jásá. Gaiman využil všechny postupy, které tuto literaturu vystihují, a k tomu všemu přidal své magické já. Osobně bych ji hodnotil jako vrchol jeho tvorby a jsem velice zvědav, s čím nás překvapí příště.