Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Čtyři koleje v bradavické škole pod nebem,

       Dvanáct pánů profesorů v síních z kamene,

       Čtyři sta žáků: každý z nich je k čarám odsouzen,

       Nimbus 2000 pro Harryho Pottera a jeho přístěnek

       v domě Dursleyových, kde se snoubí tloušťka se šerem.

       Harry Potter vládne všem, Harry nám všem káže,

       Harry všechny přivede do kina a sváže

       v domě Dursleyových, kde se snoubí tloušťka se šerem.

       

„Viděl jsem Pána prstenů, viděl jsem Harryho Pottera, můžu vyrazit na Pragocon,“ pomyslel jsem si nad programem zapůjčeným od Dárečka a domluvil se s Evou, že se sejdeme v sobotu v 8.45 na Hlavním nádraží. Málem jsme se nesešli – Eva uvízla v zácpě automobilové, já lyžařské (lyžaři mají totálně vyfoukaný mozek a nedokáží pochopit, že chtějí-li se dostat k vlakům, musí napřed nechat lidi od těch vlaků odejít). Bohužel, neprůchodné houfy stupidních milovníků front u vleků neporušují zákon o shromažďování a tak je není možno rozehnat vodními děly a gumovými projektily, jak mi (téměř)odbornice Eva vysvětlila.

       Díky zpoždění tramvaje jsme do školy Benita Juareze (Jak se asi bude jmenovat, až se zase změní režim?) dorazili v pohodě a včas. Bez posledních výkřiků (vzteku) počítačové techniky byla fronta u prezence krátká a rychlá, rovněž tak u šatny a u Veroniky s kamarádkou nulová, ač obě krásné krásně vítaly příchozí.

       Důvod, pro který jsem vstával v šest hodin ráno a Eva se nestihla nasnídat, měl na čele jizvu ve tvaru blesku a začínal v deset hodin v horní tělocvičně. Pravda, bez bližší specifikace i jména přednášejícího, ale to mne zarazilo podstatně méně než ještě ve tři čtvrtě na deset zamčené dveře u schodiště vedoucího k oběma tělocvičnám. Pět minut před desátou jsem odchytil pořadatele a inkriminované dveře reklamoval – nakonec úspěšně. Vystoupali jsme do tělocvičny, usadili se a rozrostli asi na dvacetičlennou skupinku očekávající přednášejícího.

       Marně. V 10.15 jsem znovu vyrazil po stopách organizátorů za odpovědí na otázku, zda absence jména přednášejícího znamená, že se v uvedené místnosti zájemci sejdou a budou si vyprávět sami mezi sebou. Když jsem (ne)kompetentní osoby nalezl, dozvěděl jsem se, že program byl přesunut a spojen s blokem Harryho Pottera, že přednáška je v místnosti HP ve třetím patře a že v tělocvičně měla viset cedule s touto informací. V tělocvičně nic neviselo, třetí patro platilo jen do chvíle, než jsem vše přetlumočil spolučekatelům a kdy se v tělocvičně zjevil pořadatel s informací, že je to vlastně v patře druhém; a přednáška? Když jsme se usazovali, Draculka (s okázalým Jedním prstenem na tričku) zrovna informovala zúčastněné, kde a do kolika mohou odevzdávat jaká díla s námětem Harryho Pottera. Pak se rozhlédla po sále a oznámila: „Teď, abychom se lépe poznali, nám každý řekne své jméno. Tak třeba ty, jak se jmenuješ?“

       „Adámek,“ odvětil asi šestiletý sadista a my se zase jako jeden muž a jedna žena zvedli. Marně se nás mluvčí snažila zadržet, marně na nás volala, abychom se vrátili – všichni jsme v hrůze prchli.

       Cestou dolů jsme na schodech potkali Juniora, který se tázal, zda program o Potterovi stojí za návštěvu. Ačkoliv jsme se jej unisono snažili přesvědčit, že rozhodně ano, že je skvělý a že nebude-li Honza u toho, přijde o něco neopakovatelného, jeho pozdější naivní dotazy nás přesvědčily o jeho zbabělosti a o našem zbytečném plýtvání škodolibostí.

       V hale jsme s Evou svorně prokleli naši touhu po vědění, neboť jsme seznali, že krom Há Pé nás až do čtrnácté hodiny z programu nic neuchvátilo, takže jsme touto dobou mohli ještě krásně spát.

       Po chvíli postávání u stánku Michala Bronce a smlouvání o cenu Vilímkovy verneovky se Eva se mnou rozloučila slovy: „Tak zatím čau, já jdu aspoň na video.“

       Po chvíli postávání u stánku Michala Bronce a smlouvání o cenu Vilímkovy verneovky se Eva se mnou přivítala slovy: „Čau, video místnost ještě není.“

       A tak jsme tak nadávali na organizátory, s velkým úspěchem líčili svůj zážitek z úvodu bloku Harryho Pottera, přemýšleli nad množstvím kladů a hledali alespoň jediný zápor nápadu zakázat vstup na cony parch-, har-, ééé dětem, a kecali a kecali. S Michalem, s Janou Kopečkovou, s Egonem Čiernym, Leonardem Medkem, Zdeňkou Lukovskou, Vladem Ríšou, Helenou Lálovou a Bůh ví (on si to pamatuje, já ne) s kým vším – to je ale blbej termín – ještě.

