Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Během ledna 1902 provádějí londýnští fyziologové William Bayliss a Ernest Starling zajímavý pokus. Začali tím, že psovi vstříkli do dvanáctníku zředěnou kyselinu chlorovodíkovou. Vzápětí začala psí slinivka vylučovat trávicí enzymy. Jak se ale pankreas o té kyselině dozvěděl? Nervový reflex to být nemohl, poněvadž předvídaví badatelé předtím psovi přerušili všechna nervová spojení s daným úsekem střeva! Poté vyrobili z dvanáctníkové sliznice psa extrakt a vstříkli mu do krve ten. I teď však slinivka zareagovala sekrecí! Muselo tedy jít o jakýsi reflex chemický, šířený krevním oběhem... Tak byl objeven nový způsob biologické regulace fungující téměř paralelně s nervovou a spočívající v chemickém řízení určitých životních funkcí. V roce 1905 Starling látky, prostředkující tuto regulaci, nazval hormony.

       Už v 18. st. se zjistilo, že sladkou moč diabetiků způsobuje cukr, načež se objevily první „recepty“ proti cukrovce: dieta s omezením sacharidů.

       Ve století devatenáctém jsou v pankreatu objeveny shluky zvláštních buněk (nazvané po objeviteli Langerhansovy ostrůvky). Potom dva němečtí fyziologové vyjmuli psům slinivku, aby mohli studovat, jak probíhá trávení bez ní. O dalším kroku kolují nejméně dvě verze:

       

       1. Jeden ze psů bez pankreatu se vymočil na operační stůl, což nedopatřením nebylo uklizeno ihned, tudíž zapomenuto. Ráno přišel do laboratoře asistent a uviděl na stole bílou skvrnu. Ve snaze zjistit, co to je, provedl analýzu: Mázl do skvrny prstem a olízl ho. Cukr! Jak se ale mohl dostat na stůl? Vzpomněl si na včerejšek, přivolal šéfy...

       2. Ošetřovatel zvířat chtěl podat výpověd – prý není schopen udržet u zvířat čistotu. Důvod? Moč zvířat bez slinivky láká hejna much... Co bylo na psí moči tak atraktivní? Cukr!

       Tak byla dokázána dřívější domněnka, že nějaký produkt slinivky ovlivňuje hospodaření s cukrem v těle.

       A ještě v témže věku stačila vzniknout hypotéza, že zdrojem antidiabetického působku by mohly být Langerhansovy ostrůvky.

       Na podzim roku 1920 se o problému dočetl ontarijský chirurg Frederick Banting. Měl s cukrovkou smutné zkušenosti – před lety mu na ni umřela kamarádka... I začal přemýšlet, proč se ten hormon nedaří izolovat. Není to proto, že ho po vyjmutí slinivky její trávicí enzymy hned „sežerou“? Ve dvě v noci si poznamenal: „Podvázat psům vývody od slinivky. Počkat, až degeneruje. Zbytek vyjmout a vyextrahovat.“

       Totéž pak vysvětluje šéfovi Fyziologického ústavu univerzity v Torontu. „Chtěl bych deset psů a asistenta na osm týdnů.“

       Profesor nakonec souhlasí. „Kolem prázdnin bude v ústavu místo...“

       Tím místem byl kamrlík v podkroví, asistentem medik Charles Best, který uměl měřit cukr v krvi.

       Banting prodal nábytek z pracovny a chirurgické nástroje, aby měl na živobytí, a v polovině května 1921 provedl první pokus – podvázal psům vývod slinivky. Za několik týdnů její „enzymová“ část odumřela, zůstala jen „hormonová“ (ta vývody nemá, vylučuje přímo do krve). Pak slinivku vyřízl, vyextrahoval a výluh vyčistil na čirou tekutinu. Tu koncem července poprvé vstříkl psovi s vyvolanou cukrovkou. Vzápětí se laboratoří rozlehlo Bestovo zvolání: „Cukr z krve zmizel!“

       Jenže na jednorázovou záchranu jednoho psa padly slinivky dalších dvou... A potom opět v noci objevil Banting v literatuře informaci, že pankreas novorozeňat obsahuje mnoho hormonových ostrůvků, ale jen málo buněk na enzymy (mimino je zatím nepotřebuje). Zobecnil a pozítří přinesl z jatek devět slinivek telecích plodů.

       V lednu 1922 Banting poprvé vstříkl inzulin nemocnému člověku. Čtrnáctiletý chlapec se jako první v dějinách probral z diabetického kómatu. (Žil pak na inzulinu deset let, než havaroval na motorce.)