Interkom: Trochu drahá přednáška aneb For want of a safety pin

I když jsem Pražák, na Pragocon jsem v minulosti moc nechodil; program mě nelákal – však také bezpochyby nejsem ten typ návštěvníka, pro nějž je Pragocon určen. Byl jsem na prvním před pěti lety, když jsem tam měl přednášku, a pak až loni, jenom na jeden den a hlavně kvůli tomu, že jsem z vojny trpěl fandomovým absťákem. Ale jak stárnu, postupně přestávám chodit na cony kvůli programu; také vstupné už pro mě neznamená tak velkou částku a když jsem se ještě dozvěděl, že tam bude Ivan Adamovič opakovat své teze o recenzování z Istroconu, na který jsem se nedostal, bylo rozhodnuto.

Uvidíme, podaří-li se mi tentokrát na čtenářskou žádost neztratit ani slovo o cestě na con: V sobotu 16. ledna něco před desátou kde jsem se vzal, tu jsem se vzal ve vestibulu školy v dejvické Bílé ulici – sláva, vyšlo to! Vystál jsem kratičkou frontu a za 150 korun získal visačku se špendlíkem a materiály; před rokem jsem šetřil penězi i časem a zaplatil si jen sobotu za stovku, tentokrát jsem byl rozhodnut poměr cena/výkon optimalizovat. Krom toho se ukázalo, že letos stejně žádné snížené jednodenní vstupné není (naopak příplatek za pobyt v prostorách školy přes noc). Stálo by mi to jen za pousmání, kdybych doma nezjistil, že na propagačním letáčku slibováno bylo, stejně jako loni. Takže musím zvolat hanba, fuj!

V černé igelitce byly: program (8 stránek A5), pozvánka na „Futurologický kongres“ v Planetáriu 27. dubna (spolupořádá SFK Terminus a vědecká sekce Neviditelného psa), přihláška na letní tábor Domu dětí a mládeže Třebíč „Star Trek v 27. století“ (u Joviše...) a samozřejmě sborník povídek tradiční soutěže autorů do 18 let. Nahlédl jsem na začátek a našel tam povídku Lucie Lukačovičové, postoupivší z prostého soutěžního příspěvku do kategorie „bonus“; nahlédl jsem na konec a zjistil, že v brožuře je řada reklam, ale žádný pořádný obsah; nahrazovat ho nahlížením do prostředka jsem nehodlal. Pokud někomu antologie Černá vdova (1100 výtisků, 69 Kč) chybí do sbírky, ozvěte se, určitě se dohodneme.

Po pár krocích jsem potkal Michala Bronce, který mi odpověděl na pozdrav i na otázku, jestli neví, kde má být burza, na kterou jsem s sebou vláčel tašku knih. Sláva jednotícímu duchu fanovské pospolitosti, který překoná všechny neshody a rozepře! Pravda, odpověď byla záporná – a (přesně podle úvodního slova v programu) nic nevěděl ani nikdo jiný: prostí pracovníci prezence, putující pořadatelé vysoké úrovně, ba ani osazenstvo organizátorské místnosti (kde sice byly jakési knihy na prodej, ale proprietární menzovní). Při marném pátrání jsem se rychle seznámil s rozložením programu v budově školy a narazil na Evu Holzmanovou a Filipa Gotfrida, čekající před zamčenými dveřmi na schody k tělocvičně (do níž byla umístěna hlavní programová linie nazvaná Sci-fi). Zanedlouho jsem je zastihl opět, už v prvních řadách laviček v tělocvičně. Bylo po desáté, kdy měl začít první pořad, ale přednášející nikde. Začal jsem se domáhat Ženských autorek ve fantastice a byl upozorněn, že pak jsem tu špatně – a vskutku, překoukl jsem se v programu na neděli. (Jak později řekl Petr Nachtmann: normální cony mají program řazený po dnech; ten pragoconský měl každou linii zvlášť, takže chtěl-li člověk zjistit, na co všechno právě může jít, musel listovat tam a zpátky.) Filip s Evou čekali na Harryho Pottera; rychle jsem tedy vycouval. Brzo jsem je však spatřil znovu, jak se s hloučkem ostatních diváků přesouvají za kýženým pořadem, který byl sloučen s potterovským blokem ve 2. patře hlavní budovy. Náhoda chtěla tomu, že jsme se po několika minutách setkali na schodech ještě jednou, když šli směrem dolů. Zeptal jsem se, co se děje, v mylném domnění, že se akce přesouvá na třetí místo, ale Filip mi jen tónem ještě znechucenějším než obvykle řekl, ať se jdu podívat na vlastní oči. Zvážil jsem to a usoudil, že v temných koutech Všehomíra jsou věci, které nebyly určeny pro lidské poznání, když se jich v bláznovské pýše pokusíte dobrat, nakonec hořce litujete, že jste si radši rovnou nevystřelili mozek z hlavy, a že mi docela postačí počkat si na Filipovu reportáž.