       V mezičase jsem jednak vystál frontu před bufetem a poobědval dva sendviče a jednak si odskočil. Proč to zmiňuji: protože pánské toalety byly evidentně uzpůsobeny buď opravdu vzrůstu žáků základní školy nebo jedné prapodivné odnoži současné módy, která velí nosit rozkrok u kalhot mezi koleny. V každém případě to znamenalo, že hrdlo mušle jsem měl někde v úrovni kolenních čéšek – ještě že jsem takový chlap.

       Od Vaška Pravdy jsme se nechali ukecat na třináctou hodinu na jeho přednášku o Euroconu, v jejímž rámci jsem se Janu pokoušel přesvědčit o reálnosti zajímavého geologického úkazu, který způsobí, že Krkonoše, do kterých míní jet právě v termínu conání Euroconu, budou stát i o týden později, na rozdíl od Chotěboře. Mimochodem, Vašku, opět jsi vynechal historku s kinem.

       Z Pravdovy přednášky jsme odešli před koncem, abychom na setkání s Ondřejem Neffem dorazili stejně pozdě. Úvod se týkal umělé inteligence, ON opět rozhodil marnotratně několik nápadů, ze kterých by jiní autoři byli živi dva roky, a pak dal prostor ostatním. O slovo se během diskuze přihlásila i dívka na žíněnce na opačném konci tělocvičny, kterou ON vyzval slovy:

       „Teď se hlásí dívka tam vzadu... nebo možná chlapec s dlouhými vlasy, já už špatně vidím... ano, vy tam vzadu...“

       A snaživý hlas z publika napomohl:

       „Prostě inteligence na žíněnce!“ Chvíli poté se zvedl Ivan Adamovič a tím pádem já musel také. Když jsme spolu vystoupali do prvního mezipatra do místnosti Fantastiky, zjistil jsem, že museli snad všichni, kteří se snaží literárně kritizovat literaturu. Třináctero přikázání literární kritiky byla přednáška zajímavá i podnětná, leč většina Ivanem doporučovaných zásad se bohužel vztahuje na texty pro časopisy, které u nás buďto nevycházejí, nebo na sci-fi zvysoka – ignorují.

       Když jsem o půl páté sešel do haly, vyděsila mne Doreen v tričku s příznačnou obrovskou fosforeskující lebkou. Jak se říká ve filmu Samorost: „Já vím, že jsem nula, ale když vás tak vidím, tak jsem rád, že jsem nestudoval.“

       Pak mne dívky málem přesvědčily, abych překonal svou averzi k manze a vydal se s nimi shlédnout snímek Hrob světlušek, ale v poslední chvíli se naštěstí objevil Egon s návrhem navštívit dražbu knih. Dal jsem dívkám sbohem bez šátečku a vyrazil se svým (budoucím) (možná) nakladatelem do horní tělocvičny.

       Tam se ovšem na podiu skvěly pouze čtyři koláče s názvy čtyř kolejí kouzelnické školy v Bradavicích, dort s nádherně vyvedenou sněžnou sovou a o chvíli později i Vašek Fořtík. Ten na naše udivené dotazy po dražbě odpověděl, že ta právě začíná.

       „Jenže kde jsou potom knihy...“ nechápali jsme.

       „Ale o knihách nikdo nemluvil,“ usmál se hlavní organizátor a ukázal na připravené pochutiny, čímž někoho odradil (Egon) a někoho nadchl (skromný autor této noticky). Správně předpokládaje zájem o koláče Zmijozel a Nebelvír, pořídil jsem lacino Havraspár a pak již jen sledoval soupeření pana prezidenta a jeho poddaných.

       V rámci skrovných možností jsem zabezpečil koláč v otevřené krabici vůči svým nešikovným rukám a nástrahám typického conovského večera a následného cestování noční Prahou, a nemaje co jiného na práci, přeci jenom vyrazil na mangu.

       Do potemnělé promítací místnosti jsem dorazil pozdě i včas. Pozdě na možnost posadit se a současně vidět na plátno, včas na to, aby mne příběh upoutal. Koho by také zakrvácená, provizorně zafáčovaná, hmyzuplná čerstvá mrtvola matky dvou dětí neupoutala, že.