To už mé neblahé tušení ohledně burzy začínalo hraničit s jistotou. A jelikož jsem ještě potřeboval zanést do městské knihovny knížku, kterou jsem se svým obvyklým dezorganizačním talentem opomněl vrátit v pátek, hodil jsem si tašku na záda (nejsem dnešní: kam bych přišel, kdybych měl platit pět korun v šatně? ostatně, kam bych přišel, kdybych počkal až po neděli a měl platit korunu zpozdného?), a vyrazil na Staré Město. Vrátil jsem se kolem dvanácté a podařilo se mi odchytit Vaška Fořtíka, který mi potvrdil, že žádná burza není navzdory tomu, že ji na letáčcích sliboval (kdybych se nespoléhal, že prodané knihy mi vynesou aspoň na část vstupného, býval bych si účast ještě jednou rozmyslel). Hrůza, zrada, natřít dehtem, vyválet v peří! Ještě že mi dovolil rozložit si vlastní stolek. Dovlekl jsem tedy z prázdné třídy, kde snad prý měly být nějaké demonstrace šermu, lavici a židli poblíž mobilního stanoviště podpory neofanů Vaška Pravdy, které se objevilo někdy během dopoledne a bylo stále obklopeno malým hloučkem fanů, pohříchu však většinou příliš starých (myslím služebně), než aby plnilo svůj účel. Zanedlouho jsem však zjistil, že jsem si nevybral nejlépe: problém nebyl v tom, že mě Vašek (a sloup za ním) z jistého úhlu zakrýval, byl jsem výhodně při cestě do tělocvičny a zájemců se u mě zastavilo dost, ale pokaždé, když se otevřely vchodové dveře, zvedl se průvan a táhlo mi na záda.

Musel jsem samozřejmě vynechat část programu. Přednášky Ondřeje Neffa jsem neželel, stejně mě zvlášť nelákala a čekal jsem, že text vyjde ať už tiskem, nebo na internetu (a od té doby jsem nepocítil potřebu ho hledat). Původně jsem zvažoval, že bych se v příslušnou dobu podíval na Budoucnost cenzury Petra Nachtmanna; o to jsem přišel, ale Petr se u mě po poledni zastavil a se svou obvyklou hyperaktivitou mi skoro hodinu vykládal historky z hackerského života. Jen s Vaškem Pravdou jsme se nakonec minuli, i když jsme měli stolky tak blízko a já s ním potřeboval něco projednat: napřed podporoval a propagoval, pak šel na svou přednášku o Euroconu a po návratu ostře vyjednával se zástupci jakéhosi komerčního kartičkářského (nebo figurkářského?) turnaje o podmínkách, za jakých by se chotěbořská kytice subconů mohla rozhojnit o mistrovství republiky; později už jsem ho nějak nepotkal.

Jak ubíhal čas, začal jsem mít nepříjemný pocit, že jsem si komplikoval život zbytečně; kdybych seděl na přednášce a ne za stolkem, stržil bych přesně stejně. Přitom na Parconu ve stejné budově (pravda, na organizované a centralizované burze) se prodalo tolik, až mě to samotného udivilo. Dospěl jsem k závěru, že rozdíl je v tom, že návštěvníci Pragoconu jsou samý adolescent s prázdnou kapsou. Neudal jsem ani to, co jsem měl za tutovky (jako kompletní Chtorr, který mě v pátek stál spoustu vyhledávání, přenášení a svazování – nechcete někdo?); nakonec jsem šel domů lehčí o jedinou knihu, k mému překvapení poměrně drahé Gerroldovo Matter for Men v angličtině (dokonce se našli hned dva zájemci). Po půl třetí jsem usoudil, že kdo by něco mohl koupit, už mou nabídku viděl, takže pokračovat ještě večer nebo zítra by už nebylo k ničemu. S chutí jsem sbalil krám a pomalu vyrazil do učebny bloku Fantastika, kde měl Ivana Adamovič proslovit Třináctero přikázání literární kritiky, abych včas našel dobré místo jak pro sebe, tak pro tašku někde, kde nebude překážet (viz „nejsem dnešní“ výše).

Nemá smysl, abych tu parafrázoval vlastní obsah přednášky, když si ji každý bude moci přečíst v Ikarii. Pro mě jde o počin (škoda, že akademici si napřesrok stěží vzpomenou), jímž si Ivan vysloužil odpustek alespoň za část hříchů opomenutí, kterých se v posledních letech na fandomu dopustil. Ale nevím, nevím, bude-li doceněn, jak by se patřilo; diskuse v závěru se omezila na zhrození posluchačů nad myšlenkou, že by se recenze snad neměly věnovat posouzení uměleckých kvalit ilustrace na obálce, když je to přitom tolik nápomocné při rozhodování o koupi.

Pozdravil jsem se s Viktorem Janišem, který přijel jen poslechnout si Ivana a hned se zase vracel na druhý konec Prahy pracovat. „A není to potom trochu drahá přednáška?“ zeptal jsem se ho (za přizvukování nejmenovaného prezidenta, který mu, pohříchu příliš pozdě, radil, že se do budovy klidně dalo proniknout bez placení). „No... je,“ přiznal Viktor a odkvačil. Drahnou chvíli se mi honilo hlavou: tomu panečku říkám oběť pro fandom, jestlipak bych to dokázal taky, no? Ale pak jsem prohlédl falešnost takového uvažování. Jenom zaplatit a jít, to by uměl každý (zvlášť když pro samé profesní ceny už nemá doma kam šlápnout); ale oddanost fandomové Věci znamená především věnovat svůj čas (venkoncem mnohem cennější komoditu). Žádné vyzobávání rozinek z koláče, pěkně být na conu od začátku do konce a přispět k jeho úspěšnému průběhu poctivým zastáváním úlohy vnímavého publika nebo aspoň diskusemi v kuloárech. Takto utvrzen ve vědomí nadřazené hodnoty Ducha Pravého Fanovství, který si nekoupíte za sebevětší vstupné, vrhl jsem se s obnovenou sebejistotou do víru dění.