       Chvíli jsem setrvával vstoje, pak v podřepu, pak mne to přestalo bavit. Sešel jsem zpátky ke dveřím, obhlédl ozářené tváře, našel ty, které jsem hledal, překonal nástrahy v podobě natažených nohou diváků polehávajících na zemi před první řadou lavic, opatrně odložil kufr a koláč a neohroženě se vrhl k zemi. Uvelebil jsem se na podlaze opřen zády o pravou nohu Doreen a levou nohu Jany a pak už téměř nerušeně sledoval další poetické osudy dvou japonských sourozenců za druhé světové války, kteří přišli postupně o rodný dům, matku, střechu nad hlavou u příbuzných, všechny zásoby, o otce a nakonec zčásti (ta část byla ženského pohlaví a byly jí asi čtyři) i o život a zčásti (tahle část byla mužského pohlaví a bylo jí třináct) o iluze o neporazitelnosti japonské armády.

       Co bych lhal, výše uvedený snímek rehabilitoval v mých očích nejen mangu jako takovou, ale i Pragocon jako takový, a zvedl mi náladu na hodně dlouhou dobu a po hodně dlouhé době jako máloco. Dokonce jsem byl ochoten i doprovodit Evu a Doreen do kina za účelem shlédnutí filmu Harry Potter a kámen mudrců, byť jsem tento již viděl – před čtyřiceti osmi hodinami.

       První den Pragoconu stylově zakončila Jana, kterou jsem na odchodu opět ponoukal k návštěvě Euroconu za pomoci geologické pravděpodobnosti a tvrzení o výjimečnosti daného týdne.

       „Celý týden to není,“ kontrovala. „V pondělí a úterý budou jenom návštěvy pamětihodností a to není pro lidi. To je jenom pro cizince.“

       V neděli ráno jsem posnídal část Havraspáru, s malým zpožděním se v metru sešel s Doreen a Evou a k mexickému revolucionáři dorazil přesně na desátou. Zdeněk Žemlička nezklamal, byl tam, kde měl být, tehdy, kdy tam měl být, a o nikoho z nás se blíže nezajímal, což byla na rozdíl od včerejška skoro škoda, jelikož přednášel o honech na čarodějnice. A jelikož ani Gudrun nedorazila v žádném z exponovaných okamžiků (loni se jí podařilo přijít na Žemličkovu přednášku o strašidlech zrovna v okamžiku recitace výňatku z Polednice: „...malá, snědá, tváře divé, pod plachetkou osoba...“ – klika cvakla, dvéře letí, Gudrun mezi nás vstoupila), skončilo vše seriózně a v poklidu.

       Se slzou v oku jsem se rozloučil s Doreen a se slinou v koutku jsem přivítal párek s křenem, který mi donesla Eva do třídy, kde jsme vyčkali pořadu o chybách ve filmovém Pánovi prstenů. Hodnocení? Jak to říct – ani mi tak nevadila nepřipravenost techniky jako Draculky. Když totiž moderátorka ohlásí „...jednu z nejhorších chyb vůbec...“, pak poukáže na miniroličku režiséra filmu Petera Jacksona a když se z publika začnou ozývat rozhořčené hlasy, že to přeci není chyba, začne prohlašovat, že „...to vlastně spíš než chyba je taková zajímavost pro fanoušky...“; nemůžete se neptat sami sebe i sousedů, zda ví, o čem mluví.

       Nicméně to částečně vynahradila v závěru, kdy nás upozornila a pozvala na promítání prvního dílu dabovaného sitcomu Sexenprise, který nám o patnáct hodin dříve unikl.

       Vcelku prozíravě jsme s Evou nechali přede dveřmi do místnosti Star Treku slušné vychování a méně drzé fany, kterým se příčilo narušovat probíhající test „pouhým“ zabráním míst k sezení. Jak se ukázalo, trekkies si to zasloužili. Žíjíce podle hvězdného data a planetárního času zcela ignorovali čas středoevropský a skutečnost, že by měli o půl druhé zpřístupnit prostory příznivcům mnohem neserioznějšího, o to však přitažlivějšího tématu. Ještě deset minut po půl škemrali ještě o deset minut.

       Nakonec jsme se však přeci jen dočkali. Třída se naplnila, zatemnila a po stěně se rozběhl příběh sestříhaný z nějakých dílů nějaké série nějakého Star Treku, avšak zcela originálně nadabovaný např. – Totiž ne. Já sice vím, nebo si alespoň myslím, že vím, ale nepovím. A ani to ne. My nesmíme ani naznačovat.

       Z dvaceti minut úchylné zábavy snad jen jednu scénu: Na můstku přijímají hovor z jiné lodě. Obrazovka se rozzáří oduševnělou tváří jakéhosi (snad) Vulkance, jenž vzápětí vyprskne: „Kurva, kdo mi vojel dceru?!“

       A to byla roztomilá, mírně perverzní tečka za celým Pragoconem. Když jsme s Evou odcházeli na tramvaj, shodli jsme se v našem hodnocení na tom, že výhrady by byly. Snaha ovšem byla taky. A zábava, koneckonců, taky. A deprese taky. A to se cení. A tak zase za rok.